nahoru

Vladimír Mertlík: Byl Emil Hácha hnusný zrádce nebo naivní oběť?

Vladimír Mertlík 30. listopadu 2020 • 12:00
Vladimír Mertlík: Byl Emil Hácha hnusný zrádce nebo naivní oběť?
foto: Archiv Vladimíra Mertlíka

Po nedávném ohlédnutí Zpětného zrcátka za osudy tří prezidentů minulých třiceti let je dnes příležitost k ohlédnutí za nejtragičtější postavou orloje československých i českých prezidentů, doc. JUDr. Emilem Háchou, který se stal 30. listopadu 1938 prezidentem Česko-Slovenska a 15. března 1939 Státním prezidentem Protektorátu Čechy a Morava, aniž by o jednu z těchto funkcí stál a usiloval. Vzal tak na sebe úkol, kterému se chtěli všichni vyhnout. Stejnými lidmi, kterými byl k přijetí této nevděčné role přemluven a donucen, byl sedm let poté označen za symbol zrady a kolaborace. 

V srpnu 1938 pomalu umírají snahy prezidenta Edvarda Beneše zachránit, co se dá. Špatná vnitrostátní politika a bezmezná důvěra v sílu i věrnost Francie jsou příčinou etnického konfliktu, který přerostl hranice země. Vyslanec Osuský jej varuje tajnou depeší, že: „…při návštěvě anglického krále v Paříži všichni Angličané kolem lorda Halifaxe jednomyslné tvrdili, že Vy (Beneš) jste překážkou spravedlivého vyřešení sudetské otázky…, zatímco prý ministerský předseda (Hodža) projevil více pochopení. 

Potvrzením je i dopis vyslance Hendersona: „Masaryk by měl dost velikosti, aby uznal hořká fakta a snažil se z nich vyzískat co nejvíce, jenže Beneš je malý člověk.“ 

V posledních dnech srpna vede Beneš utajovaná jednání se zástupci Sudetendeutsche Partei. Ke svému návrhu podotkl, že naplňuje Henleinovy Karlovarské požadavky, což ale on (Beneš) nemůže otevřeně říci českému národu! Šokující byly i jeho výroky na účet dosavadní vládní politiky. Prý to byl on, kdo odmítal Kramářovu ideu národního státu. (sic!) Uznává, že „…všechny poválečné smlouvy byly špatné, neboť byly sestavovány pod vlivem vítězné psychózy a vítězní Němci by nenavrhli lepší.“ 

Jeho kritizovaná memoranda pro mírovou konferenci vznikla „…v takové atmosféře a on ani nebyl jejich jediný autor.“ A květnová mobilizace?! „Musel bych být buď idiot, nebo zločinec, kdybych toužil svrhnout národně-socialistický systém akty 21. května.“, prohlásil vrchní velitel armády ČSR, který mobilizaci vyhlásil. Přítomní museli mít pocit, že něco není v pořádku s nimi, nebo s Benešem. V úžasu naslouchali i jeho promluvě k  sudetským Němcům, když řekl, že stát (ČSR!) „…není modelem demokracie, ale diktatury české majority nad skupinami dalších národností. Dnešní stát je proto druhem pseudoautoritativního státu, v žádném případě demokracií. (sic!), řekl prezident toho státu! Stejné útoky vůči politice první republiky povede později i v Moskvě (1943) před vedením KSČ a samotným Stalinem!   

Po ultimátu ze dne 19. září Beneš obratem sonduje u sovětského ministra zahraničí Litvinova možnost pomoci ze strany SSSR, což je jen výrazem Benešova zoufalství. Hodžova vláda ultimátum odmítne, ale po silném nátlaku Beneše jej 21. září přijme. Před budovou Rudolfina, kde sídlí parlament, skanduje 250 000 lidí: „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!, Dejte nám zbraně nebo Syrového!“ To přivede k pádu Hodžovu vládu a zrodí nového Spasitele, generála Jana Syrového. Češi milují Spasitele! Rádi do nich reflektují své sny a naděje, rádi je nechají za tyto pojmy i padnout a v případě neúspěchu do nich stejně rádi reflektují svá zklamání a frustrace. Prezident Beneš lidu rád vyhoví a jmenuje generála Syrového předsedou úřednické vlády. Dotčeného 22. září se generálovi rozhodně nechce před srocený dav, ale souhlasí po informaci, že nikdo jiný vystoupit nemůže, protože Beneš spí! Tak pokud si pan prezident dává šlofíka, tak to se nedá nic dělat! 

Když vše za pár dní skončí schůzkou, která vejde do dějin pod názvem Mnichovská dohoda, může už prezident Edvard Beneš podřimovat bez omezení a 5. října 1938 abdikovat. Záhy se šeptandou šíří jeho údajné prohlášení: „Mám svůj plán!“ Přináší vůni spiklenectví, významné pomrkávání a otázku: „Už jste to slyšel…!?“ Není divu! Tak jako národ potřebuje Spasitele, potřebuje i Naději! Ale 22. října jsou srdce nadějí se chvějící tvrdě zasažena, když se rozšíří zpráva jiná: „Beneš uletěl do Anglie!“ 

Naděje se mění ve vztek: „Nechal nás v tom!“, a včera šeptaný vzkaz v krutý vtip, podle nějž Benešův celý vzkaz zní: „Mám svůj plán, aeroplán!“  

Dne 30. listopadu 1938 je uveden do úřadu prezidenta Česko-Slovenska málo známý doc. JUDr. Emil Hácha, předseda Nejvyššího správního soudu. Muž respektovaný pro znalost anglosaského zvykového a mezinárodního práva, člen legislativní rady vlády, člen České akademie, České učené společnosti a haagského rozhodčího soudu. Dědictví, které mu Beneš zanechal, je Mnichovská dohoda a ústavní zákon o autonomii Slovenska i Podkarpatské Rusi. To, co jim Beneš slíbil v roce 1918, ale co teď s tím? Po tajných konzultacích s Edvardem Benešem, jeho příslibu podpory až bude po všem a pod nátlakem okolí Emil Hácha funkci prezidenta Česko-Slovenské republiky přijal. Nikomu se ostatně do funkce, o niž bývala rvačka, nijak nechtělo. Odstoupením pohraničí se 2. republika dostala do těžké situace. Zpřetrhána je železniční síť, některé dříve hlavní tratě jsou náhle vedeny přes cizí území a musí být vypracovány projekty nových tratí a dálnice. Odstoupené oblasti byly průmyslově dobře rozvinuté a jejich potenciál může Německo snadno využít. Průmysl, obranná opevnění, komunikace a 33% území je ztraceno. Je třeba se postarat o desetitisíce uprchlíků.

S jarem přiletí nejen skřivani, ale i další Jobovy zvěsti, když počátkem března 1939 dostane vláda informace, že Německo se chystá obsadit zbytek země. Na Moravském Slovácku proběhne pokus slovenských fašistů připojit oblast k Slovensku, kde silná protičeská kampaň vede vládu v Praze k vyhlášení stanného práva. Velvyslanectví ve Vídni hlásí, že se k hranicím blíží oddíly wehrmachtu. K zásadní události dochází 13. března v Berlíně, kam jsou k Hitlerovi pozváni Jozef Tiso a Ferdinand Ďurčanský. Oba po samostatném státě toužící, ale váhající střelce, Hitler postaví před hotovou věc. Buď bude vyhlášen Slovenský štát, jehož hranice bude Německo garantovat, nebo dá Hitler Maďarům volnou ruku. Tiso by tlaku rád podlehl, ale samostatnost vyhlásit sám odmítá, s tím, že k tomu nemá mandát. Telefonuje prezidentu Háchovi, jenž svolává na druhý den Slovenský sněm, který 14. března po obědě samostatnost Slovenského štátu schválil. Na Podkarpatské Rusi je téhož dne koordinován pokus o puč bojůvek Karpatské Síče a ve chvíli, kdy se ho podaří čs. armádě potlačit, přichází do Prahy maďarské ultimátum, požadující připojení Podkarpatské Rusi k Maďarsku. Československé jednotky dostávají rozkaz ke stažení, během nějž svádějí s Maďary tvrdé ústupové boje a část jich je nucena ustoupit na území Rumunska a Polska. Česko-Slovensko vystoupilo ze Společnosti národů, vypovědělo spojenecké smlouvy, snížilo stav armády. Česká advokátní komora vydává zákaz výkonu advokátní praxe pro členy židovského původu – aniž by k tomu přišel příkaz z Říše... 

Malá země, která před dvaceti lety zazářila jako Nova nadějí i předpoklady stát se malou, ale zářící stálicí na politickém nebi je 14. března 1939 jen hasnoucí kometou. Ten den je Emil Hácha „pozván“ do Berlína na jednání s Adolfem Hitlerem. Za cestou i jejími tragickými dopady pro ČSR i samotného Háchu se Zpětné zrcátko ohlédlo v eseji 16. 3. 2020. 

Po vzniku Protektorátu Čechy  Morava se Emil Hácha mylně domníval, že nacisté budou respektovat dohody a mezinárodní právní normy. V prvních letech ve funkci byl aktivním politikem, který se zasazoval za práva českého národa. Protestoval u říšského protektora von Neuratha proti germanizaci, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených studentů. Zlomem byl až atentát na Reinharda Heydricha v květnu 1942 a následně rozpoutaný nacistický teror, který podlomil Háchův zdravotní i duševní stav. Od té chvíle je zneužíván jako symbol „protektorátního vlastenectví“, což dosáhne vrcholu během oslav jeho 70tých narozenin. V rozhlasovém projevu 30. května 1942 ostře odsoudí atentát i exilovou vládu. V době, kdy nacisté vypálili obce Lidice a Ležáky, přijal Hitlerův osobní dar –Mercedes – a vychází luxusní publikace „Jihočech Emil Hácha“. Je ale také pravdou, že v těch dnech i čeští občané na shromážděních vyjadřují masově podporu Říši, mj. 3. července 1942 na Václavském náměstí při manifestaci české loajality vůči Třetí říši za účasti 200 000 účastníků. Inu, strach je nejlepší pořadatel. Za připomínku stojí i fakt, že obrazovou část zmíněné publikace vytvořil významný fotograf Karel Hájek a její grafickou úpravu Jiří Trnka… 

Háchovo zdraví se v dalších letech vlivem sílící arteriosklerózy prudce zhoršovalo. Přestává být pro okupanty užitečný a ztratil důvěru jak domácího odboje, tak londýnské vlády, která mu původně slíbila podporu – „když to za nás vezmete“! 

Dne 13. května 1945 byl Emil Hácha na příkaz komunistického ministra vnitra Václava Noska v očekávání budoucího monstrprocesu dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci. Tam ale Emil Hácha – pro jedny zrádce, pro druhé oběť – všechny zaskočil, když veřejnosti zkazil očekávanou zábavu tím, že 27. června 1945 v tichosti a osamění zemřel. 

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík 





Diskuse ke článku