nahoru

Nebýt Masarykova omylu, možná by nebyl Sovětský svaz                                 

Vladimír Mertlík 10. listopadu 2021 • 06:00
Nebýt Masarykova omylu, možná by nebyl Sovětský svaz                                 
foto: Blesk:archiv

Jednou z anekdot normalizace byla ta o diskuzi dvou spolužáků na téma osobnosti a význam Velké říjnové socialistické revoluce 1917 pro komunismus. Rozdílný pohled diskutérů na události vyústí v katarzi díky otázce životem poučenějšího studenta.

„Víš, jak se doopravdy jmenoval Lenin?“, položil kolegovi odkázanému na osnovy a výuku socialistického školství.

„???“, odpovídá nepoznamenaný.

„Vladimír Iljič Uljanov!“, prozradí tazatel jméno vynálezce bídy. „Víš, jak se ve skutečnosti jmenoval Stalin?“, pokračuje v otázkách.

„No,…?“, tone v rozpacích tázaný.

„Josif Vissarionovič Džugašvili!“, důrazně napoví tazatel a naváže poslední otázkou. „A víš, kdy byla Velká říjnová socialistická revoluce? V listopadu!...“, odpoví si obratem a téma „komunismus“ shrne větou: „A takhle je to se vším!“     

Stejně tradiční bývala informace i z opačné strany barikády, tedy z učebnic dějepisu: „Nebýt Velké říjnové socialistické revoluce, nebylo by svobodného Československa.“ Jaká byla realita? Velká válka rozdělila svět frontovými liniemi a stejně tomu bylo i v českém odboji. Představitelé zahraničního odboje zvyšovali svou váhu v očích Spojenců i českého obyvatelstva sílícím vojenským potenciálem. Již na začátku války nemalá část Čechů přijala mobilizaci s nelibostí, a proto brzy docházelo k přebíhání a z dezertérů, zajatců i Čechů, žijících mimo hranice monarchie vznikala centra odboje.

Do války se zapojilo téměř 100 000 legionářů, z toho více než 60 000 v Rusku, 20 000 v Itálii a 10 000 ve Francii. Více než 1 300 Čechoslováků bojovalo v srbské armádě, na 1000 v armádě anglické a 42 000 vojáků českého a slovenského původu bojovalo v US Army a právě síla legionářů pomohla přesvědčit vítězné velmoci k souhlasu se vznikem Československa.

Nejvíce legionářů bojovalo v Rusku, které bylo podle nálad pro vznik vojenských jednotek a boj za samostatnost nejvýhodnější, a kde se počet krajanů počítal na desítky tisíc. První protirakouská demonstrace se v Rusku odehrála již v srpnu 1914 a do poloviny září již vzniká tzv. Česká družina, aby již 28. září složila v Kyjevě slavnostní přísahu. Bojové zkušenosti zde získávají pozdější velitelé Jan Syrový, Josef Švec, Otakar Husák, Zdeněk Fierlinger, Karel Kutlvašr, Matěj Němec a další. Někteří budou o třicet let později stát proti sobě jako nepřátelé na život a na smrt.

V Rusku je největší počet zajatých Čechů a Slováků, odhady mluví o 200 000 zajatců! Česká střelecká brigáda podstoupí bojový křest 2. července 1917 v bitvě u Zborova a spolu se 4. finskou divizí zvítězí nad čtyřnásobnou přesilou vojsk Trojspolku. Je pravdou, že ve srovnání s jinými bitvami byla bitva u Zborova epizodou Velké války, ale její výsledek byl obrovskou propagací československého vojska. Koncem léta 1917 mělo v Rusku již 30 000 mužů a do konce roku 1917 dalších 10 000 navíc.

Vše se změnilo v listopadu 1917 po puči zbolševizovaných jednotek a lumpenproletariátu, přejmenovaném na Velkou říjnovou socialistickou revoluci. Pikantní je, že puč zvítězil díky tajnému a zásadnímu příspěvku německé diplomacie i rozvědky. Dlouholeté financování bolševiků, tajný převoz Lenina v zapečetěném železničním vagonu, stovky německých agentů v ruské armádě, to vše nakonec slavilo úspěch. Strategická postavení svedou ještě v březnu 1918 československé legionáře do stejných zákopů s bolševiky, neboť v době, kdy se ruská armáda rozkládá jak mršina, postupují Němci nezadržitelně hluboko na Ukrajinu a do Ruska. Legionářům, připraveným k návratu do vlasti, hrozí obklíčení, kterému se ubrání ve vítězné bitvě u Bachmače. Masivní německá logistická i finanční podpora bolševiků nakonec dostává smysl, když Rusko uzavírá s Německem a Rakouskem-Uherskem separátní mír. Existence legií v Rusku přestává mít smysl a jedná se o jejich přesunu do Francie a nasazení proti Německu na západní frontě. Jediná cesta ale vede přes Rusko na východ a pak kolem světa do západní Evropy.

Druhou možností je užití této síly ve prospěch liberální ruské vlády v boji proti bolševikům v plánované ofenzivě spojenců na Sibiř. Koncem března 1918 je podepsána dohoda se sovětskou vládou o svobodném průjezdu legií sibiřskou magistrálou do Vladivostoku. Jako každá dohoda s bolševiky se ukáže i tato jako podvod. Dochází k průtahům přesunu a dokonce je vydán rozkaz legie odzbrojit. Napětí vyústí v květnu 1918 v incident v Čeljabinsku, kde čekaly na další přesun vlaky 3. a 6. československého střeleckého pluku. Tam také zastavil při průjezdu na západ vlak s maďarskými, německými a rumunskými zajatci, kterým Čechoslováci ze soucitu dali potraviny a tabák. Při opětovném rozjezdu zajateckého vlaku jim byl odměnou kus železa, který z vlaku kdosi mezi legionáře hodil a jednoho těžce zranil.

Rozzuření spolubojovníci vlak ale dostihli a označeného pachatele utloukli k smrti. Sovětská moc incidentu využila k zatčení několika legionářů, které odmítla propustit. Vypukly boje s místní sovětskou mocí a následně bylo město legionáři obsazeno. Díky ovládnutí města byl zachycen i telegram Trockého s rozkazem, aby úřady legionáře odzbrojily a zastřelily každého, kdo bude zadržen se zbraní v ruce. Legionáři se proto rozhodli si cestu do Vladivostoku probojovat a 7. června 1918 celou sibiřskou magistrálu od Čeljabinsku až po Irkutsk obsadili a zahájili přesun na východ.

To ale je řeč již o dvou formacích legií, když tzv. českoslovenští rudoarmějci se snaží přimět ostatní k boji po boku sovětské moci! Několik tisíc legionářů výzvu přijme, ale drtivá většina zůstává věrna rozhodnutí přesunout se do Vladivostoku a do Francie. 29. května obsadil 4. pluk po bojích s místním sovětem Penzu, kde proti němu bojují i tzv. českoslovenští rudoarmějci. Vítězní „bílí legionáři“ se pak přesunují směrem na východ. Jinak ale legionáři respektují názor T. G. Masaryka nevměšovat se do války v Rusku. Svůj hlavní úkol vidí TGM v budování státu.

Tomu dává přednost před účastí v plánované protibolševické intervenci, v níž měly být legie jednou z hlavních sil. Již během cesty napříč Sibiří, přes Koreu a Japonsko, kudy se vydává do USA za prezidentem Woodrowem Wilsonem, mu TGM posílá zprávu o úspěších čs. Legií, ale zároveň doporučuje, aby spojenci uznali ruskou bolševickou vládu! Je to jeden z jeho mála omylů, vyplývající z odporu vůči všemu německému a romantického okouzlení slovanstvím. Dějiny ukážou, že tento názor byl chybný, neboť bolševici byli v té době porazitelní, ale nikomu se již válčit nechtělo. Přesto nakonec nebylo možné se řadě bojů s bolševiky vyhnout. Bez nich nebyla cesta do Vladivostoku a tedy i do Evropy volná. Hroby více než 4 000 legionářů podél sibiřské magistrály jsou toho důkazem.

Dokonce i po vzniku Československa probíhaly na Sibiři boje vyvolávané bolševiky až do 7. února 1920, kdy se legionáři po příměří s rudými soustřeďují ve Vladivostoku a odjíždějí domů. Poslední z nich vstoupí na loď až 2. září 1920! Tvrzení komoušů „nebýt Velké říjnové socialistické revoluce, nebylo by svobodného Československa“ tak vzbuzuje silné pochybnosti. Spíš se zdá, že „Nebýt Masaryka (a jeho omylu), nebylo by Velké říjnové socialistické revoluce!“

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpátečním zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.