Paul Grof s bratrem Stanem

Paul Grof s bratrem Stanem Zdroj: Archív P. Grofa

Bratry Grofovy vždy pojily také společné zájmy, podnikli spolu několik zahraničních cest. Když se během jednoho telefonátu domluvili, že by nebylo špatné navštívit také Čínu, vzápětí přišla nabídka na uspořádání výcviku holotropního dýchání.
Během své poslední návštěvy Prahy v listopadu 2022 navštívil Paul také ateliér české malířky Veroniky Holcové. Na fotografii s jejím obrazem Léda (2020, akryl a olej na plátně, 185 × 160 cm).
Malí velikonoční koledníci, Praha, rok 1938
Pokusy s LSD se prováděly v 60. letech také v naší Československé lidové armádě. Sbor důstojníků nebyl po čase schopen plnit zadané úkoly.
Pokusy s LSD se prováděly v 60. letech také v naší Československé lidové armádě. Sbor důstojníků nebyl po čase schopen plnit zadané úkoly.
7
Fotogalerie

Jsme na začátku nové fáze bádání o podstatě lidského vědomí, říká Paul Grof, psychiatr českého původu

Jak se přihodí to, že oba synové se stanou světově známými psychiatry? Kam směřuje lidstvo a proč je současná krize tak obtížná, ale i důležitá? Jakou cestu otvírají psychedelika v léčbě duševních nemocí? Na to, i řadu dalších zajímavých věcí jsem se zeptala fundovaného psychiatra Paula Grofa (87), mladšího bratra Stanislava Grofa (91). Paul žije od konce 60. let v Kanadě, ale do Prahy jezdí dodnes. Právě tady jsme si povídali pár dnů po premiéře filmu o životě a díle jeho bratra Cesta psychonauta. Rozhovor s Paulem Grofem vyšel začátkem prosince letošního roku a vydáváme ho v rámci série, ve které chceme připomenout nejúspěšnější texty právě končícího roku.

Slyšíte ještě na původní jméno Pavel?

V Kanadě a ve světě už mi říkají jen Paul, Pavle mi ale říkají v Česku, takže na ně slyším. Víte, začátkem sedmdesátých let, když jsem se dostal ven, to vypadalo, že politická situace tady zůstane na věky a už nebude možné se vrátit. Těžko si člověk mohl představit, že by se něco změnilo. Takže jsem to Kanaďanům chtěl udělat lehčí a nechal se oficiálně přejmenovat, aby nemuseli s mým českým jménem zápolit.

A váš bratr vám říká Pavle?

Ne, i pro něj jsem Paul.

A jak spolu mluvíte. Anglicky, nebo česky?

Dnes už jenom anglicky. Jsme spolu ve spojení pravidelně, tak dvakrát týdně.

Jak se to tak sejde, že v jedné rodině jdou oba synové studovat medicínu a stanou se z nich pak světoznámí psychiatři? Nějaká rodinná karma?

Ani Stan, ani já jsme na psychiatrii nebyli zaměření. Stan byl už od sedmi osmi let skvělý malíř a publikoval kresby. To se mu samozřejmě později velice hodilo k zobrazování zážitků z neobvyklých stavů vědomí. Tak do patnácti až šestnácti let měl v úmyslu pracovat v kresleném filmu, tehdy u nás byl Trnka, občas bylo možné vidět i nějaký film od studia Walt Disney. Já jsem zase technický typ a měl jsem tedy v plánu něco, tenkrát velice nepřiměřeného – stavět kosmické lodě. Myslím, že se nám to velice změnilo po přečtení Freuda, kdy jsme získali zájem o hlubší psychiku. Fakt, že jsme šli na medicínu, byl pro mnoho lidí, včetně našich rodičů, nečekaná změna a překvapení. Protože předtím ani jeden z nás žádnou specifickou zálibu v tomto oboru neměl.

Když jste odcházeli na konci šedesátých let do zahraničí, Vy jste se usadil v Kanadě a Stan ve Spojených státech. Tam jste se rozdělili. Jaký byl důvod?

Samozřejmě důvody byly, ale to je dlouhá historie… V průběhu let 1967 a 1968 byla prakticky každý měsíc politická situace jiná a ovlivňovala naše rozhodnutí. To je tak strašně nepravděpodobné, že se všechno stalo, jak se to stalo. Stan byl před svým odjezdem do Států zavřený ve vězení a já nikdy opustit Prahu, nebo dokonce emigrovat, nechtěl. V podstatě když jsem se na podzim roku 1967 dozvěděl, že Stan zůstává v Americe, chtěl jsem za ním jen na návštěvu – chtěl jsem potkat lidi, o nichž jsem četl a studoval, kteří dělali psychiatrické výzkumy. A tak jsem se při odjezdu domníval, že jedu na dvouměsíční pobyt. Jenomže jsem tam dostal hned nějaké nabídky na místo. No a mezitím přišla Sovětská armáda a všechno se změnilo. Oba jsme byli odsouzeni, takže zpátky už to pak nešlo. K emigraci jsem se nerozhodl já, bylo za mě jaksi rozhodnuto okolnostmi. Momentálně jedna Američanka píše Stanislavův životopis, v němž se zmiňuje i o té neuvěřitelné shodě okolností jak v jeho, tak v mém životě. A že jsme oba skončili tam, kde jsme potřebovali být. Je opravdu těžko pochopitelné, jak se to povedlo…

Vám je letos 87 let, Stan oslavil v létě 91. narozeniny. Máte dlouhověkost v genech?

Naopak, jsem velice překvapený, že tu takhle setrváváme. Zvláště dědeček a babička naší matky zemřeli velice mladí, v padesáti. Naši rodiče prošli za nacismu a komunismu hroznými zážitky, opravdové zápolení o život, jeden syn ve vězení… Myslím, že s tím má co dělat fakt, že my tomuhle utekli. Že jsme se shodou okolností dostali do ciziny a měli možnost žít a dělat, co jsme chtěli a co nás těší. A navíc v oblasti, ve které jsme podle mého názoru mohli přispět společnosti. Protože v genech dlouhověkost nemáme.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!