nahoru

Zápisky bývalého vězně: Vězeňský systém hendikepovaným pomáhá minimálně. Pobírat důchod je prokletí

Petr Komberec11. března 2021 • 06:30
Zápisky bývalého vězně: Vězeňský systém hendikepovaným pomáhá minimálně. Pobírat důchod je prokletí
foto: Petr Komberec

Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy reagoval na příspěvky či komentáře našich čtenářů, kteří mi přitom posílají kolikrát i velmi zajímavé podněty. Například nedávno mě kontaktovala paní Jitka S, která mi napsala o svém synovi. Rád bych proto dnešní díl začal s částečným přepisem jejího vzkazu, neboť poukazuje na další téma, jemuž jsem se doposud nevěnoval a přitom bych měl.

„Zdravím Vás Petře, chtěla jsem Vám poděkovat za příběhy, které píšete pro Reflex. Teď už můžete i bez cenzury policie! Mám syna v Plzni (myšlena Věznice Plzeň Bory pozn. red.), je neslyšící a co si nepřečte, to neví. Prostředí věznice pro něj i pro nás byla španělská vesnice a tak jste nám dost pomohl k pochopení, jak (zrůdně) to vlastně funguje. Články mu tisknu a posílám. Škoda jen, že to nevychází i v papírové podobě, víc lidí by si bylo nuceno všimnout, co vše je v ČR možné a snad by se i něco změnilo. Přeji Vám vše dobré a pište dál.“

Paní Jitka S. však není jediná, která má hendikepovaného syna, nebo dceru ve výkonu trestu odnětí svobody. Použiji-li termín hendikepovaný, tak tím nemám na mysli jen osoby se zdravotním postižením, ale všechny ty, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodnění od ostatních odsouzených. A takových lidí se ve věznicích nachází opravdu mnoho. Jsou to kupříkladu cizinci různých národností, které limituje jazyková bariéra, se kterou se během svého trestu v tuzemských věznicích musí potýkat. Nikoho moc nezajímá, jestli česky rozumí nebo nerozumí. Nějakým způsobem se samozřejmě dá domluvit i s cizinci, ale rozhodně to není domluva snadná.

To, že věznice nedisponují všemi překladateli není žádná novinka a přesto musí nějak zaměstnanci věznice komunikovat, ale především pracovat i s těmito odsouzenými. Vysvětlit jim co smí a co ne, jak se ve výkonu trestu mají chovat a co se od nich očekává. Kolikrát jsou však tito vězni ponecháni napospas osudu, protože je to snazší, než se pokoušet s nimi nalézt společnou řeč. Bachaři vydávají své rozkazy v češtině a jestli tomu nějaký cizinec nerozumí, je to jen jeho problém.

Jako další skupinu hendikepovaných odsouzených bych zařadil osoby v důchodovém věku. Je sice pravda, že existují věznice, v nichž jsou zřízená speciální oddělení pro takovéto vězně, ale jejich kapacity jsou omezené. Tedy ne každý „důchodce“ se na takovéto oddělení dostane se stoprocentní jistotou. Přitom je nutné poukázat na skutečnost, že tito odsouzení patří rizikové skupiny.

Totiž vězni pobírající jakékoli pravidelné měsíční příjmy (v tomto případě starobní důchod), bývají ve většině případech terčem ziskuchtivých jedinců, kteří naopak příjmy nemají žádné. Těchto „hyen“ je za zdmi tuzemských věznic nespočet a praktik, jak parazitovat na důchodcích je také opravdu mnoho. Někdy důchodci nakupují dotěrným spoluodsouzeným ze strachu vše, co jim je přikázáno, aby se jim něco nestalo nebo si rovnou platí za tzv. „ochranu“ před ostatními vězni. Jindy využívají placených služeb spoluvězňů ve stínovém systému, o němž jsem se v minulosti již jednou zmiňoval.

Zde jen musím podotknout, že někdy jim ani nic jiného nezbývá, neboť vězni si jsou ze zákona rovni a tak i důchodci se musí podílet kupříkladu na úklidu společných prostor, jako jsou cely, chodby, toalety, koupelny a podobně. Pokud na to nemají fyzickou sílu, tak si zaplatí jiného, někdy i předem určeného spoluvězně, který práci vykoná za něj.  Ovšem případy, kdy si silnější spoluvězni zkrátka vezmou od druhých co se jim zlíbí a to ať s použitím násilí nebo bez něj, jsou naprosto běžné.

Pak jsou také odsouzení, kteří mají zdravotní potíže a jsou skutečně fyzicky   hendikepovaní nebo dokonce i mentálně retardovaní. I pro tyto vězně sice existují speciálně upravené věznice, popřípadě jen daná oddělení, ale platí stejně jako u předešlých případů, že jsou kapacitně omezená a nejsou pro každého. A opět se jedná o jedince pobírající invalidní důchod a podobně, kteří čelí stejným problémům, jako zmiňovaní senioři.

Sám jsem během pobytu za mřížemi zažil kluka bez jedné nohy, pána s chromou rukou a mnoho starých mužů, kteří se mohli pohybovat pouze o berlích. Pokud však nebyli umístěni na specializovaném oddělení, tak pro ně platila naprosto stejná pravidla, jako pro každého jiného vězně a to bez výjimky.

Největší problém nastal při celooddílových, dílčích prohlídkách odsouzených, které jsou označované, jako tzv. filcung. Při filcungu si odsouzení musí sbalit všechny své osobní, ale i ústavní věci a opustit svou celu. Kolikrát si vězni musí takto odnášet i přes dvacet kilogramů věcí mimo budovu na poměrně vzdálená místa a to za jakéhokoli počasí. Pro hendikepované jsou tyto operace kolikrát nereálné, protože buď své věci nemohou unést nebo nemají jak je unést. Pokud na skutečnost upozorní zaměstnance věznice, tak se často potkají s výsměchem, nezájmem či s vymyšlenými argumenty, jakože mají mít tedy tolik věcí, kolik jsou schopni unést a podobně.

Přitom dle platných předpisů smí mít odsouzený tolik věcí, kolik se dá běžně uložit do přidělené skříňky. Nicméně řešení těchto situací je prosté. Někdy spoluodsouzení pomohou dobrovolně z vlastní iniciativy nebo jim to nařídí dozorce či jiný zaměstnanec vězeňské služby. Jsou-li vězni vystěhováni, provedou zaměstnanci věznice důkladnou prohlídku nejen cel, ale i společných prostor, pak se nechají odsouzení navést zpět na oddíl, kde jsou podrobeni osobní prohlídce i kontrole všech věcí, které si s sebou přinesli. Takovéto prohlídky se opakují několikrát do roka a není vzácností, když si některý oddíl vyslouží filcung i třikrát do měsíce.

Co se týče neslyšícího syna paní Jitky S, pak musím přiznat, že jeho výkon trestu rozhodně nebude snadný. Po celá ta léta, která jsem sám strávil za mřížemi jsem nenarazil ani na jednoho zaměstnance, který by ovládal znakovou řeč. Barvitě si tak dokáži představit, jak pracovníci věznice s takovýmto odsouzeným (ne)pracují na jeho resocializaci.

Rozhodně mu vše nebudou vysvětlovat prostřednictvím tužky a papíru. Maximálně mu dají přečíst a podepsat základní lejstra a řeknou jiným odsouzeným, aby mu vše vysvětlili sami. Věznice Plzeň Bory navíc nepatří mezi zrovna top „rekreační zařízení“, v němž by personál překypoval ochotou. Na druhou stranu také musím dodat, že mít ve výkonu trestu takovýto hendikep je v jistém slova smyslu i výhodou. Nemusí tak poslouchat dlouhé hodiny zbytečných žvástů od spoluodsouzených, křik a řev, jenž se téměř bez ustání rozléhá chodbami věznice.

Přesto mě napadla otázka k zamyšlení. V rámci programu zacházení, konkrétně k udržení sociálních vazeb mezi odsouzenými a jejich rodinami, mohou vězni realizovat každodenní telefonní hovory se svými blízkými a to po dobu 20 minut. Nyní v době koronavirové krize se v rámci různých kompenzací tato doba protáhla na 30 minut a zavedla se i možnost kontaktu s rodinou přes Skype. Pokud je však odsouzený neslyšící, pak z logiky věci vyplývá, že telefonní hovory nemůže využít, přestože by také byl rád v každodenním kontaktu se svou rodinou. A tak se tedy ptám: „Nabízí vězeňská služba jiné alternativní řešení pro neslyšící, tedy nějakou kompenzaci za nemožnost využití telefonního kontaktu s rodinou, nebo je jim tato skupina odsouzených natolik ukradená, že se s tím nikdo nechce zabývat?“

Petr Komberec




Diskuse ke článku