Prvních sto stránek životopisu Steva Jobse jsem si přečetl ještě dřív, než se v Americe začal prodávat v knihkupectvích. Ne snad, že bych měl nějakou protekci.
Mnohasetstránkovou knížku jsem si koupil elektronicky večer před jejím oficiálním uvedením na trh. Zdá se mi to symbolické, protože Steve Jobs je do velké míry odpovědný za to, že je něco takového možné a zároveň tak snadné.
NA IPADU, JAK JINAK
Knížka bývalého šéfredaktora časopisu Time Waltera Isaacsona se nepochybně zařadí mezi nejprodávanější tituly letošního roku. V papírové verzi vypadá masivně a sympaticky.
Přečetl jsem si ji na svém iPadu, byť jsem si ji koupil na internetovém Amazonu, tedy v obchodě firmy, která je jedním z nejvážnějších konkurentů firmy Apple. Ale pieta mi nedovolila, abych si životopis Steva Jobse přečetl na zařízení, jež by nebylo opatřeno nakousnutým jablkem.
Mimochodem, líbil se mi televizní skeč, který ve své show předvedl komik Stephen Colbert. „Životopis Steva Jobse je hlubokým zklamáním,“ prohlásil poté, co zjistil, že obálka papírové knížky nereaguje na doteky a že se při otočení vzhůru nohama obraz dokonce ani automaticky neotočí. Skandál!
Ale nechci recenzovat jen formu, nýbrž hlavně obsah. Pro mou generaci má čtení Jobsova životopisu i sentimentální hodnotu, protože je kronikou událostí, jež si pamatujeme a které měnily náš život.
MALÝ JOBS, VELKÝ GATES
Například v devadesátých letech byl jedním z klíčových momentů, když se Steve Jobs a Bill Gates – dva personalizované protipóly počítačového byznysu té doby – objevili společně na pódiu konference Macworld v Bostonu. Jobs fyzicky, Gates na monitoru prostřednictvím satelitního přenosu.
S nadsázkou řečeno to byl podobný moment, jako když se během převratu v Praze na podzim 1989 objevili na tribuně Karel Kryl a Karel Gott. Kryl toho pak po zbytek života litoval a považoval to za největší chybu svého života. Podobně o tom momentu mluvil i Steve Jobs: „Byla to má nejhorší a nejhloupější prezentace,“ řekl Isaacsonovi. Gates na monitoru byl totiž logicky mnohem větší než on. „Vypadalo to, že jsem ve srovnání s ním hrozně malý ... a že on má vše ve svých rukách.“
Jobs věřil své intuici a vizím, jež si vytyčil. Dokázal za nimi jít tvrdě. Znamenalo to, že často zároveň odmítal poslouchat protiargumenty. Neviděl a neuznával to, co vidět a uznávat nechtěl. Nedělal kompromisy. Jako manažerovi se mu to vyplácelo. Jako člověku méně.
Řeč je o jeho komplikovaném vztahu s nejstarší dcerou i biologickým otcem. A samozřejmě o boji s rakovinou, o které si myslel, že jí bude „poroučet“ stejně, jako se mu dařilo přesvědčovat zákazníky kupovat iPody.
Místo aby si nádor na slinivce, jenž patřil k malému procentu těch léčitelných, nechal okamžitě chirurgicky odstranit, léčil se pitím ovocných šťáv a za pomoci léčitelských kúr, které našel na internetu. Na operaci šel o několik měsíců později, čehož pak litoval a považoval to za chybu. Nevíme, jestli tím urychlil, či dokonce způsobil svou smrt. A ani nemá smysl o tom spekulovat. „Měl schopnost ignorovat to, co mu bylo nepříjemné. Prostě tak fungoval,“ říká v knížce jeho žena.
ZKLAMÁNÍ Z OBAMY
Knížka je zajímavá a v mnohém objevná, i co se týče politiky či veřejného života. S překvapením se dozvídáme, jak měl Steve Jobs rád Ruperta Murdocha, onoho dnes tak nenáviděného mediálního starce, možná i proto, že oba sdíleli zkušenost osamělých manažerských diktátorů na vrcholu.
Podporoval Obamu, dokonce mu nabídl pomoc v kampaních 2008 a 2012. Ale při setkání v říjnu 2010 mu údajně řekl, že si nemyslí, že ho Amerika zvolí prezidentem i podruhé. „Prezident je velmi chytrý, ale stále jen vysvětluje, proč některé věci nejdou udělat. To mě vyvádí z míry,“ řekl Jobs Isaacsonovi. Byl nespokojený zejména s jeho ekonomickou politikou. Při posledním rozhovoru před smrtí prohlásil, že je Obamou zklamaný.
Jobsův životopis nejsou uplakané memoáry pro jeho fanoušky. Když knížku dočtete, tak si uvědomíte, že toho člověka vlastně nemůžete mít rádi. Z drobných detailů i historek se skládá portrét muže, jenž byl sobecký, diktátorský, nepříjemný k blízkým i kolegům, ješitný nad únosnou mez. Když o něm v roce 2008 časopis Fortune měl otisknout negativní článek, pozval do sídla firmy jeho šéfredaktora. „Takže se vám podařilo zjistit, že jsem odporný hajzl. Tomu říkáte objev?“ zeptal se ho.
Mnohokrát v životě lhal, podvedl kolegy i přátele, neměl skrupule. Víc podřízených ho nenávidělo, než milovalo. Číšníci považovali za prokletí, když ho v restauraci měli obsluhovat. Nebyl za to na sebe pyšný, ale ani ho to nikdy zvlášť netížilo.
Životopis Steva Jobse není inspirujícím a povznášejícím čtením pro ty, kteří se v byznysu či kterékoliv jiné lidské činnosti chtějí dostat na vrchol. Je to strhující a pochmurná zpráva o tom, že na vrcholu není pro drtivou většinu z nás místo. A dobrou zprávou je, že toho nemusíme litovat.
