Jaké to je, když se až během podzimu života dozvíte, že máte židovské kořeny a že téměř celá vaše rodina nepřežila holocaust? Někdejší americkou ministryni zahraničí Madeleine Albrightovou toto zjištění zastihlo na vrcholu politické kariéry. Na své dětství a na to, jak to vlastně všechno bylo s Československem v letech 1937–1948, vzpomíná v „osobním příběhu o paměti, Československu a válce“ – tak zní podtitul jejího bestselleru Pražská zima. Před dvěma týdny jej v češtině vydalo nakladatelství Argo.
Jedna z nejznámějších osobností s českými kořeny, veteránka americké zahraniční politiky a kritička Bushovy administrativy, navštívila ve dnech 23.–25. října Prahu a Brno, aby propagovala svou knižní novinku. O její úspěch se však bát nemusí – memoár Pražská zima se brzy po svém americkém vydání letos v dubnu stal bestsellerem podobně jako její předchozí, i českým čtenářům známé knihy Madeleine, Mocní a všemohoucí, Doporučení budoucímu prezidentovi a Tajná řeč broží. Rozhovor Reflexu s někdejší americkou velvyslankyní v OSN a šéfkou Clintonovy diplomacie proběhl již předtím, telefonicky, na lince Praha–Washington, D. C., a Madeleine Albrightová hovořila česky: „Jen po mně přičísněte ty moje koncovky, ať nevypadám hloupě.“
V Pražské zimě se vracíte k něčemu, co jste popsala už ve svých pamětech z roku 2006 – jaké to je, dozvědět se v téměř šedesáti letech o svých židovských kořenech a o tom, že na pětadvacet vašich příbuzných včetně babičky a dědečka umřelo v koncentračních táborech?
Dozvěděla jsem se to čtvrtého února 1997, jen chvíli poté, co jsem jako první žena usedla do křesla americké ministryně zahraničí, z velkého článku novináře Michaela Dobbse v deníku Washington Post. Představte si tu situaci: jste devětapadesátiletá žena, která má rozhodovat o osudech spousty lidí, a najednou zjistíte, že nemáte jasno ani ve svém vlastním životě! Byla jsem pokřtěná a vychovaná jako katolička, vzala jsem si protestanta a nikdy si nemyslela, že jsem něco jiného než křesťanka. Pak jsem jako velvyslankyně USA v OSN začala dostávat dopisy od lidí, kteří tvrdili, že velmi dobře znali moje rodiče a že oba pocházeli z dobrých židovských rodin, a pak přijel z českých archivů Michael Dobbs a měl v ruce důkazy. Už jsem vzhledem ke svým funkcím nemohla zajet do Česka a všechna ta fakta ověřit, ale můj bratr a má sestra jeli a pátrali. Spřátelili se s báječným člověkem, Tomášem Krausem, dnešním tajemníkem Federace židovských obcí, a ten nám pomohl dát všechno dohromady.
Jak to, že jste nic nevěděla? Vždyť vaše sestřenka Dáša Deimlová, později Šímová, kterou ve věku jedenácti let dovezl za vámi do Londýna vlak Nicholase Wintona, byla židovka.
No ale vezměte si, že když ji Nicholas Winton zachránil a dovezl do Londýna, aby s námi bydlela, byla jsem holčička předškolního věku. Naposled jsem ji jako dítě viděla, když mi bylo tak deset a odjížděla jsem do školy do Švýcarska. Ona o tom neřekla ani slovo, když jsem byla malá, a když se setkaly s mou sestrou v osmdesátých letech, taky mlčela, i potom přede mnou. Já se cejtím hrozně, jak jsem byla blbá, že mě nikdy nenapadlo nikoho se na nic zeptat – ale pravda je, že mě nikdy nenapadlo, že by mi kdokoli cokoli tajil nebo že by něco mohlo být jinak, než jak mi naši řekli. Když jsem všechno zjistila, byli už oba mrtví – a přitom by mě moc zajímalo slyšet ten příběh právě od nich.
Proč vaši konvertovali ke katolicismu a o vašem židovství vám nic neřekli?
Podle toho, čeho jsem se o nich dopídila já i druzí, nebyli naši nikdy moc věřící. Na oddacím listě mají oba uvedeno, že jsou bez vyznání. Jistě se cítili být československými patrioty, vždyť byli z první generace, která začala pracovat pro první republiku, ale na Boha v té době nejspíš moc nemysleli. V Londýně jim pak nejspíš nějací známí poradili, aby se dali pokřtít, že to bude bezpečnější. Určitě nás děti chtěli chránit. Ale kdyby byli v té době věděli, kolik miliónů židů umřelo, nepokřtili by se a stáli by za nimi.
Václav Havel vaši knihu stejně jako ty předchozí veřejně chválil, jeho doporučení je i na obalu amerického vydání. Vyšla však až čtyři měsíce po jeho smrti – on si ji ještě stihl přečíst?
Ano. Netuším, kolik toho přečetl, ale když jsme o té knize diskutovali, zdál se být hodně poučený. Ptala jsem se ho na spoustu věcí, my byli stejně staří a hodně jsme toho viděli podobně. Věnoval mi pro knížku svoje dětské obrázky. Naposledy jsme spolu mluvili na oslavě jeho pětasedmdesátin, to bylo nádherný, a o pár dní později jsme spolu byli u odhalení sochy Woodrowa Wilsona na pražském hlavním nádraží. Opravdu se mi po Václavovi stejská. Nám všem, myslím.
Váš tatínek se stal v americké emigraci z diplomata politologem a děkanem fakulty mezinárodních studií; učil i budoucí ministryni zahraničí USA Condoleezzu Riceovou. Myslíte, že by schvaloval a komentoval vaše politická rozhodnutí, ať už v roli velvyslankyně USA v OSN, nebo v roli ministryně zahraničí?
Jsem přesvědčená, že jo. Mrzí mě, že se toho moji rodiče nedožili – nemyslím teď mé kariéry, ale osvobození Československa. Tatínek umřel v roce 1977, to už jsem malinko pracovala v politice, pro demokratického senátora Eda Muskieho, a moje maminka umřela, což je hrozná škoda, v říjnu 1989. Nedožila se toho, co vždycky předpovídala – totiž že její vlast bude jednou zase svobodná. Víte, jak ráda bych si s nimi o těch událostech povídala, jak ráda bych se s nimi radila?
Sama pochopitelně volíte demokraty – a jak jste tento měsíc řekla v rozhovoru s listem Huffington Post, nechápete, jak nějaká žena vůbec může volit Mitta Romneyho, snad kromě paní Romneyové.
Zvláště v posledních dnech jsem si jistá, že volby opět vyhraje prezident Obama, který na rozdíl od svého soupeře domácí i zahraniční politice dobře rozumí. Spolupracuju na jeho kampani a vypadá to líp a líp, doufám, že prezidentské debaty to budou potvrzovat.
Václav Havel kdysi veřejně přemýšlel o tom, že byste ho roku 2002 mohla v prezidentském křesle nahradit. Proč jste nikdy nezvažovala politickou kariéru v Česku? Byla byste obrovská ryba v malém rybníce ...
Víte, já se do České republiky moc ráda vracím a mám u vás plno přátel, ale nikdy bych u vás do politiky nevstoupila. Nežila jsem tu s vámi v té nejtěžší době, a i když jsem vaši situaci sledovala, jak jen jsem mohla, nemám stejný základ jako vy. Nemohla bych českou politiku dělat dobře, když mi chybí česká zkušenost. Byla jsem tehdy hrdá na to, že si na mě prezident Havel vzpomněl a že to vůbec vyslovil, ale určitě by nebylo správné, abych kandidovala na českou prezidentku.
