Po stopách češtiny: Zdrobněliny v jazyce. Proč si ze slov děláme slůvka a slovíčka?
Zdrobnělin je v češtině jako much a nadále se množí takřka nekontrolovatelně. Mohou vzniknout nejen ze jmen podstatných, ale také přídavných, dále ze sloves a příslovcí. My se dnes podíváme na deminutivní substantiva čili zdrobnělá podstatná jména. Tak odložte všechnu prácičku, dejte si kafíčko, cigárko a nožičky pěkně nahoru. Přejeme příjemné počteníčko.
Zdrobněliny máme v jazyce proto, že dokážou pojmenovat objekt menší, než jsou obvykle objekty označené základovým slovem. Třeba takový dům je zřejmě větší než domek a ten zase přerůstá rozměry domečku. Další využití mají tehdy, chceme-li k pojmenovávanému objektu zaujmout emoční vztah. A ten může být jak kladný, třeba v případě slova mráček, tak také záporný. Ten s oblibou aplikujeme při označování osob – hošíček, doktůrek, učitýlek, asistentík…
Repertoár přípon, kterými jsou české zdrobněliny tvořeny, je velice bohatý, žádný malý souborek. Bodík pro češtinku, že najít zdrobnělé slůvkonečiní uživatelíčkům nejmenší problémeček. Udělejte si čárečku za to zlaté prasátko v podobě slovotvorného jměníčka, protože máme proč chodit s nosánkem nahoru a nechat se hřát na srdínku. Synáček i dceruška, babička a dědoušek,tetinka i strýčínek, všichni mohou zdrobnělinami zkrášlovat své řečičky… A to každý jazyk neumí.
Takto rozsáhlý slovotvorný potenciál češtiny doslova tlačí každého uživatele k jazykové tvořivosti. A pak na ty výtvory narážíme skoro všude. Třeba výskyt zdrobnělin v dětské řeči je zavedenou klasikou, protože papáníčko a pitíčko zní přece neodolatelně. Zdrobněliny se také s oblibou používají v různých zdvořilostních frázích, prosbách, nabídkách apod. Jistě vás už v restauraci po obědě lákali na kávičku a dortík. A nakonec vám dali korunku nazpět. Další příležitostí k použití zdrobněliny je eufemizace, tedy zjemnění jazykového výrazu označujícího nepříjemnou nebo drsnou skutečnost. Ono zní přece jen lépe, když máme na těle špíčky, a ne špeky.
Jsme na zdrobňování tak moc zvyklí, že tento jev dokážeme časem začít přehlížet. Nikdo z nás už patrně nepovažuje za zdrobněliny slova knížka, básnička, vajíčko nebo lednička. Naopak je hodnotíme jako neutrální, kdežto kniha, báseň, vejce a lednice už mohou být vnímány jako zastarávající nebo příliš škrobené pro běžný, obzvlášť mluvený projev. Umíme deminutiva „posunout“ k pouhému pojmenování něčeho jiného. Případem ztráty zdrobňujícího příznaku jsou třeba výrazy, které konkretizují obecnější význam svého základového slova. Takové střívko používáme úplně jinak než střevo a popílek má zase trochu jiné vlastnosti než popel. Když tlačíme vozík úzkou uličkou v obchodě, taky se žádné zdrobňování nekoná. Pomocí přenesení významu lze slovo také zbavit deminutivního příznaku. Důkazem je třeba kladívko, které máme všichni v uchu. A všimli jste si, že mezi názvy rostlin a zvířat se to taky hemží falešnými zdrobnělinami? Nosorožec je totiž v zoologii úplně jinde než brouk zvaný nosorožčík a třeba takový orel, dravý pták, nemá vůbec nic společného s fialově kvetoucím orlíčkem obecným.
Při odvozování podstatných jmen zdrobnělých se nemůžeme utrhnout ze řetězu úplně, protože platí, že jmenný rod nově utvořeného výrazu zůstává stejný jako u slova základového. V českém jazyce je také patrná tendence v tom, že zdrobněliny vznikají mnohem častěji z pojmenování konkrétních než abstraktních. A to je asi tak všechno, co česká filologie k pravidlům tvoření deminutiv a jejich systému má.
Je to stále neprobádaná hlubina. Jazykový materiál je příliš rozsáhlý a získat dostatečně reprezentativní vzorek je prakticky nemožné, protože zdrobněliny, které už svůj deminutivní příznak ztratily, je nutné zkoumat v kontextu, tedy vyhledávat ručně, pročítat texty pečlivě, vyhodnocovat přesně… Tedy pracovat jako stroj a potit krev, zatímco mluvčí češtiny si budou vesele tvořit další a další zdrobněliny.
