Obecně je na ruskou propagandu trapný a žalostný pohled. Ať se dme pýchou, jak chce, nikdo kromě profesionálních šílenců jí nevěří. Povídačky o nevídaných slastech ruského světa jsou schopny vyvolat na tvářích posluchačů leda tak soucitnou grimasu a chuť okamžitě volat doktora Chocholouška. Že největší rozvodovost v Evropě a podíl neúplných rodin jen dokazují oddanost Rusů rodinným hodnotám? Že demografická krize potvrzuje jejich kromobyčejnou lásku k dětem? Že vlastenectví musí být dobře zaplaceno a vlastenec je v podstatě žoldák zabíjející za prachy? Že jsou horliví křesťané, neboť se před každou vraždou nezapomínají třikrát pokřižovat? Ale jděte!
Musí to cítit i Vladislav Surkov, údajný autor celé té slátaniny, který někam beze stopy zmizel z informačního prostoru – asi v předtuše nevyhnutelné odplaty. Není pochyb, že rukodělný mýtus bude vbrzku následovat svého autora, jak už to s falešnými ideovými konstrukty bývá.
Jedno se však putinistům přece jen povedlo – vnutit světu narativ o tom, že ruský diktátor je pravé ztělesnění myšlenky politického konzervatismu. Jako že v jeho osobě máme co do činění s upřímným pokusem obhájit a ochránit soubor tradičních hodnot. Právě těch judeo-křesťanských jako rodina, vlastenectví, religiozita a tak dále a tak podobně. Nabízí se nám tu obraz světa obrácený naruby. Ze stoje na hlavě se může zdát, že ve válce civilizací, jakou je ruská snaha vymítit Ukrajinu se vším, co k ní patří, Putin a jeho smečka grázlů zápasí s liberálním Západem, úpadkovým, zpovykaným, neřestným a de facto života neschopným. Je to Západ, který tak dlouho zahníval, až dospěl k logickému konci své nicotné existence. Válka proti takovému hnilobnému monstru je posvátná a předurčena k vítězství. Život venkoncem vždy vítězí nad smrtí.
Díváme-li se na svět z druhého břehu, ale pořád ze stoje na hlavě, budeme mít výhled stejně zhůvěřilý. Nabízí se nám k uvěření výklad, že hlavními odpůrci konzervativní diktatury jsou levicoví liberálové. To oni, horliví obránci skutečné demokracie, svobodymilovní a zásadoví, nepodléhající rozkladným pochybnostem, nehledající smyšlené existenciální hrozby, které jen odvádí energie od pravých cílů, nekompromisně odmítající cizí lži, ať již vypadají jakkoli pravděpodobně, zastánci takových fundamentálních hodnot jako zmužilost, čest, osobní a národní důstojnost, sebejistí a spoléhající se na vlastní síly, oddaní svým nejlepším tradicím – to oni jsou ochotni rvát se do poslední kapky krve se zločinnými Putinovými konzervativci! To nemyslíte vážně! Každý, kdo ještě nemá dočista vymytý mozek, musí při čtení této tirády pociťovat silné kognitivní nepohodlí, protože každé slovo v ní je lež a nic než lež. Celé to kladné doporučení s levicově liberální ideologií nemá zbla nic společného.
Politický konzervatismus je sociální učení hluboce propracované a v praxi nejednou vyzkoušené. Není zde místo ani čas pro zevrubný výklad jeho postulátů. Kdo chce, může si zběžně prolítnout díla jeho zakládajících a současných autorů, Edmundem Burkem a Chateaubriandem počínaje a Scrutonem a Sowellem konče. Jejich spisů jsou plné knihovny. Konzervatismus je antipodem progresivismu coby víře v samospásnost rychlých změn. Zachovává si přitom pružnou sociální reaktivitu a schopnost hlubokého reformátorství. Zemské reformy konzervativce Stolypina vypadají i dnes jako vrchol promyšlené adaptace k dobovým požadavkům, ve srovnání s nesmyslným voluntarismem stalinských nebo chruščovských novot. Měnová reforma pravičáka Rašína je o poznání povedenější než obdobný pokus komunisty Zápotockého. Reformy Reagana se ukázaly být mnohem hlubší a účinnější než povrchní fantasmagorie Baracka Obamy. John O´Sullivan, bývalý poradce a speechwriter Margarety Thatcherové, na mou prosbu zformulovat nejstručnější definici konzervatismu nabídl toto: „Je to projekt budoucnosti zahrnující všechno nejlepší a nejosvědčenější z minulosti.“
Pokud totiž na vteřinu uvěříme, že Putin je skutečně vzorný konzervativec, pak mezi pravičáky musíme zařadit také jeho komunistické předchůdce, Leninem a Stalinem počínaje, Castrem a Maoem konče. Jak pak naložíme s hrdiny minulosti, kteří proti nim válčili a nakonec i zvítězili? Churchill byl snad zaťatý liberál? Reagana račte zařadit mezi beznadějné latentní levičáky? Thatcherovou mezi pokrokářské snílky? Zajisté, trochu zjednodušuji, jenže vědomá simplifikace je vědecká metoda zjištění falešných premis v příliš komplikovaných konstrukcích. A faleš je to nebetyčná, neboť všechny komunistické a národněsocialistické totality vyrůstají ze stejného marxistického kořene, všechny jsou hypertrofií a perverzí snahy o sociální spravedlnost a rovnost. A ty z nějakých důvodů vždy končí prostým návodem „odejmout a přerozdělit“. Ti chytřejší na Západě to již dávno pochopili, proto se stále častěji včerejší populisté vrací do lůna konzervativní klasiky, snadno nalézají správnou cestu ve zbytečně komplikovaném světě, kde znaménka jsou umně vyměněna za opačná. Taková Giorgia Meloniová v ničem nepřipomíná politického bonvivána Berlusconiho, milovníka všelikých Putinů. Ať již slezinou či rozumem to cítí také Ukrajinci, kterým osud nadělil roli nejvyšší instance v tomto zdaleka ne terminologickém sporu. Proto se Johnson pro ně stal Johnsoniukem, zatímco Macron Macroniukem nikdy nebude, na to můžete vzít jed. Zůstane liberálním vzdělancem, vždy se plandajícím mezi světy.
Zkreslené představy o tom, kdo je kdo a kdo zápasí s kým, vytváří onu past, do které ochotně padají mnozí myslitelé, jimž odumřela žláza generující dějinný cit, smysl pro historii. Ta past nevznikla náhodou nebo čímsi nedopatřením, nastavili ji chytří, leč zištní manipulátoři. Nejroztodivnější je to, že do nastavené léčky se houfně chytají také někteří odpůrci Putinova režimu. Zdálo se, že tito ostřílení a ohněm křtění matadoři nezaberou na třpytivou návnadu, leč stalo se. Imunita nezachránila mnohého liberálního snílka před základní marxistickou lží. Když se dostali na Západ, najednou uvěřili, že v nových podmínkách zavedený a osvědčený axiom neplatí. Že zde je nutno a možno přikročit k urgentním změnám, radikálně proměnit vše k lepšímu, aby všude kolem zavládla rovnost a spravedlnost. A opět jejich hlučná parta vkročila na stejnou zaplivanou cestu, která je dlážděna dobrými úmysly, třebaže do ráje nevede. Zachtělo se jim opět uvěřit bohapustým slibům táborových řečníků a pro začátek vymýtit neřest tmářství a zpátečnictví. A v určitý nestřežený okamžik padají všichni ti dobráci do ideové pasti. Teď se se zájmem rozhlíží v novém životním prostoru a tiše naříkají, že je tam nečekaná tlačenice. Nejsou totiž v pasti sami. Je tam spousta bývalých, současných a budoucích chytráků. Dokud budou na světě lovci lebek, nebude nouze o kořist.
Abych nemlátil prázdnou slámu, uvedu výrok Hillary Clintonové. To je dáma, která když byla ministryní zahraničí Spojených států, horovala pro reset neboli radikální vylepšení vztahů s Putinovým Ruskem, poněvadž údajně kráčelo sedmimílovými kroky v ústrety demokracii. V rozhovoru pro deník Financial Times nedávno vyslovila přesvědčení, že „pokud se v prezidentských volbách v roce 2024 k moci dostanou republikáni, bude to znamenat konec demokracie v naší zemi. A to za žádnou cenu nesmíme připustit“. Zkuste tento výrok přeložit do jazyka politického programu a dostanete toto: pravá demokracie nespočívá v čestných a transparentních volbách, nýbrž v možnosti je zneuznat. Neboť jen jeden výsledek je správný a odpovídá požadavkům pokroku. Musíme stůj, co stůj zabránit jakémukoli výsledku, jenž pokroku nenapomáhá! V Americe se u moci tradičně střídají dvě strany, a pokud se jedna z nich stává hrozbou pro demokracii, pak je třeba udělat co? Ano, uhodli jste! Světová praxe dokázala, že i jedna strana zcela stačí, pokud je správná. Zbývá převychovat elektorát konzervativních republikánů. Práce je to úmorná, ale nakonec se podaří, až z každého rednecka bude nakonec uvědomělý občan. Při takovém přístupu politický zápas přestává být projevem pluralismu a zárukou vyváženého vývoje a stává se přežitkem minulosti. V zápase dobra se zlem je každá změkčilost zločinná. Dobro má mít dělnickou pěst, která smrdí smrtí. Zbytek je otázka technologie. A to jsou právě vábivé zpěvy ideologických sirén z bezedné pasti.
Teď už možná chápete, proč se někdejší ďáblík Putin z pravoslavného marxisty se stranickou legitimací proměnil v ortodoxní svíčkovou bábu a zdánlivého odpůrce pokroku. A proč se levicově liberální mluvkové lákající na neomylnou cestu k diktatuře oblékají do soudcovského hávu a vydávají se za poslední světlonoše svobody.
Jednou z největších kuriozit této doby je zavádějící myšlenka o tom, že Ukrajina a její zápas jsou vrcholným projevem bojového liberalismu. Až na hlavu zvítězí, pak se zařadí do mocného zástupu levičáků. Mohu se vsadit, že na povedené proroky čeká jen další velké rozčarování. Ukrajinci netvrdili svou víru v nepomíjivé hodnoty, jako jsou vlastenectví, zmužilost svých bojovníků, vojenská čest a národní důstojnost, aby skočili na lep polomrtvé dekadentní civilizaci slibující snad jen progresivní měknutí mozku. Mnohem realističtější je předpoklad, že se přimknou k tomu Západu, jehož prototypem ve skutečnosti jsou – Západu mladému, silnému a sebejistému, věřícímu vlastním pravdám a nevyčerpatelným možnostem, Západu bezpodmínečně konzervativnímu a otevřenému rozumným a osvědčeným změnám. A to je právě to, co uvidíme na vlastní oči hned v prvních měsících po jejich vítězství.
