Když se řeč stočí na postavy ruských propagandistů, jako první z nich vytane na mysli úhledná figurka Olgy Skabejevové. Je stálicí soudobé ruské prokremelské žurnalistiky a nenahraditelnou moderátorkou večerního programu 60 minut na prvním kanále ruské televize. V mnoha ohledech udává svému cechu tón. Pravě jí a jejímu programu je svěřována role výrobny nejnehoráznějších fejků, jejichž pomocí je veřejnosti vnucován pokřivený obraz reality. Právě proto jednou z jejích mnoha přezdívek je „splachovadlo“, kterou Skabejevová vůbec nepovažuje za urážku, jelikož prý správný novinář má být splachovací, aby na něm neulpívaly žádné stopy cizí defekace.
Ještě poměrně nedávno sledovanost jejích diskuzních pořadů zaujímala horní příčky, leč v poslední době se neobjevuje dokonce ani v první desítce nejlépe hodnocených produktů ruské televize. Stejný osud potkal také její kolegy ve lživé propagandě Solovjova, Simonjanovou, Kiseljova, Šejnina, Mardana a další. Životem pravidelně vyvracované lži už nikoho nebaví, a tak jejich denní snůšky byly postupně vytlačeny z obrazovek zábavnými pořady. Moderátorské způsoby Olgy Skabejevové vyvolávají u diváků dávivý reflex: ve studiu křičí, přerušuje hosty, skáče do řeči, poučuje, případně je vyhazuje ze živého vysílání. Její styl moderování kritici charakterizují jako „prokurátorský“. Zvonivý kovový hlas jí zajistil jinou ještě přiléhavější přezdívku – Putinova železná loutka. Jako že je železná, ale přitom přece jen louka. Jako úplně první se dostala na seznam nežádoucích osob jak v Evropě, tak ve Spojených státech.
Její profesní kariéra je lemována velkým množstvím skandálů. Úmyslná dehonestace hostů nejednou vedla k jejich policejnímu vyšetřování, odsouzení, případně i uvěznění. V jejím okolí se vypráví smutná příhoda. Když redakce potřebovala udělat oslavný medailonek o jakémsi zaslouženém činiteli a někdo z týmu navrhl coby reportérku Skabejevovou, vedoucí vydání se pokřižoval: „Jen ne ona! Ta ho určitě dostane do basy. A je to přece slušný člověk!“ Je natolik známá svým neustálým překrucováním faktů a všemi natolik obávaná, že jednou ochranka tehdejšího ukrajinského prezidenta Petra Porošenka jí musela doslova hrubě zacpat ústa, a tak kverulantku umlčet.
Umí z lejna udělat kuličku a prezentovat svůj průšvih jako mimořádný úspěch. V roce 2016 se domluvila na rozhovoru s německým novinářem Hajem Seppeltem, autorem filmu o zneužívání dopingu mezi ruskými sportovci. Rozpálila Němce doběla svým prokurátorským způsobem kladení otázek. Nechápal, proč nikoli ruští sportovní úředníci, ale on má dokazovat pravdivost výsledků svého šetření? A tak vypoklonkoval „železnou loutku“ i s celým jejím štábem ze svého bytu. Byl z toho veřejný skandál, leč talentovaná reportérka vyložila svým divákům vykopnutí jako důkaz strachu kolektivního Západu před ruskou pravdomluvností.
Některé fejky za sebou zanechávají dlouhou stopu. Když v roce 2018 komentovala uvolnění tehdejšího amerického státního tajemníka Rexe Tillersona z funkce, pochválila prezidenta Trumpa záludnými slovy: „A přece jen Trump je náš!“ Byla to chtěná parafráze na slavné ruské heslo Krym je náš!, leč americká televizní stanice CNN uvedla informaci jako důkaz toho, že Rusové oficiálně uznávají amerického prezidenta za svého agenta. Po nekonečné multiplikaci se žertovná lež stala jakýmsi nezpochybnitelným faktem a i současné soudní obvinění včerejšího prezidenta ze špionáže čerpá z tohoto údajného „důkazu“.
Počtem vyrobených fejků a společenských skandálů způsobených jejími tvrzeními Olga Skabejevová „ční jako maják nad řadami bezvýznamných kolegů“. S mnoha hvězdami ruského beaumondu vede pavlačové spory, které poskytují potravu bulvárním časopisům a společenským kronikám. Jedním z věčných terčů jejího policejního hněvu je Xenija Sobčaková, Putinova kmotřenka. Té se kdysi povedlo odhalení obzvlášť drzého fejku z dílny „splachovadla“. Skabejevová ráda útočí na vše, co souvisí s anglosaským světem (mimochodem tato takřka genetická averze vůči Velké Británii je charakteristická pro celý Ruský svět). „Železná loutka“ přišla do studia s obzvlášť odporným odhalením zvířecích manýrů a brutální krutosti odlištěných britských panovníků. Tentokrát si vzala na paškál samotnou královnu Alžbětu II. Ukázala záběry britské královny, kterak hází africkým dětem jakési zbytky jídla přímo do bláta, a ty je utírají od špíny a dá se předpokládat, že i hltavě polykají. Dokumentární záběry měly v divácích posílit pocit, že jejich válečným nepřítelem je v podstatě západní barbarská horda bez kapky lidskosti. Zmíněná Xenija Sobčaková ve svém konkurenčním pořadu uvedla příběh na pravou míru. Dáma v bílém neházela hladovějícím černouškům jídlo, ale mince. Nebyla to královna, nýbrž manželka belgického guvernéra koloniálního Konga. Záběry pochází z dob, kdy Alžběta byla pouze pikantním přáním svých rodičů – mnoho let před jejím narozením. Někdo by si ze studu třeba prohnal kulku hlavou, ale „železnou loutkou“ to ani nehnulo. Prohlásila, že základní emoce byla v jádru přesná a vůbec Sobčaková by měla raději mlčet – sama má na hlavě másla dost.
Mnozí kritizují vojácký styl její moderace. Úsečné rozkazy na zteč, „laskavost“ popravčí čety, záměrně pěstovaný obraz generálky zdůrazněný stylem oděvu připomínajícím stejnokroj nezřídka dráždí i diváky, kteří jí vyčítají, že nikdy na sobě neměla dámské šaty. Za tento armádní styl může nepochybně její rodinná výchova. Olga Skabejevová se narodila v prosinci roku 1984 ve městě Volžskij ve středním Rusku, v rodině stavebního inženýra a architektky. Rodiče vyznávali spartánskou výchovu a odmalička vedli dceru k mimořádné ukázněnosti a racionálnímu využití času. V 6.30 ráno budíček, pak 9 hodin v sovětsko-americké škole, poté kroužky výtvarné výchovy, sportovní gymnastiky a společenských nauk. Až do posledního školního dne měla Olga rozepsaný časový rozvrh s přesností na vteřinu. Po deváté třídě se vzdělaná a pohledná dcerka rozhodla, že se stane novinářkou, ne ledajakou, nýbrž absolutní jedničkou ve svém oboru. Snadno se dostala na novinářskou fakultu Petrohradské univerzity, kterou absolvovala s červeným diplomem. Již během studia si slušně přivydělávala na místním televizním kanále výrobou reportáží na objednávku, hlavně ze šoubizu a pro potřebu magistrátních papalášů. Z velkého počtu nejrůznějších profesních a celospolečenských vyznamenání a cen se skví ten hned první diplom, který by u nás ani redakční elév za rámeček nedal – Děkovné uznání vlády Ruské federace za pozitivní propagaci činnosti předsedy vlády Ruské federace. Není divu, že absolventka novinářské fakulty s červeným diplomem, dobrou znalostí angličtiny a sadou svazáckých doporučení byla okamžitě přijata do služeb Petrohradského mediaholdingu. A odtud do federálního kanálu Rossija-1 je už co by kamenem dohodil.
Olga je provdaná za svého kolegu Jevgenije Popova. Sňatek uzavřeli v New Yorku, údajně kvůli mimořádné profesní zaneprázdněnosti. Tamtéž se manželům narodil syn Zachar, nyní 9-letý. Kvůli pracovní vytíženosti rodičů Zachar tak nabyl práva na americké občanství, což na každý pád není k zahození. Tvůrčí tandem tvoří nejen doma, ale také v televizním studiu. Ruský tisk popisuje soužití Skabejevové s Popovem přeslazeně, jako hotovou idylku: „I když ona pokládá sebe za tvora málo romantického, jejich rodinný život je naplněn něžností a duševní pohodou… S každým dnem se do sebe zamilovávají víc a víc… I když na veřejnosti často mluví o svém přání mít další tři až čtyři děti, zatím s láskou vychovávají jediného syna Zachara. Ten už teď pilně studuje angličtinu, rád kreslí, posiluje fyzičku na lyžích. Po večerech celá rodina probírá společensky závažná témata“. Právě proto, když Popov na dlouhé týdny mizí z obrazovky, v ruském bulváru se začínají šířit chýry, že podpantoflák byl odloučen od stolu a lože. Později však takové zvěsti bývají dementovány. I když před kamerou „holubičky“ na sebe vrhají nenávistné pohledy, musí držet basu, neboť prokremelská propaganda dobře vynáší. Investigativci tvrdí, že až 12 milionů rublů měsíčně. Kdo z vás to má? Hodnota četných nemovitostí roztroušených po Moskvě a jinde je odhadovaná na 305 milionů rublů.
Jak se dělá taková talkšou typu 60 minut není v Rusku žádným veřejným tajemstvím. Tak třeba v publikaci pátrací novinářky Sofie Adamové s názvem Zpověď propagandisty: jak se v ruské státní televizi vyrábějí politické pořady je výrobní proces popsán zevrubně. Do pořadu jsou často zváni „nezávislí zahraniční experti“, kteří ve skutečnosti jen plní role předepsané kremelským scénářem. Jedním z takových naprosto nezávislých pozorovatelů jemně kritických vůči Kremlu je rádoby americký novinář Michael Bohm. Málokdo ví, že tento objektivní expert již více než dvě desetiletí žije v Moskvě, s ruskou manželkou a dětmi komunikuje rusky, vydělává na živobytí tím, že po školách pomlouvá prohnilý Západ. Další takový jménem Vjačeslav Kovtun hraje roli ukrajinského politologa, kritického vůči Kremlu, ale také nemilosrdného vůči Kyjevu. Bývalý důstojník izraelského Mossadu Jakov Kedmi má v televizním cirkuse dvojroli: občas zkritizuje nějaké pikle Pentagonu, pak zepsuje nedostatečně nadšené jednání ruského ministerstva války, leč vcelku nepochybuje o nadcházejícím drtivém vítězství ruských zbraní. Úloha těchto marionet je stavět se tak trochu agresivními, trochu protiputinskými, trochu prozápadními, rádoby liberálními, nezávislými pozorovateli, kteří ze všech věcných sporů nakonec vždy vychází jako trapní lůzři.
Ani kuře zadarmo nehrabe, a tak jejich nevděčná role je solidně odměňována. Za každou účast v televizní propagandě dostávají nájemní experti až 300 euro, podle toho, jak velkou vzteklost projeví. Obnos to sice není velký, ale pokud takový „cizinec“ prokáže značnou přičinlivost a obšťastní za týden 3-4 taková představení, vydá to na slušné živobytí.
Je třeba poctivě uznat, že v poslední době celá ruská propagandistická scéna prochází bolestivým přerodem. Olga Skabejevová už není, co bývávala. Z mnoha svých vražedných fantazií postupně slevila. Už tak bezpodmínečně nechce zničit celý svět, i kdyby na globální hranici mělo shořet samotné Rusko. Její grenadýrský hlas zní stále tišeji a občas se do něho vkrádají zrádné fistule. Už Rusům neslibuje, že je povede na Berlín, ale plačtivě žadoní: „Aspoň Moskvu nám nechte!“
