Mrakodrapy často poutají pozornost svými rozměry, méně už se pohled upírá k jejich kontaktu se zemí. Ten by ale měl být posuzován stejně důkladně. Souvislost mezi výškovou budovou a pozemkem, na kterém stojí, může totiž zásadně ovlivnit život v jejím okolí a je rozhodující pro kvalitu veřejného prostoru – dokáže ho proměnit v místo odpočinku a příjemných setkání, nebo temné údolí, kam slunce nikdy nedopadne.
New York je svými “skyscrapery” proslavený. Záběry těch nejzdařilejších pořídil architekt Adam Gebrian během svého půlročního pobytu v USA. Kromě mrakodrapu Seagram Building, navrženého německým architektem Ludwigem Miesem van der Rohem, který byl inspirací dnešnímu Paláci Vinohrady, k nim patří i nejvyšší rezidenční projekt na severní polokouli.
„Ve své době nejvyšší rezidenční stavba světa od architekta Rafaela Viñolyho je uzounká tyčka s pravidelným rastrem oken, ale když si prohlédnete pozemek, na kterém stojí, tak uvidíte, že jeho velmi malou část pokrývá samotný mrakodrap, a ten zbytek je dán veřejnosti k dispozici. Ano, má to nějaké limity, je to soukromý prostor, ale je přístupný 24 hodin denně a vy si tam můžete sednout, posvačit a odpočinout si. Navíc je udělaný z krásných materiálů a trošku se vyčleňuje z veřejného prostoru, takže když si uvědomíte, po čem chodíte a na čem sedíte, vidíte určitou souvislost mezi tím domem (mrakodrapem) a tím prostorem,“ rozplývá se Adam Gebrian nad mistrným provedením výstavby 432 Park Avenue na Manhattanu.
Pokud chcete vidět i další stavby, které tvůrce pořadu Gebrian: Plus/Minus zaujaly, pusťte si jeho novou epizodu na internetové televizi Mall.tv.
