Vladimír Mertlík: Jak moje dcery nutně chtěly v prvomájovém průvodu vidět živé komunisty | Reflex.cz
nahoru

Vladimír Mertlík: Jak moje dcery nutně chtěly v prvomájovém průvodu vidět živé komunisty

Vladimír Mertlík29. dubna 2019 • 14:00
Prvomájový průvod v Praze na Letné - ilustrační snímek
Prvomájový průvod v Praze na Letné - ilustrační snímek
• foto: 
ČTK

První máj patřil k významným dnům našeho života od chvíle, kdy se v našich chlapeckých tělíčkách začaly odehrávat pochody, o nichž jsme věděli jen to, že jsou příjemné, aniž bychom chápali jejich příčinu a cíle. Pod záminkou zkušenějšími druhy zjištěného zvyku polibku pod rozkvetlou jabloní se odvážnější z nás snažili olizovat tváře třídních krasavic či je tahat případně za copy a vše ostatní, co jim přečuhovalo. V předmětech Jazyk český či Literatura jsme byli poučeni, že básníci spojují s tímto dnem i jiné než chlípné naděje.

„Bataljóny dělnické, přečetné, nepřehledné, vřadily se do lidského šiku, aby již provždy stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíli,“ volal Jan Neruda, básník, jehož jsme citovali řevem „…jak lvi bijem o mříže…“, když jsme dobývali mříž šatny konkurenční 5. A. Či voláním „Jen dál, jen dál!“ když se třískáním na dveře chlapeckého WC snažil dostat ven Schlossmajer. Povinná účast na průvodu způsobovala cyklické pandemie onemocnění, které byly v těchto případech rodiči tolerovány. Sexuálně vyzrálejší jedinci ovšem účast v průvodu i davu kolem dokázali využít ke zvedání sukní hihňajících se spolužaček s použitím mávátek, třepetalek a tyčí praporů lidově demokratických zemí socialistického tábora.

I já mám 1. máj spojen s těžko zapomenutelnou příhodou. V předvečer tohoto svátku pokrokových pracujících celého světa roku 1981 se mé holčičky, tehdy šestiletá Kačenka a čtyřletá Evička rozhodly, že chtějí jít na průvod, protože „nutně potřebují vidět“ živé komunisty, a na svém přání trvaly. Vedlo je k němu pravidelné sledování Televizních novin s otcem, kdy nejvíc uplatnily jedinečnou možnost mne každých pět minut okřikovat: „Tati! Kurva se neříká!“ a oplatit mi tak během oněch čtyřiceti pěti minut výchovnou šikanu, jíž byly ve zbývajícím čase dne vystaveny ony z mé strany.

Vladimír Pikora: Střední třída mizí, politiku to radikalizuje, viník je přehlížen

Ta obvykle začínala 46. minutou onoho vzácně společného času, relací BBV, s povinností zachovávat při ní absolutní ticho. Nebylo tedy divu, že jejich zvědavost zatoužila spatřit naživo existence, jež se v jejich očích a hlavičkách rovnaly zplozencům pekla a šestihlavým saním. Rodinná porada nakonec dala přednost 1. máji před 9. květnem a po slibu, že nebudu mít na místě činu „blbý kecy“, byla naše expedice schválena s dodatkem: „A kupte pomeranče! Budou zas až na Vánoce!“

Za slunného jarního povětří jsme se tedy s holčičkami vydali na Letnou, kde se od rána šikovaly masy uvědomělých proletářů i oportunistických krys, které své děti oblékly do pionýrských postrojů či krojů, pamatujících účast rodičů v průvodu, kdy stál na tribuně „Ten, jehož jméno nesmí být vysloveno“ (Edvard Beneš), i prarodičů, kteří se v kroji tetelili ještě v náručí Tatíčka či Antonína Švehly. S nimi se na ploše mísili milicionáři, kteří museli při vyjímání uniformy z naftalinu dávat pozor, aby omylem nevyndali ze skříní vedle ležící uniformy Vlajky, Národního souručenství či Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, spolu s texty projevů Emanuela Moravce.

Sex na ulici, sadismus a všudypřítomné drogy. New York 80. let ukazuje svá nejtemnější …

Výhodu měli přítomní neuniformovaní fízlové, kteří na rozdíl od uniforem dříve zmíněných měnili v historických chvílích vždy jen orientaci. Komparz panoptika doplňovali za opačnou stranu virtuální barikády zbabělci z domácího gauč odboje, jejichž míra zbabělosti se měřila aktivitou při vyzvedávání mávátek, transparentů a vlajek. Spojujícím tmelem mumraje tohoto svatého přijímání byli příslušníci VB.

Náš výsadek mezi zbabělce měl za úkol mimo ukázání komunistů dětem i návštěvu zadního voje letenské pláně uzavřeného stánky, které nabízely poníženým jako odpustky hromádky (většinou kubánských kožených krmných) pomerančů a kartony tvrdých Spart. Vytvořené nekonečné fronty navíc ztěžovaly útěk již evidovaných jásačů do blízkého prvního pásu křovisek letenského parku. A právě ve chvíli, kdy jsme se sunuli k jednomu ze stánků, abychom splnili zadání domácího velení o nákupu pomerančů, začalo se odvíjet naše dobrodružství.

Profesor Lukeš: Mám extrémní názor, mytí rukou před jídlem je nesmysl. Parazity budou…

„Tati, tady něco je!“ zvolala menší z holčiček, protože to měla k zemi blíž. A opravdu, přímo u pat skupiny diskutujících mužů ležela peněženka, k níž se z dálky řítila soudružka ozdobená rudým pionýrským šátkem, který jí zřejmě před mnoha lety uvázal kolem krku Klement Gottwald a který jí mezitím (ten šátek) vrostl mezi tučné faldy několika podbradků. Přes netušenou rychlost soudružky, nezapomínající třídní hesla: „Komunismus mládí světa!“ a „Mládí vpřed!“ jsme souboj vyhráli, neboť jsme přece stáli peněžence blíž. Zvedl jsem ji, a jak mi velela přirozenost – přes riziko – že učiním dobro členu KSČ (a jak známo: Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění!), jsem poklepem na rameno nejblíže stojícího muže na sebe obrátil pozornost celé skupiny.

„Neztratil někdo z vás, pánové, peněženku?“

Když celá skupina jako jeden muž nabízenou možnost odmítla, bezradně jsem se rozhlédl, ale v nejbližším okolí nikdo další nestál. Pohled do šrajtofle nabídl seznam nákupu, za 160 Kč stravenky na obědy (tj. 10x Biftek s vejcem a brambor m.m.) a neuvěřitelných 80 německých marek!

Václav Klaus mladší může ovládnout prostor rázné intelektuální pravice

„To se musí vrátit!“ volala soudružka poškozená pozdním doběhem k nálezu.

„To dá rozum!“ odvětil jsem. „Támhle jsou příslušníci (VB), tak jim, ne? To dá taky rozum!“ dokončil jsem myšlenku a na nic už nečekaje jsem spolu s oběma ocásky vyrazil směrem k 300 metrů vzdálené skupině příslušníků VB. Záměrně jsem přitom volil dráhu vedoucí cestou přes jiné skupinky pracujících, diskutujících o odkazu Rosy Luxemburgové, Julia Fučíka, Patrice Lumumby a dalších mučedníků boje proti světovému imperialismu, a tím jsme se, ač v zádech spalováni jejím bdělým třídním pohledem, ztráceli babě ze zorného úhlu. Ve chvíli, kdy jsme dorazili k esenbákům, měl jsem již řešení v hlavě pohromadě.

„Támhle jsem, soudruzi, našel peněženku!“ obrátil jsem jejich pozornost ke vzdálenému místu nálezu spolu s mým pohledem i paží a dosud bdělá soudružka při pohledu na mou komunikaci s esenbáky, doprovázenou teatrálními gesty, se zklamaně otočila k odchodu.

Jak se staví ruský sen. Dostavba mostu spojujícího Rusko a Krym se chýlí ke konci

„Nejsou v ní žádné doklady, co máme dělat?“

Perspektiva dopoledne zkaženého sepisováním protokolu místo očumováním pionýrek a svazaček v minisukních vzbudila u strážců jednoty lidu očekávanou reakci.

„Běžte tamhle na roh ke Spartě, tam to od vás vemou,“ zněl příkaz bez dalšího zájmu VB a my jsme se vydali navrženým směrem.

„Tamhle to je!“ upozornila po několika metrech starší z dcer, majíc pocit, že otec ztrácí směr.

„Mlč!“ dostalo se jí odpovědi. „Nic neříkejte, neotáčejte se a pojďte!“

Obě dcery vychované k tomu, že slovo Otce je slovem i Syna i Ducha svatého, plnily následně diverzní úkol zcela bezchybně tím víc, že namísto k tribuně představitelů jsme mířili ke známému historickému kolotoči v parku. A máte-li volit mezi šancí sedět na vycpaném koníčkovi nebo vidět komunistu, pak koníček je holt koníček, to se nedá nic dělat. Zbýval poslední a nejtěžší úkol, vysvětlit holčičkám, proč tatínek flagrantně porušil pravidla, která jim denně vštěpuje.

Jandák vám dá přes hubu. Přímočarý neherec hraje dlouhodobě sám sebe, hulváta s…

„Tak poslouchejte, holky! Našli jsme peněženku a chtěli ji vrátit těm pánům. Jejich ale nebyla a jiní tam nebyli! Je to tak?“

„Jo!“

„Myslíte, že jsme ji měli dát těm policajtům, jak chtěla ta komunistka?“ vložil jsem do otázky jedovatý osten. „Víte, co by se stalo?!“

„???“

„Policajti by si za ty peníze koupili nové obušky a psy, aby mohli ještě víc mlátit a honit lidi, co taky nemají rádi komouše! To byste chtěly?!“, položil jsem dcerám disidentsky znějící sugestivní otázku, a jak se dalo očekávat, domácí občanská nauka přinesla ovoce. Nechtěly!

Tečku za vším učinila doma matka, která po seznámení se s průběhem a výsledkem naší účasti na prvomájových oslavách jen podotkla: „Fajn! A devátého jdete zas!“

A to je vše, co jsem dnes viděl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.

Marek Stoniš: Mrzení u Babišů aneb Co napadne člověka u zavřeného řeznictví
Fotograf vyvezl z KLDR snímky, po jejichž zveřejnění mu byl navždy zakázán vstup do země




Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Zelený Raoul: Soudruzi mají velký problém. KSČM se musí vrátit ke svým kořenům!
PREMIUM X Inženýrem za výzkum obrany před UFO: Kritická reportáž v Reflexu jako odrazový můstek ezoúspěchu
PREMIUM X Bohumil Pečinka: V Česku nastal prokurátorský puč číslo 2
PREMIUM X Konspirační teorie realitou: Projekt MKUltra a vládní pokusy na lidech
PREMIUM X JXD: Menhiry a erekce aneb Jak se mi tajemnou silou postavila hůl

Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější