V redakci Reflexu to vře. Zveřejňování tajných dokumentů na WikiLeaks má mezi redaktory své přesvědčené zastánce i vášnivé odpůrce. Přečtěte si, jak se kdo dívá na fenomén, který hýbe světem – a vstupte do diskuse s vlastním názorem.
Jaký je váš názor na fenomén WikiLeaks? Souhlasíte se zveřejňováním všech tajných úředních dokumentů?
Marek Stoniš
Jan Šibík
WikiLeaks jsou pro mě velmi problematický nástroj. I když třeba zveřejnění seznamu členů krajně pravicové Britské národní strany jsem rozhodně uvítala, uvědomuju si, že skýtá stejné nebezpečí zahrnutí chybných údajů jako naše Cibulkovy seznamy nebo aktuálně listy o členství soudců v někdejší KSČ. Jsem však generálně vždy pro bolestivou pravdu než pro milosrdnou lež (ačkoli nejsem zas taková idealistka, abych věřila ve schopnost obyčejných lidí onu pravdu zpracovat k vlastnímu užitku), tudíž považuju WikiLeaks za extrémně důležité médium, které hlídá ty, co mají hlídat nás a občas tragicky selžou — jako třeba Pentagon a americká vláda v případě utajovaného zabíjení, mučení a znásilňování civilistů americkými vojáky v Iráku. Kdyby WikiLeaks v říjnu tyhle informace nezveřejnily, děly by se ty hrůzy bez vědomí veřejnosti dál.
Kateřina Kadlecová
Se zveřejňováním všech tajných úředních dokumentů nesouhlasím. My, daňoví poplatníci, potřebujeme naději, že věci nejsou tak špatné, jak si myslíme, že jsou. Kdyby úřady zvěřejňovaly všechny své dokumenty, museli bychom obden táhnout na vládu, hrad i ministerstva - a kdo by pak pracoval?
Petr Holec
Se zveřejňováním souhlasím.
Adéla Knapová
Nejsem pro zveřejňování všech tajných dokumentů (přitom většina amerických diplomatických depeší, které se na WikiLeaks objevily, byly pouhým prefabrikovaným a už předtím veřejně známým názorem). Proti zveřejňování některých tajných dokumentům uvedu konkrétní příklad. Navštívil jsem v posledních letech několikrát české vojáky v Afghánistánu, včetně bojové jednotky, jež působila na základně se jménem Anakonda. (Pozor! Přesné místo je dodnes české veřejnosti utajováno.) Na všech základnách pomáhají našim vojáků Afghánci, kteří dělají například tlumočníky. Prozrazení identity podobných lidí, k čemuž WikiLeaks sáhly v informacích o Afghánistánu (zprávy se týkaly spolupracovníků Američanů, ne českých jednotek, ale jedná se o typově stejné osoby), je zcela nezodpovědným a mimořádně nebezpečným krokem. Těm lidem pak hrozí od radikálních islamistů smrt. Je to „hezká“ odměna za pomoc mezinárodním jednotkám.
Takže pokud někdo není schopen rozlišit, jaké informace vlastně zveřejňuje, neměl by to dělat.
Viliam Buchert
Je to otázka, asi jako jestli jsem pro (nebo proti) zemětřesení. Na mém názoru nezáleží, protože se na tom nedá nic změnit. Když už je něco technicky možné provést, tak se to nejspíš taky provede. I když ani takový závěr nemusí být úplně temný - atomových bomb je zeměkoule plná a použily se jen dvakrát. Jestliže se najdou lidé, kteří informace vynesou a je technicky možné ta data rozšířit po celé planetě, nakonec to někdo udělá a nezbývá nic jiného, než s tím počítat. Podle mě by některé informace měly být tajné, včetně státních, protože bez toho se nedá žádný stát efektivně řídit. Tajné aspoň po nějakou dobu, ať se zveřejní potom. Tutlat něco navždy nemá smysl. Trestat by se měli případně ti, kdo informace ukradli a vynesli, u těch, kdo je zveřejní, bych byl shovívavější. (Samozřejmě, protože my kapři a mediální hyeny si přece nevypustíme rybník.) Stejně je spíš příjemné překvapení, že diplomaté i někteří státníci vidí svět poměrně střízlivě a přesně. Pokud jde o styl, nezdá se mi to přednostní zaměření WikiLeaks především na Ameriku. Je to jen tím, že azbuku a čínské znaky nikdo v centrále WL neumí? Zatím se nezdá, že by vznikly tak velké škody, pochopitelně nevíme všechno. Zlomyslně mě jen napadá, proč by nemohly vzniknout i nějaké ty škody těm skutečně padoušským státům.
Jan Jandourek
Je úlevné, když se stane nejvlivnějším člověkem planety někdo jiný než Lady Gaga. Jsem si ale jista tím, že není lepší, když je jím (alespoň podle amerického listu The Time) jiná superhvězda — Julian Assange. Zakladatel „první zpravodajské služby pro všechny lidi“ – WikiLeaks – napáchal podle mě spočitatelně víc škody než užitku. Dík mu bez debat patří za zveřejnění amerických videí z Iráku. To byl odvážný počin ve veřejném zájmu s ambicí odhalit a měnit svět.
Tady bych ale s Assangeovou oslavou opatrně končila. Bezhlavé zveřejňování depeší a odborných materiálů, jež by ani nejodvážnější noviny nemohly bez doprovodných vysvětlivek a komentářů vydat, to není dobro ani veřejný zájem. Některé materiály sice odhalují trestuhodná zvěrstva páchaná na civilistech Afghánistánu – potud je to víc než na místě —, zároveň ale, padni komu padni, odkrývají civilní spolupracovníky a informátory z řad Afghánců, čímž řadu z nich – aniž bychom o tom dodnes cokoli přesně věděli — vydaly WikiLeaks do rukou Tálibánu. Obecně vzato, Julius Assange odkryl taktiku vší americké diplomacie i jejích spojenců všem, tedy i jejím nepřátelům. Odzbrojil i nás.
Roztomilé je přečíst si o prezidentu Sarkozym, jak po ránu po své pracovně nahání psíka a králíčka. Bezhlavé zveřejňování interních postřehů diplomatů ze zemí, s nimiž jsme de facto ve válce jakéhokoli druhu, je podle mě ale jiný kalibr.
Assange podle svých slov „zveřejněním depeší tvrdě odhalil, že diplomacie rovná se pokrytectví“. To ovšem ví každý odnepaměti a pravda je bohužel taková, že mnohokrát – ať už historicky doloženo, anebo ne – bylo právě tohle „diplomatické pokrytectví“ světu prospěšné.
Pavlína Wolfová
Obecný mustr na zveřejňování tajných informací samozřejmě neexistuje; pokud je tajnou informací fakt, že vláda chytila mimozemšťany a dělá na nich pokusy, tak ten se samozřejmě patří zveřejnit, naopak jmenný seznam našich špionů v rozvojových zemích by rozhodně novinář zveřejnit neměl, není k tomu sebemenší důvod. Stejně tak nebyl důvod zveřejňovat (například) tajné diplomatické depeše. WikiLeaks však k utajeným skutečnostem přistupuje zcela pubertálně - je to tajný, tak to najust zveřejníme, aniž bychom věděli, proč to děláme - a to je podle mého soudu zcela zavrženíhodné a ohrožující.
Jiří X. Doležal
Rizikem každé skutečnosti, která se na tomto světě odehraje, je, že se vykecá. U většiny z nich to dokonce hraničí s jistotou. U tajných materiálů se to jaksi nepředpokládá, ale co je to za tajné materiály, když je někdo dokáže zveřejnit? Otázka tedy není, jestli zveřejnit nebo ne. Co se vykecá, to se vykecá a nejde to vzít zpátky. Že z toho může být malér? To je holt riziko lidského konání. Zlobit se ale na papouška, že vykřičel z klece na okně rodinné tajemství, je naivní. Podstatné je, nehádat se před papouškem.
Darina Křivánková
Zveřejnění úplně VŠECH dokumentů rozhodně NE! Je to nebezpečné a zneužitelné! A může to mít katastrofální následky, které si člověk při prvotním sledování celé kauzy vůbec neuvědomuje ...
Tomáš Tesař
Hypoteticky by jejich výpověď klidně mohl zaznamenat někdo z americké ambasády, aby předal do své země zprávu o stavu syrské perzekuce … A načesaný hacker Julian Assange by si to pak klidně stáhl a hodil na net, jako to udělal s tisíci jiných dokumentů (v nichž figurují disidenti) z amerických ambasád. Se jmény, se vším všudy. Takže by z tepla vymydleného hotelu poskytl tamnímu režimu luxusní důkazy, díky nimž by se ti lidé dostali okamžitě zpátky za mříže. A pochybuji, že by se s tím tamní ministerstvo informací, jemuž se říká „chrám pravdy“, světu pochlubilo. I v Československu v 50. letech lidé mizeli beze stopy.
Další problém, který s Assangem mám, je jeho motivace. Tváří se jako mírový aktivista. Nenávidí USA. Aby je zkompromitoval, k tomu mu mohl stačit záznam z Iráku, kde američtí vojáci střílejí do civilistů. Tak závažné dokumenty se bezpochyby zveřejňovat mají. Jenže Assange nemá novinářský cit, nerozlišuje. A hrne na net všechno, co kde schrastí. On totiž bojuje. A na opačné straně barikády. Tedy po boku Tálibánu, Lukašenka, Putina, Berlusconiho. Jejich karty přitom – navzdory líbivým řečem o totální transparentnosti — neodkrývá. Proto za sebe říkám mesiášovi z WikiLeaks: NE!
Magdalena Sodomková
Pokud má být demokracie a svoboda slova to základní, co nás odlišuje od těch, proti nimž posledních pár let jakože bojujeme, pak by to rozhodně neměl být takový skandál, jaký to především ve Státech je. Jestli s tím souhlasím, nebo ne, je z tohohle úhlu pohledu celkem jedno.
Luděk Staněk
Nesouhlasím s metodami WikiLeaks. Mám zcela zásadní argumenty proti plošnému zveřejňování:
1. Když někdo zveřejňuje statisíce vládních dokumentů, tak jednoduše nemůže vůbec vědět, co to vlastně zveřejňuje. A tudíž také ani neví, zda zveřejněním neohrožuje životy a bezpečnost lidí, kteří pomáhají našim spojencům ve válečných konfliktech. Neví, zda neohrožuje bezpečnost celých národů a celých částí světa. Zveřejňování je určitě podstatnou složkou života ve svobodné společnosti. Nikoli ovšem plošné. Je prostě naší povinností vědět, co zveřejňujeme a jaké to má důsledky.
Média musí nést zodpovědnost za zveřejněné informace. To patří k principům právního státu. Média mají být stejně jako všechny jiné mocné instituce pod veřejnou kontrolou. Metoda WikiLeaks prosazuje princip zveřejňování bez jakékoli zodpovědnosti a v tom ohromném množství informací se také vytrácí možnost efektivní veřejné kontroly.
Představa stoprocentní transparentnosti je hrůzostrašně naivní. Podobně, jako je naivní boj za světový mír. Kdysi tento boj za světový mír velkoryse platila Moskva, aby odzbrojila demokratické státy. A naivní lidé ze Západu na to skočili. Přejme si více otevřenosti a přejme si více míru. Ale nemůžeme si přeci přát předávání tajných informací nebezpečným zločincům a jejich mezinárodním organizacím.
Nevyhlašujme jednostranně mír, když víme, že někdo chce zabíjet bezbranné lidi. Když teroristé nebo totalitní stát zaútočí na civilisty v mírumilovné zemi, tak jim musíme vyhlásit válku. Samozřejmě, že zveřejnění útoku amerických vojáků na civilisty bylo opodstatněné a ukázalo na otřesné praktiky. Ale jednalo se o hroznou chybu jednotlivců, nikoli o vědomý plán. A mohlo se uskutečnit i jinou cestou než přes nezodpovědné aktivisty ve WikiLeaks.
2. Julian Assange se prohlašuje za žurnalistu. Ale žurnalistiku si vykládá alarmujícím způsobem. K zodpovědnosti za zveřejňování informací patří i zodpovědnost za jejich zdroje. Média by měla dbát o maximální znalost svých zdrojů a hlavně jejich motivů. My musíme prostě dobře vědět, jaký zájem má náš zdroj na zveřejnění utajované informace. WikiLeaks pracuje ve velké míře s anonymními zdroji, což je skandálním překročením novinářské etiky. O žádnou žurnalistiku totiž ani nejde. Jde o aktivismus.
3. Je tu ještě jeden jasný důvod pro můj nesouhlas s metodami WikiLeaks. Archivy tajných informací demokratických a tudíž otevřenějších zemí jsou mnohem lépe přístupné, nežli archivy autoritativních a totalitních států, jejichž vlády nejsou pod jakoukoli kontrolou veřejnosti. Zveřejněné informace, jež měly zůstat tajné, tudíž v mnohem větším měřítku poškozují státy otevřenější a tím nepřímo pomahájí státům méně otevřeným a často i režimům zcela zločinným, které si své informace před donašeči WikiLeaks umí díky nesvobodným podmínkám lépe ohlídat. Fascinuje mě, že sympatizanti WikiLeaks tolik volají po otevřenosti, a přitom jim uniká rozdíl mezi nižší otevřeností diktatur a vyšší otevřeností demokracií, jakkoli i tyto státy nejsou rozhodně svaté. Dosáhnout všeobecné svatosti obyvatelstva lze ovšem jen v tvrdé diktatuře. A svatosti vlády nelze dosáhnout nikdy nikde. Považuji za praktičtější metu lidskost. A měli bychom se naučit rozeznávat a tudíž i podporovat země s větší mírou lidskosti. Mimochodem, patří sem i ta stále proklínaná Amerika. Zmatení základních hodnot může mít pro naši svobodu i pro naši bezpečnost v delší budoucnosti fatální důsledky.
Nakonec bych chtěl poznamenat, že 90 % toho, co jsem od WikiLeaks četl, bylo buď zábavné či banální. Ale z těch deseti procent informací, které mohou škodit našim spojencům i nám samotným, mám jednoduše obyčejný strach.
Pavel Šafr, šéfredaktor
Materiál o WikiLeaks si přečtěte v novém čísle Reflexu. O svůj názor na WikiLeaks se podělte v diskuzi pod článkem.
