Pane doktore, co si myslíte o tom, že teď prožíváme největší krizi duševního zdraví v historii a že spotřeba psychofarmak je větší hrozbou než spotřeba drog? V novinách jsem se dočetla, že nadměrné užívání léků na předpis je u nás vážnějším problémem než užívání klasických drog. Podle nejnovějšího průzkumu rapidně narůstá především zneužívání hypnotik. Nadužívání psychoaktivních léků je údajně příčinou zdravotních poruch a negativních sociálních dopadů na uživatele i jejich okolí. Současná krize je prý také krizí duševního zdraví. J. Marková, Lanškroun
Než začneme mávat hyperbolami jako krize a podobně, pojďme se podívat, jak je tento termín definován. Pomineme-li široké pojetí novinářské, filozofické, literární (román, drama) či sociologické, pak v úzkém slova smyslu je krize v České republice definována např. v § 2 písm. b) zákona č. 240/2000 Sb. o krizovém řízení a v § 2 písm. b) zákona 239/2000 Sb. o integrovaném záchranném systému jakožto „škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy, a také havárie, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací, narušení kritické infrastruktury nebo jiné nebezpečí, při nichž je vyhlášen stav nebezpečí, nouzový stav nebo stav ohrožení státu“. Ke zmíněným krizovým stavům je nutné ještě doplnit válečný stav.
Nu a teď se podívejme na některá fakta. Ještě větší problém než krize duševního zdraví je u nás obžerství. Pokud jde o ta psychofarmaka, tak skutečnost je taková, že v roce 2010 byla u nás spotřeba hypnotik a sedativ 16,5 DDD (definovaná denní dávka) na 1000 obyvatel a v roce 2021 to bylo 20,7 – tedy mírný nárůst. Jenže pozor, anxiolytik, což jsou zpravidla právě návykové benzodiazepiny, se v roce 2010 spotřebovalo 15,3 DDD na 1000 obyvatel, zatímco v roce 2021 už jen 10,7 – tedy pokles téměř o třetinu.
Pravda, u analgetik byl naopak o třetinu nárůst, ale ten nejde ani tak na vrub duševního zdraví jako spíš jiných oblastí (revmatologie, praktičtí lékaři, ortopedie, algesiologie, neurologie aj.) zabývajících se léčbou bolesti plus samoléčby („sousedko, neměla byste dva ibalginy, mě nějak chytla záda“). I tak se jedná o promilové počty. Daleko větší malér než psychofarmaka je, že podle ročenky OECD je roční spotřeba alkoholu na hlavu starších 15 let u nás nyní 11,6 litru (v roce 2010 byla 11,4 l), kdežto průměr zemí OECD je 8,6 l, a že výskyt obezity v naší populaci je nyní 19,3 %, přičemž její zdravotní i socioekonomické dopady jsou devastující. Souvisí s ní i očekávaná délka života, která je nyní u nás 77,2 let, kdežto průměr zemí OECD je 80,3 let.
Jen tak pro zajímavost, nejnižší spotřeba alkoholu na hlavu ze sledovaných zemí je v Indonésii (0,1 l) a velice nízká je také v Izraeli (3,5 l), kdežto ve vrcholovém družstvu jsou před námi už jen Lotyšsko a Litva (12,2, resp. 12,1 l) a za námi následuje Bulharsko a Estonsko (11,2, resp. 11,1 l). Mezi nejštíhlejší národy patří Korejci, Švýcaři, Italové a Francouzi, nejtučnější jsou naopak Američani a Chilani.
Takže „krize“ se možná týká dostupnosti dětské psychiatrie, ale jinak je rozvrstvena po různých úhorech včetně stravovacích návyků, nadměrné spotřeby alkoholu, obezity, nedostatku pohybu aj. Ptáte-li se mne tedy, zda je to s tou krizí pravda, pak moje souhlasná odpověď bude jako v té anekdotě s dotazem na Rádio Jerevan, zde je pravda, že Ivan Ivanovič v Rostově na Donu vyhrál Volhu. „My odpovídáme: ano, je to pravda, ovšem nebyl to Ivan Ivanovič, ale Vladimír Vladimírovič, nebylo to v Rostově, ale ve Voroněži a nebyla to Volha, ale kolo a nevyhrál ho, ale bylo mu ukradeno.“ Tož tak nějak.
