Jezdecká legenda, kterou proslavily tři tituly mistra světa formule 1 a 25 vyhraných velkých cen, ale i nezlomná vůle, díky které se za volant vrátil po hrůzostrašné nehodě, při níž málem uhořel v kokpitu. Idol, jehož obrázky si z časopisů vystřihovali kluci po celém světě, kteří snili o vavřínech a slávě s vůní benzinu. To byl legendární rakouský jezdec Niki Lauda. Dnes si připomínáme 75 let od jeho narození.
Niki Lauda, celým svým jménem Andreas Nikolaus Lauda, se narodil 22. února 1949 ve Vídni do rodiny bohatého průmyslníka Ernsta-Petera Laudy, který vlastnil řetězec papíren. Přestože pocházel ze „zazobané“ rodiny, neměl cestu za vysněný volant závodních vozů nikterak umetenou. Právě naopak. Jeho rodiče o něčem takovém nechtěli ani slyšet. Niki měl jít v rodinných šlépějích a zařadit se do rakouské průmyslové a finančnické smetánky. Jenže on se ke zděšení a nepochopení všech stal automechanikem. Jeho vášeň pro auta v rodině nikdo nesdílel.
Niki však školu doslova nesnášel. Místo knih a psaní kompozic mu učaroval mu zvuk silných motorů. Dokonce si vyrobil i falešný diplom, aby ukázal rodičům, že mu škola jde. Chtěl je přesvědčit, aby mu koupili první auto. Nepochodil. Zkusil to oklikou. Zažádal o půjčku v bance. Ale přepočítal se. V dozorčí radě totiž seděl jeho děda Hans a ten to smetl ze stolu. „Zatelefonoval jsem mu a řekl, jestli by mohl, prosím, dát ruce pryč od mého podnikání,“ vyprávěl Lauda. „On mi na to řekl, že ne. A že žádný Lauda nebude závodit v autě. Od té doby jsem s ním už nikdy nepromluvil.“
Ale znáte to. Když něco chcete a chcete to hodně, dokážete divy a překonáte jakoukoliv překážku. A to byl příklad i Nikiho. Když mu nechtěla půjčit jeho rodina, sehnal si peníze jinak a jinde. Vzal si úvěr, který kryl životním pojištěním a skrze něj si koupil cestu do formule 1. Přes tým BRM se díky týmovému kolegovi Clayi Regazzonimu dostal do Ferrari.
Italský tým byl ve velké krizi a on měl být mužem, který ho z ní dostane. Že byl správnou volbou, ukázal už po dvou letech, kdy celou sérii závodů Formule 1 opanoval. A i v následující sezoně formuli absolutně dominoval. Vyhrál čtyři z úvodních šesti závodů, v těch dalších dvou dojel druhý. Vypadal nepřemožitelně, jeho úhlavní rivalové Jody Scheckter a James Hunt měli na kontě polovinu bodů. Že bude podruhé mistrem světa nikdo nepochyboval. Jenže pak přišel 1. srpen 1976 a ním Velká cena Německa v Nürburgringu...
Niki Lauda tento okruh v blízkosti hradu Nürburg ve spolkové zemi Porýní-Falc nikdy neměl v oblibě. „Pokud bude mít vaše auto během závodu problém, jste na sto procent po smrti,“ prohlásil před závodem na schůzi pilotů s pořadateli. O pár hodin později na jeho slova málem došlo.
Během závodu Lauda rutinně zajel do boxu na výměnu pneumatik a začal se probojovávat zpět dopředu pelotonu. V mírné levotočivé zatáčce z trati však jeho Ferrari narazilo do drátěného plotu.
Guy Edwards na Heskethu 308D se mu ještě vyhnul, do vraku narazili Brett Lunger a Harald Ertl. Na pomoc přispěchal ještě Arturo Merzario a tito čtyři závodníci společnými silami zraněného Laudu vytáhli z hořícího stroje, čímž mu zachránili život.
Laudu odvezli do blízké nemocnice, kde upadl do kómatu. Šance na přežití byly malé. Vdechl tolik toxického plynu, že mu to zničilo plíce. Na hlavě a v obličeji měl popáleniny třetího stupně, přišel prakticky o celé pravé ucho, neměl obočí, víčka. Byl poznamenaný na celý život. „Probral jsem se na posteli a neměl sílu se pohnout. O něco později se někdo dotkl mých ramen. Byl to kněz a dával mi poslední pomazání. Myslel si, že už jsem mrtvý,“ vzpomínal Rakušan. „Dost mě to naštvalo. Možná to ve mně vzbudilo ještě víc úsilí přežít.“
Po čtyřech dnech i lékaři pochopili, že má naději se uzdravit. Nikdo ale nečekal, že se už za 40 dní opět posadí do kokpitu formule 1. Ve Velké ceně Itálie dojel čtvrtý. Ohnivzdornou kuklu měl nasáklou krví z nezhojených ran. Obhajoba celkového prvenství mu nakonec i kvůli dvěma vynechaným závodům těsně unikla, o pouhý bod ho předstihl jeho velký rival James Hunt.
Lauda si vše vynahradil za rok, kdy sezonu suverénně vyhrál a zopakoval celkové vítězství z roku 1975. Příběh rivality i zvláštního přátelství mezi Laudou a Huntem vypráví americký film Rivalové z roku 2013 od oscarového režisér Ron Howard. Dodejme, že třetí celkové vítězství si Niki Lauda ve formuli 1 připsal v roce 1984. Za svůj triumf však považoval něco jiného. „Mým největším vítězstvím ve formuli 1 bylo, že jsem to přežil,“ řekl po ukončení své profesionální kariéry.
Po odchodu z Formule 1 se začal věnovat létání. Stal se pilotem a majitelem letecké společnosti Lauda Air, kterou později prodal Austrian Airlines. Po čase v roce 2003 založil další leteckou společnost Niki.
Na hranici života a smrti se Lauda ocitl i mimo závodní okruhy, když mu v roce 1997 musela být transplantována ledvina. I tato ledvina od jeho bratra Floriana ale přestávala později fungovat, tak se Lauda musel po osmi letech podrobit druhé transplantaci. Tu mu darovala jeho přítelkyně a pozdější druhá manželka Birgit Wetzingerová.
Niki Lauda byl dvakrát ženatý a měl celkem pět dětí. Zemřel 20. května 2019 v Curychu. Na poslední rozloučení s ním ve Vídni přišly tisíce lidí, ale i legendy formule 1.
