nahoru
Premium Rozhovory

Jsme na začátku nové fáze bádání o podstatě lidského vědomí, říká Paul Grof, psychiatr českého původu

Jitka Menclová 31. prosince 2022 • 14:00
Jsme na začátku nové fáze bádání o podstatě lidského vědomí, říká Paul Grof, psychiatr českého původu
foto: Archív P. Grofa

Jak se přihodí to, že oba synové se stanou světově známými psychiatry? Kam směřuje lidstvo a proč je současná krize tak obtížná, ale i důležitá? Jakou cestu otvírají psychedelika v léčbě duševních nemocí? Na to, i řadu dalších zajímavých věcí jsem se zeptala fundovaného psychiatra Paula Grofa (87), mladšího bratra Stanislava Grofa (91). Paul žije od konce 60. let v Kanadě, ale do Prahy jezdí dodnes. Právě tady jsme si povídali pár dnů po premiéře filmu o životě a díle jeho bratra Cesta psychonauta. Rozhovor s Paulem Grofem vyšel začátkem prosince letošního roku a vydáváme ho v rámci série, ve které chceme připomenout nejúspěšnější texty právě končícího roku.

Slyšíte ještě na původní jméno Pavel?

V Kanadě a ve světě už mi říkají jen Paul, Pavle mi ale říkají v Česku, takže na ně slyším. Víte, začátkem sedmdesátých let, když jsem se dostal ven, to vypadalo, že politická situace tady zůstane na věky a už nebude možné se vrátit. Těžko si člověk mohl představit, že by se něco změnilo. Takže jsem to Kanaďanům chtěl udělat lehčí a nechal se oficiálně přejmenovat, aby nemuseli s mým českým jménem zápolit.

A váš bratr vám říká Pavle?

Ne, i pro něj jsem Paul.

A jak spolu mluvíte. Anglicky, nebo česky?

Dnes už jenom anglicky. Jsme spolu ve spojení pravidelně, tak dvakrát týdně.

Jak se to tak sejde, že v jedné rodině jdou oba synové studovat medicínu a stanou se z nich pak světoznámí psychiatři? Nějaká rodinná karma?

Ani Stan, ani já jsme na psychiatrii nebyli zaměření. Stan byl už od sedmi osmi let skvělý malíř a publikoval kresby. To se mu samozřejmě později velice hodilo k zobrazování zážitků z neobvyklých stavů vědomí. Tak do patnácti až šestnácti let měl v úmyslu pracovat v kresleném filmu, tehdy u nás byl Trnka, občas bylo možné vidět i nějaký film od studia Walt Disney. Já jsem zase technický typ a měl jsem tedy v plánu něco, tenkrát velice nepřiměřeného – stavět kosmické lodě. Myslím, že se nám to velice změnilo po přečtení Freuda, kdy jsme získali zájem o hlubší psychiku. Fakt, že jsme šli na medicínu, byl pro mnoho lidí, včetně našich rodičů, nečekaná změna a překvapení. Protože předtím ani jeden z nás žádnou specifickou zálibu v tomto oboru neměl.

Když jste odcházeli na konci šedesátých let do zahraničí, Vy jste se usadil v Kanadě a Stan ve Spojených státech. Tam jste se rozdělili. Jaký byl důvod?

Samozřejmě důvody byly, ale to je dlouhá historie… V průběhu let 1967 a 1968 byla prakticky každý měsíc politická situace jiná a ovlivňovala naše rozhodnutí. To je tak strašně nepravděpodobné, že se všechno stalo, jak se to stalo. Stan byl před svým odjezdem do Států zavřený ve vězení a já nikdy opustit Prahu, nebo dokonce emigrovat, nechtěl. V podstatě když jsem se na podzim roku 1967 dozvěděl, že Stan zůstává v Americe, chtěl jsem za ním jen na návštěvu – chtěl jsem potkat lidi, o nichž jsem četl a studoval, kteří dělali psychiatrické výzkumy. A tak jsem se při odjezdu domníval, že jedu na dvouměsíční pobyt. Jenomže jsem tam dostal hned nějaké nabídky na místo. No a mezitím přišla Sovětská armáda a všechno se změnilo. Oba jsme byli odsouzeni, takže zpátky už to pak nešlo. K emigraci jsem se nerozhodl já, bylo za mě jaksi rozhodnuto okolnostmi. Momentálně jedna Američanka píše Stanislavův životopis, v němž se zmiňuje i o té neuvěřitelné shodě okolností jak v jeho, tak v mém životě. A že jsme oba skončili tam, kde jsme potřebovali být. Je opravdu těžko pochopitelné, jak se to povedlo…

Vám je letos 87 let, Stan oslavil v létě 91. narozeniny. Máte dlouhověkost v genech?

Naopak, jsem velice překvapený, že tu takhle setrváváme. Zvláště dědeček a babička naší matky zemřeli velice mladí, v padesáti. Naši rodiče prošli za nacismu a komunismu hroznými zážitky, opravdové zápolení o život, jeden syn ve vězení… Myslím, že s tím má co dělat fakt, že my tomuhle utekli. Že jsme se shodou okolností dostali do ciziny a měli možnost žít a dělat, co jsme chtěli a co nás těší. A navíc v oblasti, ve které jsme podle mého názoru mohli přispět společnosti. Protože v genech dlouhověkost nemáme.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.