Slintání, demence, agresivita, skřípání zubů nebo nemotorná chůze. To vše jsou příznaky pozorované u stále většího počtu jelenů v americkém národním parku Yellowstone. Jedná se o nemoc chronického chřadnutí jelenovitých. Ročně Američané přitom mohou nevědomky sníst až 15 000 kusů nakažené zvěře a experti si stále nejsou jistí, zda se nemoc nemůže přenést na člověka. Jelení zombie nejsou ale jen problémem Spojených států. Kanada, Skandinávie a Jižní Korea se s touhle nemocí potýkají také.
Již roky se chronické chřadnutí jelenovitých plíživě šíří Severní Amerikou. Obavy vyjadřují převážně lovci, poté co spatřili podivné chování lovené zvěře. Vrávorající srnky se sklopenou hlavou. Od pusy jim kape nadměrné množství slin, mají prázdný pohled a nemají strach z člověka. Právě kvůli těmto syndromům dostala podle deníku The Guardian choroba přízvisko „nemoc zombie“. Když se objevila u jelenů v americkém národním parku Yellowstone, začali mnozí bít na poplach. V národním parku se totiž nachází nejrozmanitější škála velkých savců v Severní Americe. Může nemoc nakazit i člověka?
Mozek jak houba
Chronic wasting disease (CWD) se do češtiny překládá jako chronické chřadnutí jelenovitých nebo doslovným překladem nemoc chronického vyčerpání. Jedná se o chorobu řadící se do transmisivních spongiformních encefalopatických (TSE) nemocí. Projevují se pórovatěním mozku, který pak v pozdějších stádiích připomíná houbu (spongiformní – houbovité). Mezi tyto nemoci patří nemoc šílených krav, ovčí klusavka a u lidí Creutzfeldtova–Jakobova choroba (CJD). Všechna uvedená onemocnění nejsou léčitelná a jsou smrtelná.
CWD je způsobené patogeny složenými pouze z proteinů. Ty se nazývají priony a můžeme je nalézt skoro v každé živočišné tkáni. Neškodné priony jsou z těla pravidelně vylučovány a nahrazovány. Problémy nastávají, když se změní struktura složení proteinů. Chybně strukturovaný prion poté nutí k přeskládaní i ty další. Vadné priony se shlukují v tělesné tkáni, nejčastěji v lymfatické soustavě. Choroba se objeví poté, co priony doputují do mozku a začnou poškozovat nervové buňky. To může trvat 12–34 měsíců, takže přesná inkubační doba se nedá určit. Do té doby nakažené zvíře neprojevuje žádné příznaky onemocnění.
Smrt přichází přibližně do roka od chvíle, kdy se projeví příznaky. Tedy úbytek váhy a změna chování. Nakažené zvíře ztrácí potřebu se socializovat a přestane se bát lidí. Klesá mu hlava, má narušenou koordinaci pohybů, opakuje pohyb po jedné trase, skřípe zuby, je podrážděné, někdy agresivní, nadměrně slintá a má větší potřebu pít a močit.
Již během inkubační doby může nakažený jedinec přenést priony na ostatní. Jelikož se priony nejčastěji shlukují v lymfatické soustavě, zvíře je pravidelně vylučuje slinami, močí a výkaly. Právě to, jak se nemoc přenáší, z ní dělá riziko. Priony se totiž v prostředí mimo tělesnou tkáň mohou držet až roky. Nejčastější způsob přenosu je konzumace infikované potravy. Krmící stanice nebo solné minerály, u kterých se schází velké množství zvěře, se tak stávají rizikovými. Ovšem i rostliny v okolí místa, kde se zvíře vymočí, jsou nebezpečné, jelikož absorbují priony z půdy. Stejné je to s místy, kde se infikovaný mrtvý jedinec rozkládá.
Zvěřinové hody
Chronické chřadnutí jelenovitých bylo poprvé zaznamenáno v roce 1967 ve vládním výzkumném zařízení v severním Coloradu u jelena ušatého. Původně bylo rozpoznáno jako klinický syndrom chřadnutí. V roce 1978 veterinářka Beth S. Williamsová provedla pitvu na dvou jelenech (jelenovi lesním a jelenovi wapiti), kteří zemřeli na neznámé syndromy. Objevila, že poškození na mozku se shoduje s jinými spongiformními nemocemi. Společně s neuropatologem Stuartem Youngem nemoc pojmenovali a popsali ji jako TSE.
V únoru 2003 Středisko pro kontrolu a prevenci nemocí publikovalo zprávu o „Fatálním degenerativním neurologickém onemocnění u mužů, kteří se v roce 2002 ve Wisconsinu účastnili zvěřinových hodů“. V září roku 2003 autor textu John Hoey poukázal na to, že jeden z účastníků zvěřinových hodů přišel s tím, že má již 3 měsíce problémy se psaním a stabilitou chůze. Následovala demence, porucha řeči a svalové záškuby. Nakonec pacient zemřel. Pitva pacienta, jež proběhla tři měsíce poté, odhalila rozsáhlé spongiformní léze odpovídající Creutzfeldtově–Jakobově nemoci (CJD).
V závěru zprávy je popsáno, že „sice nebyla nalezena žádná souvislost mezi CWD a CJD, ale je nadále důležité sledovat obě nemoci pro posouzení možného přenosu CWD na člověka“. Patrick Klein, manažer programu CWD na Ministerstvu zemědělství Spojených států, v roce 2013 prohlásil nálezy Johna Hoyeoho za neprůkazné. Hoeyho tvrzení zůstávají předmětem výzkumu.
Máme se bát?
I když zatím nejsou žádné přímé důkazy o přenosu CWD na lidi, experimentální výzkum choroby naznačuje, že to není nemožné. Richard Marsh začal s experimentálním přenosem CWD na opičku Kotul již na konci minulého století. Zemřel bohužel před ukončením experimentu v roce 1997, ale jeho výzkum byl osm let po jeho smrti dokončen. U opiček, které byly očkovány mozkovou lézí z infikovaných jelenů, se choroba vyvinula a progresivně zhoršovala. Očkovaní jedinci byli utraceni 31 měsíců po infekci.
Riziko představují spongiformní nemoci, které již v minulosti přeskočily druh a lidi nakazily. Nejznámějším příkladem je nemoc šílených krav, která propukla ve Spojeném království v osmdesátých a devadesátých letech minulého století. Konzumací nakaženého masa se u lidí vyvinula Creutzfeldtova–Jakobova choroba, na kterou zemřelo 232 lidí po celém světě.
CJD ale není jediné spongiformní onemocnění zaznamenané u lidí. V Papui Nové Guineji propukla v padesátých letech minulého století nemoc kuru. Jeden z tamních kmenů praktikoval rituální kanibalismus. Když někdo zemřel, ostatní členové kmene ho uvařili a snědli, aby získali jeho životní sílu. Jeden z konzumovaných před smrtí projevoval syndromy neurodegenerativní poruchy velmi podobné CJD. Později po provedení pitvy na mrtvých nakažených nemocí se ukázalo, že se též jedná o spongiformní onemocnění způsobené priony. Jak nemoc vznikla, není známo. Od roku 1957 do roku 2010 na nemoc kuru zemřelo přes 200 obyvatel ostrova. Americký vědec se slovenskými kořeny Daniel Gajdusek provedl experiment, při kterém nemoc kuru přenesl na šimpanze.
S blížící se loveckou sezónou rostou mezi experty obavy, zda lovci nebudou konzumovat maso infikované zvěře. Již teď Američané sní až 15 000 jelenů ročně. Středisko pro kontrolu a prevenci nemocí zveřejnilo seznam preventivních opatření, která mají konzumaci infikovaného masa zamezit. Bohužel to, zda je zvíře nakažené, je možné zjistit až po jeho smrti. Dřívější doporučení mluví o tom, že by se lovci měli vyvarovat konzumace tkání jelenů a losů, o kterých je známo, že obsahují původce CWD (např. mozek, mícha, oči, slezina, mandle, lymfatické uzliny), z oblastí, kde bylo CWD identifikováno.
