Současné turbulence světa i domácí scény u Zpětného zrcátka zesílilo rozhodnutí změnit místo trvalého pobytu stěhováním z lesního domečku do pražského bytu, odkud se před třemi desítkami let vydalo na svou mimopražskou expanzi. Přesun potvrdil existenciální pravdu, že životní pouť je složena ze dvou nestejně dlouhých, leč hodnotově rovnocenných částí.
První, trvající zhruba do šedesátého roku věku, je naplněna sběrem zážitků, předmětů a věcí, bez nichž se zdá být další život nemožný a neúplný. Druhá, mnohem kratší, je pak věnována intenzivní snaze se nasbíraných věcí zbavit. Jediné, co zůstává stejné, je držení zážitků a vzpomínek, pokud to dovolí stav paměťové karty. Zdánlivě nečekaný nadbytek předmětů a věcí je způsoben jen zjištěním, že člověk s přibývajícím věkem potřebuje k existenci své tělesné schránky stále menší a menší fyzický prostor. Zpětné zrcátko tak došlo poznání, že aktuální přesun z domečku do bytu je vlastně přípravou na příští, zřejmě poslední stěhování z výše zmíněného 2+kk do penálu či do piksly… To však již Zpětné zrcátko nemusí trápit, protože s mrtvými je to stejné jako s blbými – oni sami nemají problém, ten mají ti, co jsou či byli kolem nich. A o těch druhých bude i tentokrát dnešní ohlédnutí Zpětného zrcátka.
Nic z uvedeného totiž nebrání Zpětnému zrcátku v ohlédnutí na zásadní události. A na ty, jež by snad jeho pozornosti unikly, Zpětné zrcátko upozorní Otta Seemann, partner z podcastu Klíčovou dírkou.
Nejinak tomu je i v případě ohlédnutí za kempováním v karavanu v historickém centru Prahy, což beztrestně, bez omezení a bezplatně provádí před Úřadem vlády již téměř dva týdny skupina flastenců. Konají tak pod hlavičkou internetové televize KTV, za níž se skrývá obyčejný dezinformační kanál ruských švábů. Jak na to? Organizátoři nahlásili před Úřad vlády na následující snad tři týdny denně od 8:00 do 18:00 hodin demonstraci a umístění petičního stánku. Na místě pak zaparkovali karavan, u nějž a v němž zůstávají i přes noc. Večery před ním tráví za zvuku reprodukované hudby a vedou řeči za popíjení vína a piva. Chybí jen oheň a kytara. Občas kolem projede vůz policejní hlídky, zkontroluje situaci i táborníky, možná jim sjede do nejbližší večerky pro další archivní krabičák a jinak…pohoda, klídek, tabáček!
Nikdo z orgánů ministerstva vnitra či vedení policie jim neřekne, že i přes nahlášení demonstrace a petičního stánku „Bylo dřív vejce nebo slepice?“ nemají na místě, které není určeno ke kempování, po 18:00 hodině až do 8:00 ráno co dělat.
Jde o podivuhodný návod, jak si užít dovolenou na atraktivním místě bez placení poplatků v kempech obvyklých. Za přenocování na kterémkoliv místě, jež k tomu není určeno, viník zaplatí pokutu, až se mu chodidla zatnou v pěst. Zde jak bylo řečeno – pohoda, klídek tabáček... Příběh nabízí další možné humorné komentáře o tom, že vzhledem ke vzdálenosti vodní plochy, absenci sprch a faktu, že okolní zástavba brání celodennímu přístupu slunce, mají uživatelé slevu.
Ve skutečnosti jde o pouhý střípek čehosi, co v součtu s jinými podobně groteskními událostmi přináší děsivý obraz slabosti státu, který si ve strachu z hyperkorektnosti nechává plivat do tváře. Argument obhajoby nečinnosti státu, podle níž mají ti, kteří zpochybňují samu jeho existenci, útočí na základy demokracie a parlamentarismu, organizují pokusy o neparlamentní převrat i teroristické útoky na veřejné budovy, obhajují justiční vraždy, kolaborují s cizími nepřátelskými mocnostmi, popírají spojenecké závazky a smlouvy naší země a ohrožují její bezpečnost – světe, div se: právo na jiný názor. Při ohlédnutí do historie se však zdá, že když dva dělají totéž, není to totéž.
Československý politik Konrád Henlein měl také jiné názory na uspořádání státu a jeho spojenecké svazky. Proto s cílem prosazení svých jiných názorů organizoval činnost své Sudetendeutsche Partei, jež 19. května 1935 s tímto programem se ziskem 15,8 % volby dokonce vyhrála československé parlamentní volby!
V pondělí 7. května 1945 odjel Konrád Henlein z Liberce, aby se pokusil vyjednat s Američany mimo jiné znovuuznání Mnichovské dohody, která byla majstrštykem jeho cesty za naplněním jeho jiných názorů. Podařilo se mu sice dostat až na území osvobozené US Army, ale byl u Lokte zajat, vyslýchán a uvězněn v Plzni. Po zjištění, že s ním o jeho jiných názorech nikdo jednat nehodlá a že je považován za válečného zločince, podřezal si sklem z rozbitých brýlí ráno 10. května 1945 žíly. Pohřben byl v neoznačeném hrobě a během Mezinárodního trestního tribunálu v Norimberku byl otevřeně označován za válečného zločince. Dosud je čestným občanem Liberce a také města Karlovy Vary…
Tím příběh našeho srovnání ale nekončí. Po konci 2. světové války byly tisíce našich německy mluvících spoluobčanů okradeny, znásilněny a zavražděny. Přibližně tři miliony jich bylo násilně vyhnáno z domovů, kde po staletí žili. Důvod nebyl jen v jejich jiném názoru, k vyhnání stačil i jazyk, jímž mluvili.
Zbabělost úřadů ministerstva vnitra, policie a justičních orgánů vzít odpovědnost za rázná rozhodnutí, relevantní proviněním i trestem zákonům této země, je cestou do pekel. Jedním z posledních důkazů je osvobození učitelky Bednářové obžalované z popírání války na Ukrajině během vyučování osmé třídy pražské základní školy. Její tvrzení, že v Kyjevě žádná válka není a že v Donbasu Ukrajinci zabíjeli ruské obyvatelstvo, není podle soudkyně Kláry Jantošové trestným činem. Bednářová prý selhala jen jako učitelka, za což dostala prý dostatečný trest v podobě vyhazovu. Drzé čelo je však lepší než poplužní dvůr, jak tvrdí lidové rčení.
„Cítím se nevinná a jsem konsternovaná, k čemu se obžaloba snížila… Záležitost má vliv na mě, na mou rodinu, na osmdesátiletého tatínka i na nezletilého syna,“ řekla Bednářová soudu a dodala: „Je absurdní, abychom byli v demokratickém systému postihováni za názor. V mém případu o názor nešlo, opírala jsem se o historická fakta,“ sdělila ve své závěrečné řeči s tím, že ze zpětného pohledu se její slova potvrdila.
Nejsou-li tvrzení Bednářové o stahování ruských dětí z kůže i další šílenosti trestným činem, čím potom jsou? Není-li pro dotyčnou existenci vhodným místem dalšího pobytu žalář, pak musí skončit aspoň v blázinci. Jako člověk je nebezpečná a nemůže se přece volně pohybovat na veřejnosti.
Zpětné zrcátko soudkyni Jarošovou nechce podezřívat ze sympatií k obžalované a jejím kydům. Věc je možná daleko horší. Soudkyně, ač si je vědoma nebezpečnosti a trestnosti činu šílené úči, rozhodla o jejím osvobození v souladu s hyperkorektní obavou o svobodu slova a názoru! Větší trest by Bednářové hrozil za tvrzení, že je Země placatá! Konrád Henlein netvrdil, že Češi stahovali sudetské děti z kůže, měl jen jiný názor, ale skončil podříznutím žil. Souška Bednářová při odchodu od soudu vykřikovala, že se brzy do školy vrátí jako ředitelka. Kam by asi vedlo učení této učitelky, pokud by mělo pokračovat?
Přidejme vzpomínku na nedávnou podpůrnou demonstraci před ruskou ambasádou s vlajkami Sovětského svazu, KSČ a emblémy srpu a kladiva, byť účast byla menší než malá. Zdá-li se milovníkům bezbřehé svobody slova, že šlo o zanedbatelnou maličkost, pak ať zkusí vyrazit třeba 20. dubna s rudou vlajkou ozdobenou bílým kruhem a symbolem hákového kříže uprostřed… Popírání holocaustu je trestným činem, popírání bolševických zločinů a ruské agrese na Ukrajině nikoliv? Ptejme se proč!? Stát si tímto způsobem relativizace nebezpečnosti podobných činů koleduje o velký problém. Není pak divu, že rudohnědá kolaborantská pakáž je stále hlasitější. Bednářová také okamžitě získala podporu die Führerin Zahradníkové Majerové a řady dalších podobných figur, parazitujících na každém flasteneckém pšouku. Stačí prolétnout webové sítě s tématem zavraždění Milady Horákové a úžas je nejmenší emoce, co slušný člověk cítí. Bylo-li ještě nedávno tvrzení, že Horákovou komouši oběsili podle práva a zákonů, doménou šílenců typu Semelová – mimochodem také učitelka – či Josefa Skály, vysokoškolského pedagoga (sic!), je znepokojující, co mají aktuálně followerů – co povstalo nových bojovníků.
Při svém nástupu do funkce sliboval Vít Rakušan, že jako ministr vnitra bude tvrdě bojovat s dezinformátory. Zdá se, že skutek utek! Stoupající drzost a arogance je k vidění i v reportážních vstupech televize, pokud se kamera přiblíží k objektům patřícím osobám z ruského sankčního seznamu. Arogance poskoků osob, kterým nikdy nemělo být dovoleno na území našeho státu ani vstoupit, tím méně něco zde koupit a vlastnit, je nekonečná.
Je třeba se ptát: „Tak kdo je tady doma?“
A je třeba rázně odpovědět: „My! Stále ještě a napořád – my!“
Jak říkal Julius Fučík, ikona komoušského odporu vůči okupantům a kolaborantům: „Lidé, bděte!“
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
