Nejrůznější lifecoachové vám budou tvrdit, že potřebujete drahé kurzy a semináře, abyste dosáhli svých snů a cílů. Pravda je ovšem úplně jiná. Stačí vám jeden jediný příběh. Příběh o tom, že i víko od kanálu to může dotáhnout do vesmíru. A k tomu, abyste zamířili ke hvězdám, stačí jenom atomová bomba.
Co se stane, když...
V červenci 1945 uskutečnili Amíci první jaderný výbuch v historii téhle planety a řekli si: “Víte, kdo by ocenil tenhle ohňostroj? Japonci.” A o plody své práce se podělili se světem v Hirošimě. To všechno víte. Co možná nevíte, je, jaké psí kusy pak při testování dalších nukleárních zbraní Američané vyváděli.
Co se stane, když pustíme bombu na městečko plné voskových figurín? Co se stane, když odpálíme bombu v téhle výšce? Co když vybombíme loď plnou zvířat? A finálně: “Co se asi stane, když odpálíme atomovou bombu v podzemí?”
Přesně tohle americká armáda zkoušela koncem padesátých let. Test měl hned několik důvodů. Zaprvé všechny zajímalo, jestli se stane něco hustýho, zadruhé bylo potřeba zjistit, jestli je exploze v podzemí takticky použitelná.
Pentagon nechal vyhloubit hlubokou válcovitou díru v zemi, dovnitř uložil atomovou bombu, zalil ji dvěma tunami betonu a jen tak pro formu, aby tam nikdo nespadl, přikryli díru zhruba deset centimetrů tlustým deklem, který vypadal jako víko od kanálu. 27. sprna 1957 vědci zaveleli k explozi. Bum.
Bum!
Když vybuchne atomová bomba, uvolňuje se ohromné množství energie. U jaderných hlavic se měří na kilotuny, což znamená, že se počítá, kolik tisíc tun trinitrotoluenu by muselo bouchnout najednou, aby to vykouzlilo stejný efekt. Teplota, které dosahují ohniska výbuchů, je doslova astronomická. Během jaderné exploze se dosahuje teplot, které jsou uvnitř Slunce, tedy až milion stupňů Celsia.
Co si myslíte, že se stane, když na tohle položíte dvě tuny betonu? Ani se nerozletí na kusy, ani se nerozteče, ale vypaří se. Přesně to se stalo tehdy koncem srpna 1957. Atomová bomba v podzemí vybuchla a dvoutunový betonový příkrov se proměnil v rozpálený plyn, který se dral ven z díry. Všechna ta energie exploze obohacená o beton v plynném stavu (!) se řítila vzhůru a proměnila jámu v nejstrašidelnější hlaveň v historii lidstva. Jediné, co stálo té neskutečné síle v cestě, byl dekl od kanálu.
Víte, normálně bychom se ani nezabývali tím, co se s deklem stalo. Prostě zmizel. Ale tenhle test naštěstí natáčela vysokorychlostní kamera, která byla schopná nasnímat tisíc snímků za sekundu. A tahle kamera odhalila překvapivou věc. Na jednom z těch snímků je zachyceno víko od kanálu, jak cestuje pryč. Jenom na jednom z těch snímků! To ukazuje na absurdně vysokou rychlost, kterou víko letělo.
Díky jistému doktoru Brownleemu máme dokonce konkrétní čísla. Brownlee spočítal vzdálenost, kterou víko urazilo mezi jednotlivými snímky, tedy za milisekundu, a díky tomu určil rychlost, kterou dekl cestoval. Čtyřiapadesát kilometrů za sekundu, to je zhruba dvě stě tisíc kilometrů v hodině.
Ke hvězdám
Možná úplně nejzajímavější na celé věci je to, jak dekl od kanálu skončil. Dvě stě tisíc kiláků v hodině je totiž rychlost šestkrát vyšší, než jakou potřebuje raketa, aby opustila naši planetu. To znamená, že poklop měl správný směr i rychlost k tomu, aby se vydal do vesmíru. Někteří vědci tvrdí, že pravděpodobně shořel při průletu atmosférou, ale celá řada vědců vrtí hlavami s tím, že dekl cestoval příliš rychle na to, aby stihl shořet. Hranice vesmíru by totiž dosáhl za necelé dvě vteřiny.
Pokud mají pravdu ti druzí, znamená to, že první věc, kterou lidstvo kdy vypustilo do vesmíru… byl dekl od kanálu.
Družice Sputnik se totiž dostala na oběžnou dráhu až začátkem října 1957, tedy dva měsíce po tomhle výbuchu.
Neuvěřitelná dobrodružství malého víka nicméně nekončí tím, že opustilo Zemi. Ono to totiž vypadá, že tenhle dekl byl velice dlouho nejrychleji se pohybujícím předmětem vytvořeným člověkem. Dodnes sice zůstává nejrychlejším objektem na zemi a v povětří, ale ve vesmíru už ho dvě věci trumfly. Pilotované stroje nemají šanci, ale sondy a družice ano. Nejdřív ho v sedmdesátých letech překonala sonda Helios, která využila gravitačního pole Slunce, aby zrychlila na dvě stě padesát tisíc kilometrů v hodině.
A v roce 2016 stejným způsobem díky Jupiteru zrychlila sonda Juno, na dvě stě šedesát pět tisíc kilometrů za hodinu.
A to je všechno moc pěkné, ale obě družice stály miliony dolarů a jejich zrychlení bylo detailně plánováno. Kouzlo víka od kanálu je v tom, že se to… prostě tak nějak stalo. Takže až zase někdy budete pochybovat sami o sobě. Až budete váhat a říkat si: “Skutečně na to mám?” Až se budete bát jít na přijímací pohovor nebo pozvat holku na rande. Vzpomeňte si na dekl od kanálu, který to dotáhl až do vesmíru.
