Když v dobách reálného socialismu nastaly žně, vypadalo to, že začaly vojenské manévry. Kombajnéři byli v tehdejších médiích stejně oslavovaní hrdinové jako tankisté osvobozující okupovanou zemi.
Všude hesla jako „boj o zrno“; psalo se o „obilných bitvách“; zněla varovná zvolání typu „ani zrno nazmar!“ Nebyla to legrace. Pokud někde ze starého valníku vyteklo obilí na cestu a přičinliví televizní reportéři to zjistili, viníkovi hrozilo veřejné pranýřování.
Působilo to dost chaoticky a neuroticky. Režimní seriálový scenárista Jaroslav Dietl dokonce sepsal na sklonku sedmdesátých let sedmidílný opus Plechová kavalerie, aby v něm oslavil kombajnéry, údržbáře jejich strojů, agronomy (hráli například Menšík, Hanzlík, Moučka, Hartl, Kořínková). Všeobecně je pokládán za jeho nejhorší dílo: nechtěná parodie „pracovního tématu“ režírovaná Jaroslavem Dudkem.
Vybavuje se mi to zrovna v těchto dnech, když z polí, kolem nichž jezdím na kole, mizí obilí. Kde jsem se včera brodil po kolena mezi klasy (doporučuji si tento druh freebikingu někdy vyzkoušet), je strniště. Neuvěřitelná rychlost. Zítra to nebude jiné. Jde to tak samozřejmě, jako by se sklízelo samo, ale to je jenom iluze, protože někde mezi lány je vidět prach zvednutý obrovitými stroji, které se jmenují John Deer, New Holland, u Nymburka jsem viděl traktor Lamborghini, vyrábí je stejná firma jako slavná sportovní auta.
Zemědělské stroje neucpávají silnice a netvoří se zoufalé fronty, je to velmi klidné představení. Nechápu, proč byla tenkrát kolem žní propukala pravidelně hysterie, proč to nešlo bez povyku. Nějak to muselo souviset s všeobecnou neschopností podávat efektivní výkon, centrálním řízením a se vztahem k tomu, co člověk nemohl vlastnit. Houby plechová kavalerie!
Klobouk dolů před současnými frajery kosící pole s bravurou, kterou by jim mohli závidět landartoví umělci. Dělá-li se něco dobře, mívá to blíž k umění mnohem víc, než si možná kdekdo myslí, včetně samotných umělců. Ale to už je jiný příběh.
