Narodil se 13. srpna 1926 v Biránu v provincii Holguín na východě Kuby bohatému plantážníku Ángelu Castrovi y Argiz, pocházejícímu ze Španělska, a jeho služce Lině Ruz Gonzálezové, kterou si obchodník s cukrovou třtinou Castro y Argiz vzal, až když bylo Fidelovi patnáct let. Fidel Castro v roce 1949 absolvoval právnickou fakultu Havanské univerzity a v letech 1950 až 1952 pracoval v kubánském hlavním městě jako advokát.
Po převratu proamerického generála Fulgencia Batisty, jenž proměnil „perlu Antil“ v jedno velké hráčské doupě, kde mafie prala špinavé peníze a kde se ze šesti miliónů obyvatel sto tisíc živilo prostitucí a 650 000 bylo nezaměstnaných, se mladý Fidel dal na revoluční dráhu a boj proti Batistově diktatuře. Šestadvacátého července 1953 v ranních hodinách vedl neúspěšný útok 165 mladých odpůrců režimu na druhou největší pevnost v zemi – Moncadova kasárna poblíž Santiaga de Cuba –, za což ho v témže roce odsoudili k patnáctiletému vězení.
Castro se jako obratný advokát sám hájil a 16. října 1953 pronesl slavnou řeč Dějiny mi dají za pravdu. Je třeba říci, že Batistův režim, jakkoli odporný a zkorumpovaný, projevil vůči zanícenému revolucionáři větší shovívavost než později Fidel ke svým odpůrcům a někdy i bývalým spolupracovníkům. V roce 1955 ho totiž amnestoval a rebel se uchýlil do emigrace v Mexiku, kde založil revolučně demokratickou organizaci Hnutí 26. července, nazvanou tak na počest útoku na Moncadova kasárna.
Druhého prosince 1956 se 82 revolucionářů vylodilo z jachty Granma na jihovýchodním pobřeží Kuby v provincii Oriente. Vedl je Fidel a mezi nimi se nalézaly budoucí známé osobnosti kubánské revoluce: jeho bratr, dlouholetý ministr obrany a současný vůdce Raúl, Camilo Cienfuegos, jenž zahynul za podezřelých okolností 28. října 1959 při leteckém neštěstí krátce poté, co musel zatknout jednoho z vůdců revoluce, huberta Matose, argentinský lékař Ernesto „Che“ Guevara a další. Krátce po vylodění je však napadly vládní síly. Sierry Maestry dosáhlo jen asi sedmnáct bojovníků.
Fidel řídil protibatistovský odboj v provincii Oriente a v polovině listopadu 1958 jeho barbudos (vousáči) spolu s Raúlovými sestoupili z hor, v prosinci téhož roku ovládli provincii, na Silvestra porazili vládní vojska v bitvě u Santa Clary, na Nový rok 1959 Batistův režim svrhli, 2. ledna 1959 obsadili správní středisko provincie Oriente – Santiago – a 8. ledna slavnostně vpochodovali do Havany. Kubánská revoluce za cenu 20 000 mrtvých (podle oficiálních údajů; někteří odborníci pokládají toto číslo za přemrštěné a odhadují počet obětí Batistova teroru v letech 1944 až 1958 „jen“ na osm tisíc mrtvých a 30 000 uvězněných) zvítězila.
V únoru 1959 se Fidel Castro stal ministerským předsedou nové, revoluční vlády a prezidentem proamerický Manuel Urrutia, kterého však již v červenci nahradil Osvaldo Dorticós Torrado, jenž v červnu 1983 spáchal sebevraždu. Zákon o pozemkové reformě ze 17. června 1959, vypracovaný Castrem, likvidoval latifundie a omezil pozemkové vlastnictví maximálně na 30 kabalerií (1 kabalerie = 13,43 hektaru). Reforma vylučovala z držby půdy cizince a majitele cukrovarů, což v praxi kromě domácích oligarchů postihovalo především Američany.
Odveta „strýčka Sama“ na sebe nenechala dlouho čekat. Spojené státy, které zpočátku považovaly svržení Batisty za jeden z mnoha převratů, na něž byla Latinská Amerika 19. a 20. století tak bohatá, zpozorněly a zahájily proti Castrovu režimu nebývale tvrdé kroky, vrcholící přerušením diplomatických styků, vyloučením Kuby z Organizace amerických států a hospodářskou blokádou, k níž se v dubnu 1961 připojila zpackaná invaze Castrových odpůrců v zátoce Sviní. Tyto nepřátelské činy však Fidela doslova dohnaly do náruče hlavního rivala USA – Sovětského svazu. Původně národní revoluce přerostla v letech 1959 až 1961 v revoluci socialistickou.
Castro postupně kumuloval celou řadu funkcí. Kromě předsedy revoluční vlády byl v letech 1959 až 1962 předsedou Národního ústavu pro pozemkovou reformu, v letech 1960 až 1964 předsedou Ústřední rady pro plánování, od března 1962 do května 1963 členem ústředního vedení a prvním tajemníkem ústředního vedení Sjednocených revolučních organizací, od května 1963 do října 1965 členem ústředního vedení a prvním tajemníkem ústředního vedení Jednotné strany socialistické revoluce Kuby, v letech 1965–1967 ministrem-předsedou Národního ústavu pro pozemkovou reformu, od října 1965 členem ústředního výboru Komunistické strany Kuby, od listopadu 1976 poslancem Národního shromáždění lidové moci a od prosince téhož roku armádním generálem a předsedou státní rady. V září 1979 se stal předsedou Hnutí nezúčastněných zemí. V tisku ho titulovali Comandante en Jefe (vrchní velitel) či Líder Máximo (nejvyšší vůdce), ale Kubánci mu většinou říkali důvěrně pouze Fidel.
Je nepopiratelný fakt, že Castrova Kuba dosáhla – na latinskoamerické poměry – značných úspěchů v alfabetizační kampani a na poli zdravotnictví. Dětská úmrtnost zde byla po revoluci nejnižší v celé Latinské Americe. Podařilo se vymýtit dětskou obrnu. Charismatický Fidel, jenž dokázal pronášet spatra několikahodinové projevy, měl v šedesátých letech nemálo obdivovatelů nejen v rozvojových zemích, ale i mezi revolučně a levicově laděnou inteligencí na Západě.
V roce 1963 natočila režisérka Agnès Vardová dokument Kuba očima Francouzky, v němž se netajila sympatiemi k Fidelovu režimu. Jenže revoluční zápal postupně vystřídalo rozčarování. V roce 1979 činil hrubý národní produkt (HNP) na Kubě podle materiálů OSN 810 dolarů na hlavu, kdežto v Chile 1410, v Brazílii 1570 a v Argentině 1910. Hospodářské potíže se dramaticky zhoršily po rozpadu východního bloku, a zvláště Sovětského svazu, odkud přicházela štědrá pomoc, za niž Kuba kromě cukru, citrusů a tabáku neměla moc co nabídnout. Přesto se však nepotvrdily prognózy, že se ekonomicky zhroutí.
Smutnou bilancí Castrova režimu je nemilosrdné účtování s opozicí, jemuž neunikli ani někteří jeho spolubojovníci. Neohrožený odpůrce Batistovy diktatury tak sám sklouzával na úroveň diktátora, i když v zájmu spravedlnosti je třeba říci, že represe na Kubě nepřerostly v takové obludnosti, jaké se odehrávaly například na Haiti za diktatury Duvalierů nebo v Argentině po nástupu vojenské junty. Emeritní profesor Havajské univerzity Rudolph J. Rummel odhadoval ve svém díle Statistika democidy (pojmem democida nazývá smrt způsobenou vládou) počet obětí Castrova režimu v letech 1959 až 1987 nejméně na 35 000, nejvíce na 141 000 a za průměr považoval 73 000. V tom jsou ovšem zahrnuti nejen popravení a zemřelí ve vězení, ale i příslušníci Revolučních ozbrojených sil a Národních milicí zahynulí při odrážení invaze proticastrovské opozice v zátoce Sviní, vojáci a poradci, kteří přišli o život při poskytování „internacionální“ pomoci četným rozvojovým zemím, jakož i uprchlíci utonuvší při plavbě do USA. Nelze ovšem pouštět ze zřetele, že v letech 1959 až 1962 existovalo na Kubě proticastrovské partyzánské hnutí, v němž podle emigrantů zahynulo 2962 osob.
Právě ozbrojeným odporem ospravedlňoval Castrův režim krvavé čistky. Ruský demograf Vadim Viktorovič Erlichman přináší ve svém přehledu Ztráty obyvatelstva ve XX. století mnohem nižší a také pravděpodobnější údaje: Během Castrovy vlády bylo v letech 1959 až 1999 popraveno a zabito 10 000 lidí, 150 000 uvězněno, z nichž 5000 zemřelo, a půldruhého miliónu emigrovalo. Podle oficiálních údajů zahynulo při poskytování pomoci Angole v letech 1975 až 1990 2016 Kubánců (podle zahraničních odhadů 10 000 a další 2000 přišly o život v Etiopii, Mosambiku, Guineji-Bissau, Republice Kongo a Jižním Jemenu. Jak je vidět, údaje o obětech se výrazně liší. Zdroje proticastrovské emigrace nelze brát za bernou minci, neboť svou roli ve vyhroceném období studené války hrála na obou stranách propaganda. Kubánská vláda například uváděla, že hospodářské embargo stálo „ostrov svobody“ bilión dolarů.
Před deseti lety se Fidelův zdravotní stav dramaticky zhoršil, takže své pravomoci předal bratru Raúlovi. Sedmého října 2006 časopis Time napsal, že Castro má rakovinu v posledním stadiu, načež následujícího dne Raúl Castro oznámil před novináři, že jeho bratr neumírá, a naopak se uzdravuje. Fidel nejenže přežil několik pokusů o atentát a několik amerických prezidentů, které by jeho pád potěšil, ale přežil také svého velkého obdivovatele – venezuelského prezidenta Huga Cháveze, jenž ho v lednu 2007 navštívil.
Letos se tedy nezničitelný Fidel dožívá úctyhodných devadesátin. Dožil se i obnovení diplomatických styků a výrazného zlepšení vzájemných vztahů mezi Kubou a svým úhlavním nepřítelem – Spojenými státy.
