Myslel jsem si, že už to nikdy nezažiju. Naposled jsem sjížděl řeku v době, kdy jsem ještě neměl holku a kdy vám k východoněmeckému stanu zvanému „kulturní dům“ přibalili čtyřicetikilovou tašku plnou podpěrných duralových tyčí.
A proč jsem se tedy rozhodl pustit se po několika desítkách let znovu do vodáckého dobrodružství. Prostě se mi jednoho dne zastesklo po mozolech od lodního pádla, na něž jsem si kdysi vyryl nožem nápis „punk’s not dead“ jako revoltu proti třídní, jež nás rozesadila do lodí direktivně, kamarád nekamarád. Navíc mám přátele, kteří všechno zařídí — dnes prý není nic snazšího než jet vodu. Objednali loď, pádlo a zaveleli, kde mám kdy být. Camp Sázavský ostrov. Pátek odpoledne. Nabídka? Víkendové tropické vedro, stan, karimatka a kamarádka Vydra, loď z neprorazitelného plastu. Když jsem do toho šel, netušil jsem, jak propastný rozdíl bude mezi dřevitou vzpomínkou a tím, čemu nelze říkat jinak než dokonale proorganizovaný vodácký průmysl...
