K Vánocům patří neodmyslitelně pohádky a k nejneodmyslitelnějším patří Mrazík. Je trochu škoda, že pro nás příběh o Ivánkovi a Nastěnce ztratil po desítkách opakování veškeré kouzlo. Jeho autorem je totiž ruský průkopník symbolismu a absurdního dramatu Nikolaj Erdman. Když jeho děj rozšifrujeme, zjistíme, že se jedná o spletitý příběh lidí, bohů, změněných stavů vědomí a mystické symboliky sahající k samotným kořenům slovanství.
Abychom se ve složitém příběhu neztratili, bude nejlepší ho dešifrovat chronologicky. Začínáme tedy prologem, kde Nastěnka prosí Jitřenku, aby posečkala s východem, než doplete ponožky (pravý význam scény pochopíme až později). Pak se přeneseme do jiné vesnice, kde se Ivan vydává do světa. Matka odcházejícího syna nabádá, aby na ni nezapomněl, aby pomáhal slabším a starším ustupoval.
Už na tomto místě bychom měli zpozornět a uvědomit si, že zdánlivě triviální rady v sobě nesou hluboký odkaz na východní filozofické systémy, které považují úctu k předkům za základ ctnosti, kdežto nadřazenost a žádostivost odmítají jako zdroj utrpení. Ne náhodou se spekuluje, že se Erdman při psaní Mrazíka nechal inspirovat eposem Rámájána. Ivanovi bude trvat celý zbytek filmu, než si uvědomí, že si měl vzít maminčinu radu k srdci.
Praslovanský polobůh
Krasavec a silák Ivan se v následujících scénách poddává vlastnímu egu a tělesným pudům. Zpívající dívky s jablky není těžké dešifrovat, protože jablko symbolizovalo erotické prožitky už v Bibli. Souboj s loupežníky zase slouží jako obraz iluze fyzické nepřemožitelnosti (falicky tvarované kyje rivalů Ivan doslova odhazuje až do nebe).
Celý příběh se zlomí ve chvíli, kdy Ivan potkává dědečka Hříbečka. V pohádce je vykreslen jako legrační mužíček, ve skutečnosti je ale jeho předobrazem praslovanský polobůh Muchomor. Mocný pohanský vládce tajemných hub, který člověku pomáhá přecházet mezi světem lidí a nadpřirozenými astrálními vesmíry (muchomůrku červenou dodnes používají sibiřští šamani k dosažení změněných stavů vědomí). Zdánlivě neškodná hra na honěnou je tedy vlastně předehrou k Ivanově psychedelickému tripu a prvním krokem na cestě k duchovnímu prozření.
Ivan si zpočátku nevede vůbec dobře. Je zaslepený vlastním egem a touhou získat Muchomorův luk a šípy – symbol lidské tendence bez rozmyslu rozhodovat o životě a smrti ostatních bytostí. Muchomor mu proto snadno uniká. Když se nad ním slituje, Ivan za dar nejenže nepoděkuje, ale okamžitě ho použije k zabití kachny, jejíž peříčko ho má podle tajemného nápisu na skále vést na cestě osudu. Když si ale nápis přečtete (český dabing ho přejde strohým „svému osudu neujdeš“) nenabádá Ivana k vraždě živého tvora, ale k tomu, aby peříčko našel na poli a pustil ho do větru. Fakt, že ruské slovo „ego“, může znamenat „ho“ (pusť „ho“ do větru) i „ego“ (pusť své ego do větru), určitě není náhodný.
Smrt ega
Ani postava medvědice, jejíž vraždou chce Ivan zaimponovat Nastěnce, nevystupuje v propracovaném pohádkovém příběhu náhodou. Medvěd byl ve slovanské mystice uctíván jako prostředník mezi světem lidí a zvířat a jako průvodce mezi nebem a zemí. Pro svůj zimní spánek také symbolizoval stáří a smrt člověka. Když se tedy Ivánek pokouší medvědici zastřelit Muchomorovými šípy, chce ve vlastní zaslepenosti dosáhnout nesmrtelnosti a ohrožuje při tom nevědomky vlastní život.
Pod vlivem čarovných hříbečků zapomněl, že Muchomor je v praslovanských bájích vykreslován jako postava potměšilá a nevypočitatelná a jeho dary není radno používat lehkovážně. V kritickém okamžiku Ivana zachraňuje Nastěnka, která v příběhu vystupuje jako symbol nezištné skromnosti (více si o ní povíme za chvíli). Zakryje mu oči, aby pohledem do vlastního nitra zjistil, že člověk nemůže být nikdy bohem.
Ivan ale zatím není na duchovní prozření připraven a musí v tripu pokračovat dále (medvědí hlava naznačuje, že se nachází na rozhraní zdravého rozumu a šílenství, nebo dokonce života a smrti). Nakonec svůj boj o život a příčetnost vyhrává. Na vrcholu psychedelického stavu prožívá smrt vlastního ega, poznává, že smysl života spočívá v pomoci druhým, a získává zpět své lidství vyjádřené láskou ke skromné Nastěnce. Tu ale děj mezitím zavedl do spárů dědy Mrazíka.
Nepochopená Baba Jaga
V tuto chvíli vstupuje do příběhu další důležitá postava – Baba Jaga. Vrásčitá ježibaba je za zápornou postavu považována naprosto neprávem. V bájesloví jde o mocnou bytost, jejíž kořeny sahají až do mýtů východních předchůdců dnešních Slovanů („Baba“ je původem perské slovo používané k oslovení moudrého člověka). Baba Jaga vystupuje v pověstech jako strážce rozhraní světů a v mnoha ohledech je spojená s Muchomorem. Bývá často zobrazována s muchomůrkou červenou a v některých pověstech je spřízněná s čarodějem, který moc muchomůrek používá. Když se tedy Ivan setkává s Babou Jagou a dožaduje se vstupu do jejího sídla („Chaloupko ke mně vchodem!“), zažívá stav, kdy se po prodělaném výletu do vyšších sfér vědomí cítí mocný a nezranitelný a touží do nich vstoupit znovu. Moudrá Jaga mu v tom ale za cenu vlastní oběti zabrání, a zachrání tak jeho příčetnost podruhé. Má k tomu ale i vlastní důvody.
Pro pochopení dalšího rozměru postavy Baby Jagy je důležité si uvědomit, že východní božstva se často vtělují do jiných bytostí – avatarů. Jeden z avatarů Baby Jagy můžeme najít v praslovanské bohyni Chors (zvané též Zlatogorka). Chors je popisována jako bohyně kouzel, léčení, bylin, růstu a zániku všeho živého. Na její počest tančili Slované rituální tance chorovody a jejím poslem byl černý kocour. Toho právě Jaga/Zlatogorka vyšle spolu s Ivanem k Nastěnce, která je v tuto chvíli u Mrazíka.
Striborg, Chors a Pizamár
Zápletka Mrazíka a Nastěnky je také daleko složitější, než se na první pohled zdá. Jasným předobrazem rudolícího Mrazíčka je totiž slovanský bůh Stribog, vládce větrů a chladu (jeho jméno podle některých badatelů pochází z latinského frigus nebo řeckého rigos – obojí znamená mráz nebo chlad). Jeho opravdovou úlohu v naší pohádce odhalíme, když z pověstí zjistíme, že Stribog (Mrazík) ve slovanském bájesloví touží po lásce bohyně Chors, která zde vystupuje v avataru Baby Jagy. Chors ale Stribogovu lásku neopětuje, protože miluje Dažboga (zvaného též Svarožic nebo Radegast), a jelikož byli slovanští bohové sexuálně fluidní, chová Chors milostné city i k prosté lidské dívce jménem Pizamár.
Kdo že ta Pizamár je? Pověsti ji popisují jako mladinkou a půvabnou dceru chudého otce, která vyniká skromností a soucitem se vším živým a síla její ctnosti ji staví na roveň bohům. Jaká postava v pohádce o Mrazíkovi těmito vlastnostmi oplývá? Kdo z našich hrdinů dokáže skromnou prosbou zastavit východ samotného slunce? Ano, správně. Pizamár, objekt neopětované lásky bohyně Chors (Baby Jagy), je naše Nastěnka. To ale není všechno.
Pizamár vystupuje ve slovanských bájích většinou jako tragická postava. V jedné obzvlášť nechutné pověsti ji jeden z bohů přivede do jiného stavu, pak se za nemanželské dítě stydí a zařídí, aby se narodilo neživé. Pro náš příběh je zásadní, že chlípný bůh vstoupí v nevinné tělo Pizamár převtělený v lehký vánek. Můžeme se tedy domnívat, že jde o vládce větrů Striboga, tedy našeho Mrazíka? Ano. Mrazík tedy Nastěnku nevezme k sobě domů, aby ji uchránil před smrtí. Zajme ji lstí jako rukojmí a chce jejím prostřednictvím vydírat Babu Jagu, aby opětovala jeho milostné návrhy. Anebo, a to je ještě horší varianta, ji drží jako oběť vlastních chlípných choutek. Baba Jaga mu ale udělá čáru přes rozpočet, protože do jeho domu vyšle svého posla – černého kocoura, který Nastěnku přivede k Stribogově berli, uspí ji, a dá tak Ivanovi šanci ji osvobodit.
Na konci příběhu tedy Ivan prošel duchovním prozřením, utkal se s bohy, polobohy i vlastním egem, osvobodil svou lásku ze zajetí podlého vládce mrazu a uvědomil si, že návod na šťastný život mu dala maminka na samém počátku. Tady radši zazvoníme na zvonec a ohlásíme pohádky konec. Jinak bychom možná začali spekulovat o symbolice berly Mrazilky, proč Nastěnka po jejím dotyku zemřela, zda smrt symbolizuje orgasmus a jestli budou Ivánek s Nastěnkou vychovávat malého polobůžka. A to by byla úplně jiná pohádka.
