Nejdříve se počátkem 90. let zdálo, že komunismus skončí během několika týdnů na smetišti dějin. Kupodivu se tak nestalo. Sice vypuklo jakési vizuální „oteplení“ v oblastech, jako je Čína, Vietnam nebo Laos, ale jde spíš o kosmetické „reformy“, připomínající politiku Milouše Jakeše v bývalé ČSSR krátce před „sametovou revolucí“. V zemích typu Severní Korea a Kuba se dokonce na politice jejich neostalinismu nezměnilo vůbec nic.
Stát se disidentem na Kubě je takřka předem naplánovaná sebevražda. Tito lidé jsou na ostrově naprosto osamoceni a izolováni. Na rozdíl od bývalého disentu v ČSSR (Charta 77) nebo Polsku (Solidarita) kubánskou opozici žádný stát západní polokoule nepodporuje. Patrně je to rovněž možná tím, že než se začne kubánský disident aktivně projevovat na veřejnosti, již je dávno za mřížemi.
V extrémním případě je zlikvidován Castrovým bezpečnostním aparátem. Potom už samozřejmě není nic, co by se ze zahraničí dalo podporovat. Přesto mi nejsou známy žádné diplomatické kroky západních zpravodajských služeb působících na Kubě ve prospěch vězněné opozice.
Mám ten dojem, že naše demokraticky zvolené evropské vlády se hlavně starají o to, aby se udržely u moci, na což ve volbách vydávají stovky miliónů. Ať již v jakékoliv měně. Jestli nějaký humanista umírá v kubánském vězení hlady, je zajímá pouze potud, pokud by to mohlo vézt k vítězství v příštích volbách, a tím ke kýženému prodloužení vládního mandátu. V opačném případě patrně nevidí důvod, proč by se měli proti kubánské, nebo dokonce severokorejské komunistické totalitě angažovat.
Dne 22. 7. 2012 oblétla svět šokující zpráva. Vedoucí kubánský disident Oswaldo Payá zemřel kolem 14. hod. při automobilové nehodě. Neštěstí se událo ve východokubánské provincii Granma. Incident se přihodil v místě zvaném La Gavina, když se Payá nacházel se třemi spolucestujícími na cestě z Havany do města Bayamo. Řidič prý náhle ztratil kontrolu nad řízením a narazil do stromu.
Výzvědná služba USA však bleskurychle zaregistrovala: Na místě se doposud žádná dopravní nehoda neudála. Terén je přehledný a dostatečně široký pro dvě vozidla vedle sebe. Aby na tomto místě řidič narazil do stromu, musel by na něj úmyslně mířit, tedy nehoda by připadala v úvahu pouze za účelem „sebevraždy“. To je však nepravděpodobné.
Jediná možnost, která se podle CIA nabízí, je úmyslné vytlačení vozidla z jízdní dráhy jiným vozidlem za účelem vraždy spolucestujících. Disidentova sestra, Marlene Payová, se okamžitě po nehodě nechala slyšet: Vražda nainscenovaná Castrovou státní bezpečností. Stopy v jízdní dráze prý poukazují na účast ještě jednoho vozidla. Původce dopravního incidentu z místa nehody ujel.
Oswaldova dcera Rosa María Payová k tomu ještě navíc americkým novinářům sdělila: „Můj otec dostal v této věci několik výhrůžek. Na náš dům také zaútočily davy organizované politickou policií.“ Na pohřbu Oswalda Payá 24. 7. 2012 byly zatčeny desítky disidentů, jejichž další osud není znám.
Vulgárně řečeno, kubánský opozičník „ležel v žaludku“ státní bezpečnosti již delší dobu a byl bedlivě monitorován Castrovou zpravodajskou službou. Dne 18. 2. 2002 se onen katolický disident ještě s desítkou dalších přátel rozhodl zahájit projekt „Varela“ (obdoba Charty 77). Pojmenování projektu pochází od Félixe Varely (1788–1853), jenž se zasloužil bojem proti otroctví na Kubě.
Castro sice iniciativu napadl tradičním komunistickým stylem: „Od prvního okamžiku nám cestu kříží samí zrádci, lumpové, darebáci, agenti CIA, podplacení reportéři ...,“ ale až na běžné šikany se nic zvláštního nedělo. Teprve 18. 3. 2003 udeřila státní bezpečnost s nehoráznou tvrdostí. Bylo pozatýkáno celkem 75 signatářů, kteří se na petici podíleli. Při politickém monstrprocesu 5. 4. 2003 bylo odsouzeno všech 75 zadržených. Odnětí svobody činilo úhrnem celkem 1450 let ve vězení. Kolik těchto nešťastníků dodnes přežilo pobyt a mučení ve věznicích, nelze z žádných pramenů doložit.
Oswaldo Payá mezi zatčenými nebyl. Začala se o něj totiž zajímat francouzská zpravodajská služba a komunistická vláda v Havaně si to s Paříží nehodlala rozházet, neboť se jednalo o jedinou západní světovou velmoc, jež zatím ještě Kubu totálně neignorovala. Francouzi pozvali špičkového disidenta do Evropského parlamentu ve Štrasburku, kde obdržel Sacharovovu cenu za boj o lidská práva na Kubě. Mezitím podepsalo petici „Varela“ 11 000 signatářů. Následné pozvání na francouzské velvyslanectví i s dalšími disidenty se konalo 14. 7. 2003.
Arogance Paříže kubánského diktátora sice silně ranila, ale přesto je nutné dodat, že francouzská vláda kromě těchto symbolických gest rovněž nic konkrétního proti totalitnímu režimu na Kubě nepodnikla. Francouzi vyvolali u Kubánců naděje, o kterých věděli, že je bez úzké spolupráce s USA nemohou splnit.
Washington však pro tuto chudičkou oblast neostalinské diktatury nemá žádný politicko-hospodářský program. Vojenský zásah USA by Castrův režim nevydržel ani jeden den. Co však potom? Kdo bude živit přes 11 miliónů vyhladovělých Kubánců a kdo postaví zemi za stovky miliard dolarů znovu na výsluní civilizace?
A tak katolický disident Oswaldo Payá čekal se svou rodinou od roku 2003 na zatčení, provázen bídou a výhrůžkami kubánských komunistických funkcionářů, podnikajících pravidelně útoky na jeho dům. Nedočkal se. Dne 22. 7. 2012 ve 14.00 hod. si ho vyzvedla kmotřička Smrt.
Zatčení a uvěznění by znamenaly celosvětové protestní hnutí. „Dopravní nehoda“ za neobjasněných okolností je tichá a brzy se na ni zapomene. A právě o to se patrně přízraku kubánské totality jedná. Jde jí o to, aby anachronismus strašáka komunismu přežíval na tomto ostrově co nejdéle, nyní tak jako v budoucnu.
