Pětaosmdesát let uplynulo od události, která tragicky poznamenala nejen životy tří generací jednotlivců, ale i tři generace celé společnosti. Událost, která pojmům spojenec, přítel, pravda a lež dala jiné významy. Událost, která ukázala, že lež má tak krátké nohy, jak jí dovolíme. Vraťme se po včerejší první části mnichovské tragédie znovu do posledních dnů září roku 1938.
Události mají bleskový spád. Poté, co jsou 29. září Mnichovské konference kolem poledne jednání zahájena, po půlnoci 30. září už je dohoda podepsána a předána československému vyslanci Mastnému, aby ji doručil do Prahy. Prezident Beneš se o ní dozvídá ve dvě hodiny ráno. Na dopoledne je svoláno mimořádné zasedání vlády, která text po patnácti minutách bez hlasování přijímá a generál Krejčí rozesílá rozkaz k vydání zmíněných území. Obsazování pohraničí wehrmachtem začíná hned další den, 1. října 1938. Evropské deníky mají palcové titulky!
Chamberlainovy záruky
Německý excísař Vilém II. posílá do Londýna anglickým příbuzným první zprávu od konce 1. světové války, ve které gratuluje královně Mary, že přízrak války je zažehnán. Královna je téhož názoru. Neville Chamberlain na letišti v Londýně mává nad hlavou jedním paré Mnichovské dohody a volá: „Přivezl jsem mír!“
Je o skvělém výsledku své mise skálopevně přesvědčen. Ve svém deníku si ještě před samotnou schůzkou poznamenal: „Nevidím důvodu, proč bychom nemohli říci Německu – dej nám uspokojivé záruky, že nepoužiješ síly, když se chceš vypořádat s Rakušany a Čechoslováky, a my ti dáme podobné záruky, že nepoužijeme síly, abychom zabránili změnám, budeš-li jich chtít dosáhnout mírovými prostředky.“
V soukromém rozhovoru s americkými a kanadskými novináři je ještě otevřenější:„Německé kraje v Československu by měly být odtrženy a připojeny k Německu. To je bez diskuze spravedlivé řešení, protože nelze najít opodstatnění pro to, aby něco jakoby stát, vzniklé náhodným sešitím východních ras, o nichž nic nevíme, mělo nadvládu nad etnickými Němci […] Český stát ve své současné podobě nemůže dál existovat tak jako tak a od Anglie a ostatních zemí by se zajisté nemělo očekávat, že budou prolévat krev jedné generace, jen aby chránily něco, co samo o sobě pro nás není životně důležité, ale co má zásadní význam pro Německo.“
Fragmenty nelichotivých pravd, které z jeho úvah vystupují, jsou, bohužel, dílem Benešovy nerealistické a nacionalistické vnitřní politiky. Beneš celých dvacet let nevěnoval pozornost zvednutému prsty spojenců, když mu připomínali závazky, které jim v zájmu získat jejich souhlas při zakládání republiky dal. Ve svém sebevědomí si nepřipouští, že Československo již není rozmazleným oblíbencem Dohody, ale spíš enfant terrible.
Fragmenty nelichotivých pravd, které z jeho úvah vystupují, jsou, bohužel, dílem Benešovy nerealistické a nacionalistické vnitřní politiky. Beneš celých dvacet let nevěnoval pozornost zvednutému prsty spojenců, když mu připomínali závazky, které jim v zájmu získat jejich souhlas při zakládání republiky dal. Ve svém sebevědomí si nepřipouští, že Československo již není rozmazleným oblíbencem Dohody, ale spíš enfant terrible.
Averze k Benešovi
Poté, co pražské vládě stačilo patnáct minut na přijetí dohody, má nyní dost času na to, aby se s jejím obsahem seznámila. Vyklízení pohraničí bude ukončeno do 10. října 1938, přičemž nesmí dojít k ničení existujících zařízení. Mezinárodní výbor zajistí lidové hlasování na zbývajících územích, aby rozhodl o definitivní podobě pátého pásma záboru a nových hranicích. Hlasování má být provedeno do konce listopadu.
Ale na hlouposti není čas! Adolf Hitler již 5. října určil rozsah pátého pásma sám na základě sčítání lidu z roku 1910. Území zahrnuje oblasti, v nichž tehdy bylo více než 50 % německého obyvatelstva. Tragikomické je, že Hitlerův postup je ve shodě s dříve zaslaným tajným Benešovým návrhem. V Praze, kde v 9:45 bez účasti prezidenta (!) začíná schůze vlády, je atmosféra na bodu mrazu. Nálada přítomných se dá shrnout jako deziluze a vztek, který se začíná obracet k nepřítomnému Benešovi.
Když ministr Drtina uvádí prezidenta do sálu, je Beneš pro přítomné, roky adorovaný zakladatel republiky, Masarykův dědic, jen zkrachovalcem a viníkem národní tragédie. Nikdo nevstává a averze vůči prezidentovi je cítit i z generálů Vojcechovského, Husárka a Krejčího. Sen generací českých vlastenců se rozplývá za jásotu „Heil, Hitler!“ ještě včerejších spoluobčanů, když wehrmacht 1. října ve 14 hodin překračuje bývalé hranice. Adolf Hitler má od 3. října nabitý kalendář, když podniká triumfální cestu po nyní již plně německých městech. Muži pláčou dojetím a ženy omdlévají jako vždy, když je národ osvobozen! Však si to Češi ještě musí pamatovat!
Dne 4. října rezignuje vláda obrany republiky Jana Syrového a den poté totéž učiní i prezident Edvard Beneš. Do 19 hodin 10. října je dohoda naplněna a 20. října 1938 se správy ujal říšský komisař pro sudetoněmecké oblasti Konrad Henlein. Mezi 5.–10. listopadem odstupuje Československo Maďarsku polovinu Podkarpatské Rusi a část Slovenska. To, co se snažilo zachovat si tvář jako 2. republika má pevnost domečku z karet, což potvrdí jednání 6. října 1938 v Žilině, které s odvoláním na Pittsburské dohody vyhlásí autonomní vládu Slovenska. Název státu se mění na Česko-Slovensko a je přijat Manifest slovenského národa, deklarující semknutost Slovenska s národy, jež bojují proti marxisticko-židovské ideologii! (sic!)
Benešův (aero)plán
Po Benešově rezignaci na funkci prezidenta přešly jeho pravomoci na vládu, která 6. října 1938 jmenovala Jozefa Tisa ministrem pro správu Slovenska. O den později je v Bratislavě založena Hlinkova garda a 11. října vyhlásila autonomii Podkarpatská Rus. Jubilejní oslavy dvaceti let od vzniku ČSR 28. října 1938 jsou zrušeny a několik pietních aktů u hrobu neznámého vojína a prezidenta T. G. Masaryka je chabou náplastí. Rychlost, s jakou rozvrat republiky proběhl, způsobil šok.
Otázka, zda bylo možné odmítnout Mnichovskou dohodu a vést ozbrojený boj zůstává předmětem dodnes, ale vojenská akce by byla porušením mezinárodních smluv, které Československo podepsalo a bylo by na něj nahlíženo jako na původce války. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 bylo navíc obklíčeno ze tří stran a německý útok by byl zdrcující. Také dodnes některými prameny uváděná neprůchodnost pohraničních opevnění české „Maginotovy linie“ je pouhým historickým mýtem. Na hranici s Rakouskem nebyla linie opevnění a bunkrů budována vůbec a na hranici s Německem zůstala ze dvou třetin nedokončená nebo nevyzbrojená.
V polovině října se šeptandou šíří údajné prohlášení bývalého prezidenta Edvarda Beneše: „Mám svůj plán!“ Přináší vůni spiklenectví, významné pomrkávání a otázky: „Už jste to slyšel…?“ Každý národ potřebuje Spasitele a Naději, ale 22. října jsou všechny naděje ztraceny, když se rozšíří zpráva, že: „Beneš uletěl do Anglie!“ Naděje se mění ve vztek a včera šeptaný vzkaz v anekdotu, podle níž celý Benešův vzkaz zněl: „Mám svůj plán, aeroplán!“
Dne 30. listopadu 1938 je uveden do úřadu prezidenta JUDr. Emil Hácha, předseda Nejvyššího správního soudu, který přijal funkci až po nátlaku a tajných konzultacích s Benešem, protože do funkce, o niž dřív bývala rvačka, se nikomu nechce. „Zvoní, zvoní zrady zvon / Čí ruce ho rozhoupaly / Francie sladká hrdý Albion / a my jsme je milovali / Viděl jsem slzy v očích žen / Viděl jsem pěsti zaťaté / Počkejte málo, málo jen / však vy nás poznáte,“ volá básník František Halas ve svém díle Zpěv úzkosti.
Osmdesát pět let přežívá mýtus o mnichovské zradě, který byl hlavním zdrojem síly kolaborantů a zrádců formátu, jehož rozměry jsme dodnes nepochopili. Mýtus, který naši zemi dovedl k otrocké okupaci a ponížení na nekonečných čtyřicet pět let.
Nejen to, co chvíli lze vidět na náměstích a v internetovém prostoru, že mnichovská lež o mnichovské zradě je nadále namísto mementem důvodem k novému ohýbání hřbetu do rudohnědé ohlávky. Lhostejno zda z blbosti, nevzdělanosti či charakteru hajzla. O souvztažnosti událostí podzimu 1938 a dneška není třeba pochybovat. Stačí do tehdejších rolí a dějů dosadit nové interprety, vždyť nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
