nahoru

Není Pes jako PES. Kult svatého chrta Guineforta patří mezi nejzáhadnější pověry a rituály středověku

Veronika Zenklová 19. prosince 2020 • 11:20
Není Pes jako PES. Kult svatého chrta Guineforta patří mezi nejzáhadnější pověry a rituály středověku
foto: L. Bower/Wikimedia Commons

Když ve 13. století začal dominikánský mnich Štěpán Bourbonský cestovat křižem krážem po jižní Francii, dokumentovat středověké hereze, pověry a kacířské zvyky, aby jimi mohl podložit inkviziční hnutí, narazil na jednu obzvlášť pikantní záležitost. Ve své sbírce kazatelských příběhů ji nazval „O uctívání psa Guineforta“.

Příběh popisovaný Štěpánem z Bourbonu zní takto: „V lyonské diecézi, blízko vesnice jeptišek zvaných Villeneuve stával hrad, jehož majitelem byl jakýsi rytíř, který tu žil se svou ženou a synem. Když byl chlapec ještě v kojeneckém věku, přihodilo se, že zůstal na chvíli v místnosti zcela sám, střežen u kolébky pouze psem. Na neštěstí do pokoje vlezl v ten moment také ohromný had. Chrt hada zbystřil, chtěl jej zardousit, přitom ale převrhl kolébku. Nakonec jej zardousil svými tesáky a odhodil daleko od kolébky, která zůstala potřísněna hadí krví. Když se pán vrátil a uviděl Guineforta se zkrvavenými ústy u převrácené kolébky, předpokládal, že pes sežral jeho syna. Ve vzteku vytasil meč a zvíře zabil. V tu chvíli uslyšel dítě plakat. Když přistoupil ke kolébce, otočil ji a k ​​úlevě zjistil, že jeho syn nebyl zraněn. Jeho radost však netrvala dlouho, neboť byl zaplaven silným zármutkem a výčitkami svědomí za nesmyslné zabití svého věrného společníka.“

Svatý pes

Pán svého psa Guineforta pohřbil tak velkoryse, že hromady kamenů nad jeho hrobem připomínaly svatyni.

Když vesničané uslyšeli o jeho ušlechtilém činu, začali navštěvovat jeho hrob a modlili se k němu, kdykoli byly jejich vlastní děti nemocné nebo v nebezpečí. V průběhu let se kolem Guinefortova místa odpočinku vyvinuly určité rituály. Jedním z nejznámějších bylo umístění nemocného dítěte na postel ze slámy poblíž uctívaného hrobu se svíčkami hořícími na každé straně hlavy dítěte. Matka měla dítě opustit a vrátit se až v momentě, kdy víčky úplně vyhoří. Sláma se totiž často vznítila a plameny dítě pohltily. Pokud však dítě přežilo, matka ho vzala k nedaleké řece a devětkrát jej v ní namočila. Pouze pokud dítě prošlo tímto mučivým rituálem, bylo prohlášeno za uzdravené.

Mámení ďábelské

Štěpán Bourbonský byl zcela právem zděšen, když se o této praxi dozvěděl, protože věřil, že namísto Boha vyvolávají takovéto rituály démony. Cítil také, že zanechání dětí na místě hrobu s hořícími svíčkami, se prakticky rovná jejich vraždě.

Okamžitě proto nařídil zničit psí svatyni a vydal edikt varující, že každý, kdo bude přistižen při uctívání Guinefortu, bude pokutován. Přes přísný zákaz byl však svatý pes uctíván matkami nemocných dětí po celá další staletí.

Svatý Guinefort nebyl římskokatolickou církví nikdy uznán za svatého. Církevúctu ke zvířatům prakticky neuznává, neboť zvířata nejsou podle ní schopna činit morální rozhodnutí zvolit si aktivně dobro před zlem. 

Faktem také je, že samotný příběh svatého Guinefortu má pochybnou autentičnost, zejména proto, že legenda má paralely po celém světě. Například ve velšském folklóru, ale i v bajkách po celé Indii a jihovýchodní Asii, stejně jako v Číně, Mongolsku a v Evropě.

Veronika Zenklová


Klíčová slova: pes, zvíře, chrt, Štěpán Bourbonský



Diskuse ke článku