nahoru

Vladimír Mertlík: Ty naše chaloupky české, ty jsou tak hezké, tak hezké…

Vladimír Mertlík30. března 2021 • 12:00
Andrej Babiš (ANO) a Vojtěch Filip (KSČM): Podpoří nouzový stav opět komunisté?
Andrej Babiš (ANO) a Vojtěch Filip (KSČM): Podpoří nouzový stav opět komunisté?
• foto: 
Foto Blesk - Tonda Tran, Robert Klejch

Déle než rok ve snaze odvrátit pandemii koronaviru žije Česko v nouzovém stavu. Déle než rok zemi paralyzují vládní chaotická, protichůdná opatření, nemající logiku ani výsledky. Déle než rok je každý krok koalice i rudo-hnědých parazitů podřízen jedinému cíli, vítězství či záchraně v říjnových volbách.

O boj s covidem jde vždy až v druhé řadě, pomineme-li snahu nouzový stav co nejlíp zpeněžit! Důvody hysterie, jíž po euforii „best in covid“ propadl na podzim Babišův „Dream Team“, odkrývají volební modely Kantar CZ. Ukazuje se, že nejde hrát roli Spasitele a být zároveň Tím, kdo zkasíruje i 25 000 mrtvých, které má na svědomí.

Od chvíle, co se volební výhra ztrácí v mlze, hledá vládní kamarila novou koblihu pro voliče. Ale kde brát?! Bude líp? ANO, ale bůhví kdy a s kým? Pandemie? Křivka mrtvých na covid grafu klade otázku, kolik nás Babišovu strategii boje do 5. října 2021 přežije! Vítězství opozice je nadějí na přežití vládní genocidy národa – lhostejno, zda spáchané neschopností či nenažraností. „Jen dál!“ volá básník, ale jak a s kým? Prvním, kdo šlápl na brzdu propadu preferencí svých favoritů, byl Miloš Zeman. Termín voleb vydal s takovým předstihem, že jej lze srovnat jen s ohlášením termínu porodu ještě před tím, než si budoucí matka vrzla! Spoléhat na něj tak Babiš může, ale nebude to zadarmo!

Loutky Zemana ve vládě, Rusové v Dukovanech a život na hradním obojku – taková je cena za pověření sestavit menšinovou vládu bez důvěry! Je ochoten takové ponížení šluknout? Těžko, ale jak jinak? Tvrdit, že bude líp? S půlmiliardovou sekyrou mezi lopatkami – to moc nejde! Imigranti? Po těch muslimsko-africkejch šmejdech není ani vidu ani slechu! A ke všemu jsme přišli o Kalouska!

Ale zdá se, že je tu přece jen cesta, která v Česku zabírá – vlastenectví. A tak zpátky na stromy! Snad do švestek dozrají i „čecháčkové“, ty kyselé plody nesnášenlivosti a závisti, hnojené falešnými mýty, sebezahleděností a zaprděností!  

„Před 82 lety začali nacisté s okupací Čech, Moravy a Slezska a byl zřízen autonomní protektorát Čechy a Morava. Temná stránka našich dějin, která zničila život mnoha občanů. Zatímco za tuto okupaci proběhla omluva a pokání, jiní okupanti i dnes otevřeně vyhrožují. Nezapomeňme!“ napsala na Twitter 15. března poslankyně Pekarová. Výraz „autonomní“ vzbudil silné pohoršení v jakobínsky vlasteneckých kruzích. Václav Klaus ml., který po odchodu z politiky „ale nebude vyšilovat“ a poslanecké prachy si nechá dál, vyzval Pekarovou k omluvě! Označení protektorátu za autonomní subjekt označil za urážku „obětí německé okupace“. Jak mohla de iure platným označením státního uspořádání protektorátu urazit oběti německé okupace, když v nejmenším nezpochybnila, že výkon státní moci v něm byl de facto okupací? Že její text naznačuje něco zcela jiného?

To vlastenec Klaus ml. nevysvětlí ani slyšet nechce. Vlastenci sluší důslednost! Je tedy třeba se omluvit i za označení ČSR (od 25. února 1948) termíny „lidová demokracie“ a „samostatný stát“, jež je urážkou „obětí sovětské okupace“. Do 17. listopadu 1989 byla ČSR samostatná, jako byl protektorát autonomní, ale obojí de iure platilo. Smutný je spíš fakt, že zatímco 15. března 1939 i 27. srpna 1968 se tak dělo za probíhající vojenské agrese, 26. května 1946 dal národ souhlas s ruskou okupací a vznikem ruské gubernie svou svobodnou demokratickou volbou. (sic!)

Vlastencem je i šéf komoušů Vojtěch Falmer Filip, který měl vždy za to, že pro vlast se dá nejvíc udělat udáváním za peníze. Není divu, že ho do ruda rozčílilo, když na jednání českobudějovické radnice padl nedávno návrh zbavit čestného občanství města vlastence z největších: „V roce 1953 21. března byl zvolen A. Zápotocký prezidentem ČSR. Zvláštní „dárek“ mu vymyslel zastupitel (Pirát) Piskač, odebrat mu čestné občanství města. Takovou ubohost navrhuje jen ten, kdo si neváží práce ani utrpení bojovníků z nacistických koncentráků. No fuj!“ napsal vlastenec Filip. A má recht! Tonda Zápotocký to jako vlastenec dotáhl v koncentráku Sachsenhausen až na kápa.

Jeho postupy i výsledky převýchovy ostatních vězňů byly natolik úspěšné, že Holandsko opakovaně žádalo o vydání Zápotockého jako válečného zločince. Jeho odborné zkušenosti z nacistických koncentráků byly využity i po válce při budování lidově demokratických nápravných zařízení. Připomeňme i jeho měnovou reformu 1953 a potlačení následné vzpoury třídních nepřátel z řad dělníků v Plzni armádou. Čest Zápotockého i Falmerově památce!

Ke Zpětnému zrcátku přilétl prostorem esej – prý spisovatele Vlastimila Vondrušky. Ať již je jeho dílem či jiný autor skrývá identitu za populární jméno, stojí za to se fragmentům textu věnovat. Esence obrozeneckého patosu, naivita, s níž autor má dávno vyvrácené mýty za žulovou pravdu, i jeho kladení znamének plus a mínus podle ideologického cíle, jemuž slouží – to bude v příštích měsících municí i vládních „jednotek“ při jejich ústupu „do předem připravených volebních pozic“.

„… Učili mne,“ píše Vlastimil Vondruška, „že si musím brát příklad z předků, kteří pro svou vlast umírali, bojovali s nepřáteli a postavili se i přesile… Nehrbili se před nepřítelem a pohrdali vlastizrádci. Za vlastizradu byl trest smrti. Vlastizradou je míněno to, když by někdo chtěl vydat tuto zem a její lid nepříteli. Pro generace byla vlastizrada tím nejhorším, čeho se mohl Čech na Čechovi dopustit…“

Jsou to velká silná slova, pro pořádek si proto připomeňme jména Emanuel Moravec, Karel Čurda, Klement Gottwald, Rudolf Slánský, Ludvík Svoboda, Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Karel Hoffmann, Gustáv Husák, 99 pragováků, členy LM a tisíce dalších… Kdyby měli všichni dostat trest smrti, pro mrtvoly by nebylo kam plivnout!

„…Asi mně učili špatně“, sarkasticky podotýká autor. „Za vlastizradu je dnes pokládáno vlastenectví. Dozvídám se, že tahle země nepatří nám Čechům, ale celému světu… že o svém osudu nesmíme rozhodovat my, ale lidsko-právní organizace a mezinárodní soudy…“

Volil snad Babiše Sörös? Málokterá hranice je tak tenká jako ta mezi vlastenectvím a nacionalismem. Nebyl on nakonec Adolf Hitler velkým německým vlastencem, který chtěl, aby půda, kde žijí Němci, patřila jen jim a aby o svém osudu rozhodovali jen oni?   

„…že národy, které dobře hospodařily, mají své bohatství odevzdat těm, kteří hospodařili špatně…“ rozčiluje stav věcí českého vlastence. „Neznám v lidských dějinách situaci, aby se bohatý národ dobrovolně vzdal bohatství ve prospěch parazitů a lenochů,“ praští pěstí do stolu na závěr.

Bereme-li ze společného prasátka, poznamenává Zpětné zrcátko, do něhož nic nedáváme, není divu, že dárci chtějí soudit, kam jsme jejich peníze zašantročili. Chvíle, kdy národy, „které dobře hospodařily (a volily) odevzdávají své bohatství těm, kteří hospodařili (a volili) špatně a dobrovolně se vzdávají bohatství ve prospěch parazitů a lenochů…?“ (cit.) Ta tu už je, žijeme v ní téměř dvacet let.  

„…Dozvídám se, že dnes není správné bránit vlast, že je lepší se sebrat a odejít, vyklidit prostor pro (přemnožené) nově příchozí,“ zvedá autor obočí i ukazováček.

Až dnes? Dozvídali jsme se to od našich vlád opakovaně už v letech 1938, 1939, 1948, 1968, 1969, 1989.   

„To neznamená, že nechci pomoci potřebným. Pomoct někomu je věcí svědomí. Pokud z jakéhokoli důvodu pomáhat nechci, neudělám to. Je to mé právo! Od dávnověku přicházeli cizinci a usazovali se tu v klidu, míru  a pohodě. Bylo k tomu třeba jen: Přijmout naši víru, ctít zákony českého království, živit se poctivě a nevnucovat nám umanutě cizí víru, zvyky a jazyk…“ – ani politické přesvědčení, dodává Zpětné zrcátko. Jako vzory uveďme mimo nacistů také oddíly Směrš, Čeky, NKVD, sovětské poradce procesů 50. let a opakovaně Rudou armádu.

„…Jsme  národ, který se vždy choval rozumně, a pokud možno spravedlivě.“

Určení způsobu „pokud možno spravedlivě“je z textu nejzábavnější a ryze české!  

 „…Mohou mi spílat,  že jsem xenofobní,  ale já zůstanu Čechem a vlastencem,“ stojí si autor za tím, co mu nikdo nebere. S provoláním: „Budu dál milovat tuhle zem a chválit předky, že ji uchránili proti nepřátelům…“ lze jistě souhlasit, stejně jako s nadsázkou: „…že z neúrodné krajiny sevřené horami vybudovali (spolu s Němci, Rakušany, Slováky, Maďary, Poláky a Rusíny, dodává Zpětné zrcátko) zemi medem a strdím oplývající… Odmítám vlastizradu a budu se dál chovat tak,  abych se mohl podívat  do očí svým dětem a vnukům." 

V říjnu budeme mít další příležitost. Ale tu máme vlastně každý den, záleží na nás, zda a jak ji pokaždé uchopíme.

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík  





Diskuse ke článku