Ve starověkém Římě se zaměstnání nelišila tolik od jiných dobových civilizací. Mohli jste být farmář, kovář, voják nebo mít svůj stánek na trhu nebo jste prodávali trpaslíky… Římané vytvořili celkem inovativní a civilizovanou společnost. I tak se nám v dnešní době mohou některé římské profese zdát poměrně bizarní.
Měli komplexní systém kanalizace, lázně, dokonce i první knižní nakladatelství. Ale také pracovní pozice, ve kterých jste mohli sbírat pot, trhat chlupy z podpaží nebo plánovat orgie. To nejsou zrovna činnosti, které by se dnes mohly jevit jako reálná kariérní možnost.
Pokračování 2 / 9
Profesionálně procházeč
V době císařství byla většina občanů Říma poměrně chudá. Tedy až na menší skupinu, která byla naopak extrémně bohatá.
Když chcete dnes ukázat, že jste na tom finančně lépe než ostatní, pořídíte si luxusní hodinky nebo drahé auto. Ani jedno ve starověkém Římě nebylo, tak se status prokazoval počtem otroků. Bohatší Římané se pravidelně procházeli po městě se svými otroky, aby ukázali ostatním, jak se mají dobře. Čím více, tím lépe. A jak to vyhnat ještě výše? Zaplatíte běžným občanům. Pokud mít v řadě za sebou otroky bylo BMW, jít se projít se zástupem římských občanů bylo Ferrari.
Pokračování 3 / 9
Nomenklátor, chodící seznam kontaktů
Jako veřejně známá osobnost jste měli v Římě poměrně hektický život. Musíte se potkávat s jinými významnými lidmi, seznamovat se s nimi a poté jim buďto laskavost nabídnout či si ji vymoct. Tento proces byl důležitý zejména v období voleb, jelikož i jako laik jste mohli rozhodnout o osudu držitele úřadu či o jeho následovníkovi. Kandidát se musí vmísit mezi občany a doufat, že se jim zalíbí a získá jejich hlasy. Musí tak znát jméno člověka, se kterým hodlá promluvit, jelikož začít konverzaci oslovením, je společenská nutnost.
Ale jak si zapamatovat jména všech důležitých lidí, když nemáte mobil? Máte svého nomenklátora. Byl to většinou otrok a jeho úkol byl jednoduchý. Na různých oslavách, veřejných akcích nebo na procházce doprovázel svého pána a hlásil mu do ucha jména význačných osob v dosahu. Často přidal i pár základních údajů, jako kolik má daná osoba dětí a jaké, z jakých pochází poměrů a podobně. Pokud jste chtěli být v Římě vlivnou osobou, mít svého nomenklátora bylo nutností.
Pokračování 4 / 9
Pohřební klaun
Ve starověkém Římě byla hranice mezi všedním a posvátným často velmi tenká. Profese pohřebního klauna neboli archimima je toho důkazem. Nám se možná může zdát neuctivá, ale Římané věřili v posmrtný život a rozloučení se zesnulým pro ně bylo velmi důležité a mělo svá pravidla.
Archimimové byli velmi zdatní herci. Jejich specializace bylo napodobování. Na pohřbech hráli roli zesnulého oblečeni v jeho šatech a často v masce. Jejich úkolem ale nebylo pobavit publikum, ale spíše vystavět mrtvému živoucí památník a uctít jeho život.
Jednalo se o velmi náročnou práci, která byla považována za váženou formu umění. Abyste mohli být „pohřební klaun”, museli jste zvládnout do hloubky zachytit charakter zesnulého uctivým a zároveň přesvědčivým způsobem. Jejich vystoupení muselo najít správnou rovnováhu mezi úctou a zábavou, což vyžadovalo citlivost a jemnost.
Pokračování 5 / 9
Pořadatel orgií
Organizátoři orgií byli bohatí muži. Vlastnili nemovitosti a pozemky a měli konexe v nejvyšších kruzích Říma. Byli experty v organizování honosných událostí a měli širokou síť kontaktů, které mohli oslovit, aby na orgiích zařídili jídlo, pití, zábavu a sexualní potěšení.
Jedno z klíčových poslání takového plánovače bylo sehnat lidi, kteří se orgií zúčastní. Vyvěšovali letáky na veřejných místech, jako byly lázně nebo hospody. Účastníkům nabízeli zdarma jídlo, přístup k sexuálním službám a někdy i možnost výhry nějaké ceny.
Poté co pořadatel sehnal účastníky, začalo teprve plánování orgie samotné. Konaly se většinou v jedné z nemovitostí organizátora. Ten musel obstarat hudbu, jídlo, pití, často i vystoupení kejklířů a samozřejmě sexuální pracovnice a pracovníky. Sám se zábavy neúčastnil. Kontroloval ale, zda je vše v pořádku, jestli se všichni baví a všechny poskytované sexuální služby jsou prováděny bezpečně a se souhlasem.
Pokračování 6 / 9
Škrabač potu
Gladiátoři byli superstar své doby, jejich výkony v arénách se probíraly na ulicích a ti oblíbení byli zvěčněni v uměleckých dílech. A stejně jako u současných špičkových sportovců stál za jejich úspěchem velký realizační tým. V něm měl zvláštní pozici škrabač potu neboli strigilis. Byl vybaven kovovým zahnutým nástrojem zvaným strigil, kterým po soubojích stíral z těl gladiátorů pot, špínu a někdy i krev.
Nebyla to ale práce spojená pouze s hygienou. Její součástí byly i terapeutické rituály, které připomínají dnešní wellness služby. Gladiátorům poskytovali masáže a na namožené svaly aplikovali různé léčivé oleje. I když se většinou jednalo o otroky, ti strigilové, kteří byli ve své práci zdatní, byli velmi ceněni.
Pokračování 7 / 9
Vínový DJ
Pití čistého vína se v Římě považovalo za barbarské. Ředilo se vodou a někdy se do něj přidával třeba med, pepř nebo bylinky. A takové míchání vyžadovalo skutečného odborníka.
Z toho důvodu byl na každé párty arbiter bibendi a jeho role by se dala popsat jako vínový DJ. Doslova to ale znamená host cti na slavnostní večeři. Jednalo se o osobu pověřenou mícháním a naléváním vína zúčastněným. Jen od něj mohl host převzít číši.
Ale nešlo jen o prosté míchání nápojů. Svým uměním se staral o atmosféru v průběhu celého večírku. Nastavením poměrů vína a vody rozjížděl nudnou party, nebo naopak uklidňoval příliš rozjetý večírek. Mixování vína bylo považováno za stejně ceněné umění jako poezie.
Pokračování 8 / 9
Trhač chlupů z podpaží
Nad touto profesí někdo možná v dnešní době pozdvihne obočí. Pokud ho tedy nebude mít odborně vytrhané. Každopádně servis trhání chlupů z podpaží byl součástí služeb péče o osobní hygienu. Což byl ve své době poměrně sofistikovaný profesní sektor. Hygienou a trháním chlupů se zabýval alipilus.
Hladká pokožka bez chlupů byla ve starověkém Římě naprostý standard. A to hlavně v podpaží. Alipilus za tímto účelem používal sérii nástrojů, jako byly kleštičky, pinzety nebo speciální oleje a krémy.
Ve společnosti bez deodorantů bylo holé podpaží nutností, protože nechtěný tělesný zápach se stejně jako dnes necenil. A alipilus byl jen kolečko ve velkém římském hygienickém stroji.
Pokračování 9 / 9
Prodavač trpaslíků
Starověký Řím byl závislý na obchodu s otroky. Jednalo se většinou o válečné vězně. Ty zdatnější a atraktivnější si buďto zakoupily bohatší rodiny, nebo šli jako gladiátoři do arény. Tam ale nebyly na programu jen zápasy. Často se předváděly zásadní bitvy, někdy se amfiteátr napustil vodou a pak se inscenovaly bitvy námořní.
A aby si publikum odpočinulo od prolévání krve, předváděly se bitvy trpaslíků, tedy lidí malého vzrůstu z důvodu nemoci. A prodavač trpaslíků byl běžný otrokář se specializací na poměrně žádané a nedostatkové zboží.
Prodávala se skoro výhradně jen tato představení. Takové bitvy byly poměrně oblíbenou podívanou. Během nich ale nedocházelo k úmrtím, přece jen šlo o vzácné otroky. Měli falešné zbraně, takže nejdrsnější akcí byly pěstní souboje.
