V prvních hodinách roku 2022 se zdálo, že ozvěny silvestrovských petard jsou jediné, co zbylo z říjnové bitvy o Malou Stranu. Z bitevního pole byla odklízena těla padlých kandidátů a ze stěn sekretariátů obrazy dřívějších vůdců. Vítězové měřili maršálské hole hodnotou získaných funkcí a v jejich vítězném ryku zanikal nářek komoušů a socanů, hledajících viníky masakru.
Konec každé bitvy ale bývá začátkem té příští a prohraná bitva není ještě prohranou válku. Včera do země zadupaní již opět volají Vstanou noví bojovníci či Es kommt der Tag a noví vůdcové starých myšlenek formují genštáby do příštích řeží. Vzhledem k očekáváním postihl největší masakr Piráty a nebylo divu, že na lodi vypukla v předvečer volby nového Jacka Sparrowa vzpoura. Dosud zdánlivě loajální křídlo barvy opruzené zadnice si strhlo své škrabošky pirátů z Karibiku a jedna z těch, pro něž je Pirátská strana jen maskou komoušské identity, zavelela k útoku.
„Moje vnitřní přesvědčení je komunistické, ve smyslu původním – demokratickém,“ šlápla na minu veřejné diskuze kandidátka na předsedkyni Jana Michailidu. Nabídla tím prý „návrat transparentnosti… jak mediálně komunikovat autentické pirátství.“ Oponenta i dotaz, co znamená nebolševické, nestalinistické pojetí komunismu, odkázala na Marxismus a Bolševismus: Demokracie a diktatura socialisty a marxisty Karla Kautského (1854–1938): „Pokud ti není jasné, co znamená komunismus, doporučuji ti přečíst si něco o marxismu. Moje přesvědčení o ideálním chodu světa pro všechny okolo se dá nazvat liberálně socialistickým.“
Víc o tématu by si měla spíš přečíst Jana Michailidu, jejíž titul z VŠCHT v oblasti biotechnologie, jak vidno, jí nebrání v negramotnosti v oblasti politologie. Zjistila by, že Kautsky byl kavárenský socan a utopistický marxista konce 19. století. Po smrti svého gurua Friedricha Engelse se sice stal jedním z nejvlivnějších teoretiků, ale od roku 1919 jeho význam zcela upadl. Vynálezce bídy Lenin jej v díle Proletářská revoluce a renegát Kautsky ostře odsuzuje, což mu potrefený vrací nelítostnou kritikou v textu „Marxismus a bolševismus: demokracie a diktatura“:„…bolševici pod Leninovým vedením uspěli v uchopení kontroly nad armádními silami, a tak položili základ nové proletářské diktatury na místě staré diktatury carské.“ Svůj vztah ke komunismu odhaluje Kautsky i v díle Sociální demokracie a komunismus. Bolševici jsou podle něj konspirační organizací, která získala moc pučem a zavedla změny, pro které nebyly v Rusku ekonomické předpoklady. „Místo nich se společnost zbyrokratizovala a tamní mizérie dalece převyšuje problémy západního kapitalismu… pokusy o vybudování prosperující a bohaté socialistické společnosti vedou k porážce komunismu. Cizinci stojí v tichém ohromení před gigantickým podnikem, který je zde uskutečňován, jako by stáli před pyramidami. Pouze zřídka jim mysl dovolí doznat, jaké zotročení a ohnutí lidské důstojnosti je spojeno s realizací tohoto plánu… smysl pro vytvoření materiálních produktivních sil vytěžuje (komunismus) vlastní destrukcí u každého pracujícího člověka a v těchto hrozných podmínkách vytvořených pětiletkou se lidé prudce rozpadají.(cit.: Je sovětská Rus socialistickým státem?)
Podívat se panáčkovi na zoubek stojí za to i v případě Karla Marxe (1818–1883), neboť sám zastánce „bídných“ si nežil špatně, když utrácel šestinásobek průměrného platu. V roce 1844 na něj přátelé vybrali 1 000 tolarů, ekvivalent tříletého příjmu tkalce, 800 tolarů jako bonus, dále dostal roční plat 1 800 tolarů za práci v novinách Vorwärts a k tomu 4 000 franků na financování Rheinische Zeitung. Za vydání Svaté rodiny získal 1 000 franků, v březnu 1848 dědictví 6 000 franků a Engels mu nechal honorář za svou knihu Podmínky pracující třídy. Finanční potíže začal Marx mít až po roce 1848, kdy se také stal placeným informátorem rakouské policie… (sic!) V roce 1851 neuznal za vlastního nemanželského syna Fredericka, jehož matkou byla služka Helene Demuthová, a k otcovství se přihlásil Engels. Za krize (1861) byla Marxova finanční situace velmi špatná, neboť Engels nebyl schopen mu tři roky poslat mnoho peněz a Marx neúspěšně hledal práci. Roku 1864 sice znovu dostal peníze od Engelse, dědictví po matce ve výši 100 liber a 824 liber po revolucionáři Wilhelmu Wolffovi. Rok poté ale byl opět na mizině, ačkoliv měl v roce 1864 plat ve výši dvaceti dělnických mezd. V roce 1869 zařídil Engels Marxovi penzi ve výši 350 liber za rok a zaplatil jeho dluhy, což Marxovi umožnilo žít s příjmem, který ho zařadil mezi nejbohatší 2 % britské populace. Vypečený ptáček, tenhle praotec komunismu!
Je-li Jana Michailidu schopna dát rovnítko mezi pojmy komunistický a demokratický (viz cit.: Moje vnitřní přesvědčení je komunistické, ve smyslu původním – demokratickém), pak není divu, že abolishment (tj. odstranění) duševního vlastnictví pro ni není jen neoddiskutovatelná součást pirátství a boje Pirátů proti kapitalismu. Zdá se totiž, že u ní samotné k aktu odstranění duševního vlastnictví již došlo! V sobotní volbě dostala sice „na holou“, ale podpora, jíž se jí dostalo z pirátských řad, vyvolává obavy. Na otázku exposlance Ferjenčíka, jak Piráti dokáží vysvětlit voličům její komunistické přesvědčení odpověděla vskutku liberálně demokraticky Markéta Gregorová.
„Jdi do prdele, poškodil jsi stranu mnohem víc, než kdy dokáže Janka, a na rozdíl od ní, která dobrovolnicky maká dnem i nocí na tom, aby se nám to kvůli takovým, jako jsi ty, nerozpadlo pod rukama, se jen sápeš po placených místečkách,“ napsala poslankyně EP za Piráty, jejíž plat činí téměř čtvrt milionu korun měsíčně. I další komentáře ukazují, co jsou Piráti zač. Tomáš Guth Jarkovský: „Nebudu nic vysvětlovat, necháme za nás mluvit svoji práci, místo pálení času podkuřování konzervám v kampani!“
Petr Jankovský: „Jsem s tím naprosto v pohodě. Janka je autentická a pracovitá. Přitom je neuvěřitelně vzdělaná, lidská a na nic si nehraje. Rád budu vysvětlovat jakékoliv pošpinění jejího jména nebo vytržení informací z kontextu, jako jsem to dělal obdobně u Ivana. Naopak jsem rád, že myslí prosociálně a liberálně zároveň. Ta její upřímnost je navíc něčím moc hezky sympatická.“
Miroslav Brož: „Co jako vysvětlovat? Co je na tom špatného? Jsou lidé, kterým je to sympatické a jsou z toho nadšeni. Chápu, že pravicovým konzervativcům se to líbit nebude“.
V závěru našeho ohlédnutí připomeňme nikoliv náhodou předválečného salonního komunistu, novináře a kritika Julia Fučíka. Pro svou zálibu v převlecích byl nazýván „dítě s plnovousem“, a když i za protektorátu hrál roli vousatého, obrýleného a ještě k tomu kulhajícího „profesora Horáka“, bylo mu to kolegy v odboji zazlíváno jako pitomost. Ferdinand Peroutka k Fučíkově prvorepublikové protistátní revoltě kdysi ironicky dodal: „Jak bylo jeho zvykem, říkal, že se ukrývá před policií, i když prchal před milenkou, která ho omrzela.“ Jeho soubor reportáží ze Sovětského svazu – Země, kde zítra již znamená včera – je ukázkou fantasmagorického servilního teroru, o řízeném hladomoru na Ukrajině a milionech zavražděných. Jako člen II. ilegálního ÚV KSČ byl v roce 1942 zatčen a popraven. Rozpaky způsobily úvahy, zda při zatýkání neporušil zásady odboje, když nepoužil proti gestapákům – neviděn za dveřmi – své dvě pistole a bez boje se vzdal. Podivuhodné byly i jeho výlety s gestapákem Böhmem po pražských restauracích, které Fučík ve své narcistní akční romanci Reportáž psaná na oprátce prezentuje jako vysokou hru odbojáře. Na Fučíkovu poválečnou ikonizaci měla vliv nejen účast v odboji a prosovětské postoje. Atraktivní byl i jeho zjev a fakt, že byl mrtvý a dával jistotu, že Fučík neudělá nic nežádoucího. Za připomenutí i dnes stojí závěr jeho Reportáže psané na oprátce. Zdá se, že při výrocích komunistů nové generace bude na podzim opět platit při pohledu na kandidátku Pirátů Fučíkovo varování: “Lidé, bděte!“
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném, zrcátku, váš Vladimír Mertlík
