Vtípek formulovaný v titulku článku pracuje s tím, že dojetí může mít svůj základ jak ve slovese dojet, tak také ve slovese dojmout. Jedno dojetí se v češtině potkalo s druhým dojetím a mají spolu homonymní vztah. Jak jim to funguje?
Homonymie, tedy stejnojmennost neboli souzvučnost, je jazykový jev, který vzniká nahodile. Jako homonymum označujeme (nejčastěji) slovo, které zní stejně jako jiné slovo rozdílného původu a odlišného významu. Zatímco u vícevýznamových (polysémních) slov můžeme nalézt společného původce pro jednotlivé významy, u homonym žádný takový společný základ neexistuje.
Homonyma mohou vznikat z podobných slovních základů, třeba taková travička je buďto zdrobnělou trávou, nebo přechýlenou podobou člověka, který někoho otrávil, tedy traviče. Další možností je, že do české slovní zásoby pronikne výraz z cizích jazyků, který se formálně shoduje s jiným, již existujícím v češtině. K takovým patří třeba raketa. Zatímco označení náčiní s pružným výpletem k odrážení míče má původ v arabštině a proniklo k nám přes angličtinu, raketa pyrotechnická a také ta dobývající vesmír k nám dorazila z němčiny, která si ji půjčila v italštině.
Někdy mohou být homonymní jen některé ze slovních tvarů, například tuší je homonymum od slovesa tušit a od podstatného jména tuš, ale ve většině dalších tvarů se tato slova „nepotkají“. Souzvuk můžeme najít také u víceslovných spojení. Třeba dívka s věží není totéž co dívka svěží.
Souzvučnost je oblíbený prvek jazykové komiky. V českém prostředí jsou patrně nejznámější vtípky z dílny Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. V následující citaci ze hry Blaník vystupuje postava kronikáře, který se snaží představit učiteli Chvojkovi, ten si ale jeho jméno vyloží jako větu v čase minulém:
Smil: Já jsem Smil Flek z Nohavic.
Učitel: A čím vám to pustilo?
Velká písmena značící vlastní jména a také i ve jméně Smil nám v zápise pomohou s pochopením, text je ale určen pro divadelní představení a mluvená podoba Smilovy repliky zní stejně jako já jsem smyl flek z nohavic.
S úplnou homonymií, tedy shodou jak v zápisu, tak ve výslovnosti, pracuje tento vtip:
Na jazzovém koncertě:
A: Mám hrozně ráda step.
B: Na mě je tam moc velká zima, preferuju tropickou savanu.
Jazykoví hračičkové jistě vymyslí spoustu šprýmů, v nichž uplatní homonyma. Umíme si třeba představit, že když někdo ukazuje na hranicích pas tak, že si vyhrne tričko, pak ho možná zadrží slovem stát. Tady ale nepomůže říct Česká republika. Možná to nebude pokračovat hezky a uslyšíme, jak stráž křičí lež. Ale ne tu, co má krátké nohy…
Dalším zdrojem zábavy jsou takzvaná mezijazyková homonyma neboli zrádná slova, někdy také označovaná jako falešní přátelé. To jsou výrazy stejného nebo téměř stejného tvaru z různých jazyků, které se však liší svým významem. Tady mají uživatelé češtiny obvykle zkušenosti se slovenštinou.
Dostaneme čokoládu a z jedné strany píšou, že je hořká, ale z druhé je nápis horká. Nestihla se při obracení ohřát, jen slovenština nemá ř. Stále čekáme, až uhodí zima se svým řezavým mrazem. Na Slovensku mají rezavý. A to ani není z kovu. Když je člověk na Slovensku chudý, tak nestrádá na penězích, ale na tělesném tuku. Řekli jste někdy Slovákovi, že je sprostý? V jeho řeči to znamená hloupý. Na Slovensku se s číšníkem domluvíte na pečeni skapustou, ale dostanete játra se zelím…
Slovenština ovšem není jediný jazyk, se kterým čeština nachází průniky. Třeba epidemické onemocnění v češtině není totéž ve švédštině, švédské mor znamená ‚matka‘. S angličtinou se čeština potkala ve slově host, ale význam je přesně opačný. V angličtině znamená host ‚hostitel‘. Chorvatština má sice slovo mrak, ale jeho významem je tady ‚tma‘. Co je v Rusku ужасный [užásnyj], to je v češtině děsivé. Ve Slovinsku je dítě otrok. A víte, že Poláci chodí nakupovat na místo, kterému říkají sklep?
