Chaos, to je častý pocit z výstupů ministerstva školství. Ještě na podzim se zdálo, že ministr Dobeš chce děti v pátých a devátých třídách plošně testovat a pak rozdělit podle způsobilosti k dalšímu studiu. Tato idea padla, ale testovat se bude. Pilotní test proběhl v polovině prosince.
V půli prosince skončilo na 104 školách pilotní testování žáků 5. a 9. tříd. Na školách děti dělaly elektronicky testy z češtiny, matematiky a angličtiny. Zatím to vypadá, že děti testy zvládly. „Naostro“ se má testovat od roku 2014 a testy mají prověřit nezbytné minimum požadovaných znalostí. Podle ministra školství Josefa Dobeše je takové měření nezbytné. Odmítá ale, že by mělo sloužit k předčasnému rozdělení žáků.
K čemu je to tedy dobré? Věděli bychom, jak na tom základní školství je, jak jsou na tom konkrétní školy a jednotliví žáci. Pak by bylo možné se lépe věnovat jednotlivým žákům a také zjistit, proč je to s úrovní některých škol mizerné. Návrh ministra Dobeše vzbudil jak u rodičů, tak u odborníků (třeba dětských psychologů) značné obavy.
Zvláště představa, že by se snad kvůli výsledku jednoho testu rozhodovalo o tom, jestli dítě může studovat na střední škole. Tento podezřelý nápad však už nejspíš padl.
JDE O SELEKCI?
Svůj postoj vysvětloval ministr v půlce listopadu v článku pro MF DNES: „Testování v 5. a 9. ročnících vychází ze standardů, na nichž pracoval tým asi sedmdesáti odborníků a učitelů z praxe. Standardy vznikly pro minimální úroveň, která odpovídá znalostem a schopnostem žáka ,čtyřkaře‘.
Návrh, aby dítě, jež takové učivo nezvládne, nešlo studovat na střední školu s maturitou, má tedy určité opodstatnění. Samozřejmě bychom v takovém případě museli zohlednit psychologické prvky žáka a jeho momentální situaci. Stres z nemoci nebo dění v rodině mohou takovou zásadní zkoušku negativně ovlivnit. Pojďme proto otevřít další téma – umožníme žákům opakovat testy?“
To zní rozumněji než představa, že jde především o to, včas některé jedince „odklonit“ do učňovských oborů.
PROTI TESTŮM
Argument proti testům říká, že plošné testování bude stát hodně peněz, protože školy často nemají dobré počítače, a dozvíme se jen to, co už dávno víme. Ve skutečnosti téměř každý učitel a skoro každý rodič ví, jak na tom konkrétní dítě je. Výsledek testů může být také zcela kontraproduktivní. Dobré dítě může špatné ohodnocení pobídnout k vyššímu výkonu, ale co dítě podprůměrné?
Není pravda, že by testy byly k ničemu, v určitých oblastech skutečně mohou zjistit faktický stav věcí.
Pokud jde o matematiku nebo gramatiku, jde-li o testy dobré, o tom není pochyb. Pak je tu ale ještě ona mlhavá, a přitom důležitá oblast, jako například pochopení dějinných souvislostí nebo interpretace textu.
CO S MATURITAMI
Tomáš Feřtek ze serveru eduin.cz namítá: „Je pravda, že o situaci na základních školách v zemi víme málo a testování samo o sobě neuškodí. To je dvojí omyl. Je sice pravda, že o situaci na základkách víme málo, ale v tom nám plošné testy nepomohou, na to je to příliš hrubý nástroj. K tomu se používá výběrové šetření – jako je třeba v mezinárodním kontextu PISA. Ta nám reálně chybí. A že plošné testování vzdělávání škodí, je prokazatelný fakt, se kterým se vyrovnávají prakticky všechny vzdělávací systémy, kde se začalo používat.“
Dětský psycholog Václav Mertin, taktéž ze serveru eduin.cz, upozorňuje i na další nebezpečí, že totiž v zájmu školy by dokonce bylo, aby v pátém ročníku byly výsledky co nejslabší a v devátém ročníku co nejlepší. „Zkušenosti z USA vypovídají o tom, že školy doporučovaly zejména slabším dětem, aby zůstaly na testování doma, aby nezhoršovaly výsledky školy.“ Pokud tohle umějí v Americe, jak by se asi zařídili protřelí Češi?
To jsou základky. V čem je spor o střední školy, především o státní maturity? Tomáš Feřtek mi k tomu kriticky napsal: „Kritika maturit se přece nenesla v duchu, že za to ti chudáčkové, co to nezvládli, nemohou, ale právě naopak. Hlavní kritika kromě nákladnosti a organizační náročnosti směřovala k nízké kvalitě maturit a celkovému snižování maturitní laťky. Těch čtrnáct tisíc studentů, kteří psali Dobešovi, si nestěžovalo, že to bylo těžké, ale že nový maturitní model snižuje kvalitu maturity. Je vlastně zvláštní, že to ani slovem nezmiňujete.“ Je to námitka, již rád ocituji, aby posloužila další debatě. V mém případě ale nešlo o to, na co si stěžují studenti. Zděšení vyvolal fakt, že najednou mnoho „dětí“ propadlo, zatímco dříve se o maturitě říkalo, že je to fraška.
NESPOKOJENÍ AKADEMICI
Vysoké školy jsou další téma, jež na úroveň středních škol reaguje. Studenti se pustili do vášnivého protestu, když teď v lednu vyhazovali z balkónu 90 melounů jako symbol vyhozených „melounů“ ve školství.
Psychiatr Cyril Höschl k tomu poznamenal v rozhovoru pro Lidové noviny, že to svědčí o tom, že by studentům „nějaké menší školné možná prospělo, aby si božích darů víc vážili“. Pravda, melouny si prý ke zpracování odvezl pivovar Bernard, takže k věcným škodám možná nedošlo. Ale o to nejde. Potíž je v tom, nakolik je reakce studentů přiměřená.
„Tady jde o otázku, jestli lze vlastní zájmy hájit prostředky víceméně mimopolitickými. Vydupat si je na náměstích. Zákony podléhají připomínkovacímu řízení, každý se k nim může vyjádřit. Konference rektorů, Rada vysokých škol, všichni na to měli rok, ne-li dva. Mě překvapuje, jak se teď najednou po bitvě všichni vzpamatují a začnou protestovat, ačkoliv měli obrovskou příležitost zákon připomínkovat,“ napsal k tomu Höschl. Řada připomínek se akceptovala, asi polovina, některé ne, jako vždycky.
A CO ŠKOLNÉ?
Největší pozornost samozřejmě vzbuzuje otázka školného, jež by mělo činit asi 10 tisíc korun za semestr. Podle akademiků proběhlo připomínkování příliš rychle a návrh je nedořešený. Kritika se týká mimo jiné toho, zda je návrh výhodný pro školy, které potřebují peníze, nebo pro banky. Že je něco výhodné pro banky, není argument. Pochopitelně že to pro ně má být výhodné, proč by se měly chovat jinak.
Kromě toho, kdo studentům peníze případně půjčí a za jakých podmínek, je tu ještě otázka, k čemu to bude dobré. Jako jeden z argumentů se uvádí, že to bude pro studenty motivační. Jenomže školné budou nejspíše platit rodiče.
Kdyby to bylo tak jako třeba v USA, kde si student sám na sebe vydělá, protože je vykázán rodiči za dveře, ať se stará, mohlo by to fungovat. Jenže když zaplatí tatínkové a maminky, z toho krev neteče. Nebo si na školné studenti půjčí od banky, jenomže splácet se bude až za pět, deset nebo patnáct let, což je pro motivaci dost slabé. Nějak bylo, nějak bude.
POHNULO SE TO
Problém našeho školství není problém Dobeše. Podle Tomáše Feřteka je to tak, že se o Dobešovi říká, že „on je divný, ale aspoň se to pohnulo. Z vnějšku to tak opravdu vypadá. O školství se víc mluví, jsou tu ty různé testy, maturita. Ve skutečnosti se pohyb ve školách – opět zcela reálný, měřitelný a dokladovatelný – odehrává tak od roku 2005.
A v tuhle chvíli jsme svědky faktické snahy ten pohyb zastavit a otočit kormidlo zpátky do osmdesátých let. To není nadsázka, myslím to doslova. Ale nemyslím si, že by to dělal Dobeš vědomě. On si prostě taky jen myslí, že se až doposud nic nedělo, protože on si toho nevšiml a má pocit, že testování samo o sobě neuškodí, jednotné osnovy nejsou zase tak špatný nápad.“
Že bude mezi školami a ministerstvem vždy určité napětí, je jasné. Jde o problém rozdělení statků. Studenti nechtějí platit nic, školy chtějí peníze, stát je teď nemá. Že je nemá, pochopitelně bude říkat vždycky. O každé reformě čehokoli se řekne, že není dost připravená. Možná by mohl ministr Dobeš věnovat část své personalistické dovednosti politickému zdůvodnění toho, co dělá. Akademici jsou mediálně obratní a studenti v novinách díky svému zanícení pro happeningy jako téma vděční. Je to chůze po minovém poli. Ale upřímně řečeno, kterému ministrovi školství se zatím geniálně dařilo?
AUTOR JE REDAKTOREM MF DNES
