Toto skutečně není vtip! V polských městech nově zavádějí daň z deště a myslí to vážně. Platit budou občané za plochu, na niž prší a která je v jejich majetku či užívání. Pětičlenná rodina může zaplatit až dvě stě čtyřicet korun měsíčně.
Poté, co se v Praze začalo diskutovat o dani z blízkosti k zastávce tramvaje, zdálo se nejdříve, že jde o typicky českou ptákovinu. Rozpočty zemí Evropské unie jsou však v takovém stavu, že se podobné nehoráznosti skutečně začínají v daňových zákonech jednotlivých zemí, obcí a měst objevovat. Polská daň z deště je toho dobrým příkladem. A bude hůř.
Daně z deště, zastávky a podobných nesmyslů lze samozřejmě vytvářet donekonečna, lze zavést i daň z vlasů (spotřebují více vody na mytí) či z pleše (oslňuje chodce v protisměru). Velmi brzy však bude nejen v ČR nebo Polsku, ale v celé Evropě dosaženo meze, kdy další peníze už z občanů nepůjde vytáhnout, protože už žádné nebudou mít.
Evropa za posledních čtyřicet let — a postkomunistické země ji za dvacet let úspěšně dotáhly — nebývale zvýšila svůj životní standard na úroveň, která vysoce přesahuje její produktivitu. Dosáhla toho obrovským zadlužením — a právě padá do dluhové pasti. Když se podíváme na strukturu výdajů státního rozpočtu, tak bez ohledu na to, že některé položky jsou obligatorní — stát je povinen je vyplatit (například důchody) —, tak bez ohledu na tu povinnost na důchody prostě brzy nebude.
Takže ve zkratce: Pokusy o daně ze zastávek, deště či větrů jsou jen šifrovaným voláním: Občané, připravte se, v horizontu deseti, patnácti či nanejvýše dvaceti let nebude na důchody a staří se budou moci jít pást!
