Vážení čtenáři, na úvod se vám musím omluvit za dočasné přerušení našeho seriálu, neboť mě skolila „neznámá nemoc“. Částečné potíže však díky antibiotikům pozvolna ustupují a já se tak mohu opět vrátit ke svému psaní. Dříve než dám prostor některému z mnoha přichystaných témat, rád bych věnoval pozornost dvěma komentářům našich čtenářů, které se objevily na sociálních sítích.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme na webu Reflexu, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Už dlouho jsem na žádný komentář nereagoval a následující dva si zaslouží nejen pozornost, ale také i vysvětlení. V tom prvním jistý čtenář vyslovil pochybnosti o tom, že jsem skutečným vězněm ve výkonu trestu odnětí svobody. Svou tezi opírá o mé užívání cizích výrazů a přehledného slohu textu.
Soudit člověka podle pravopisu či slovní zásoby mi přijde povrchní a pošetilé. Jak je však vidět, jsou i tací čtenáři, kteří se mylně domnívají, že vězni jsou jen negramotní a nevzdělaní vyvrženci na okraji lidské společnosti. Ovšem realita je vskutku jiná. Na vycházkovém dvoře se potkávám s bývalým soudcem Okresního soudu, s exekutorem nebo vrchním inspektorem vězeňské stráže.
Ano, i bývalí zaměstnanci vězeňské služby se mohou objevit na druhé straně barikády. Ve skladbě vězňů můžete nalézt i policisty, politiky, řadu podnikatelů, doktorů či vysokoškoláků s různými tituly. Opravdu vzdělané osoby se sice vyskytují zřídka, ovšem bezesporu se i tací lidé nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Také bych zmínil fakt, že mé články pravidelně publikuje samotný Reflex.cz, což by mělo být pro čtenáře samo o sobě dostatečnou zárukou, že se nejedná o smyšlený projekt, nýbrž o skutečné zápisky vězně, jenž vykonává svůj trest odnětí svobody.
Musím přiznat, že se mi za poslední rok ze strany vězeňské služby dostává péče, jakou by měl mít každý odsouzený. Nikoli však nadstandardní péče. Vězeňská služba k mé resocializaci přistupuje individuálně se snahou eliminovat negativní dopad z výkonu trestu. Přestože od známých slýchávám, co se den co den děje různým odsouzeným, tak nemohu o těchto informacích „z doslechu“ veřejnost informovat, neboť nemám 100% jistotu o pravdivosti jejich tvrzení. Mnoho odsouzených svá vyprávění upravuje a překrucuje k obrazu svému. Za své zápisky nesu také právní odpovědnost, a proto nemůžu uveřejnit nic z toho, co bych později nemohl obhájit a dokázat.
To ovšem neznamená, že bych lezl vězeňské službě do zadnice. K takovému jednání nemám opravdu žádný důvod. Do konce trestu mi zbývá opravdu jen pár měsíců, tudíž bych takovým jednáním ani nic nezískal. Koneckonců to, že se čtenář ve svém komentáři mýlí, potvrzuje i má stávající situace. Kdo sleduje náš seriál pravidelně, jistě ví o mém pracovním úrazu z konce roku 2018, v jehož důsledku mám trvalé následky. 16. března letošního roku byla prostřednictvím mého advokáta Generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR doručena předžalobní výzva s měsíční lhůtou. Ta již vypršela bez jakéhokoliv vyjádření a následuje podání žaloby k soudu. Tedy přestože se stále nacházím za zdmi věznice, domáhal jsem se prostřednictvím advokáta odškodnění za neposkytnutí a zanedbání řádné lékařské péče a žaluji Vězeňskou službu ČR. V mém případě se tedy rozhodně nedá hovořit o lezení do zadnice, jak se čtenář domnívá. Tolik ke dvěma komentářům.
Za poslední týdny mi neuniklo jediné zpravodajství týkající se celosvětové krize způsobené pandemií, především však dění v České republice. Ovšem každá nová zpráva ve mně vyvolá víc otázek než odpovědí. Samozřejmě nejvíc nesrovnalostí mě zajímá ve vězeňském systému. Školy, školky, sportovní zařízení, nemocnice či domy s pečovatelskou službou, ti všichni se potýkali (a někteří s i stále potýkají) s nakaženými klienty. Přestože už byly zveřejněny i informace o nakažených zaměstnancích vězeňské služby, samotným odsouzeným jako by se nákaza koronavirem vyhýbala obloukem. Svědčí to pouze o dvou možnostech. Buď jsou bezpečnostní opatření zavedená ve věznicích tak dokonalá, že do nich covid-19 nepronikne, o čemž silně pochybuji, nebo se snaží vězeňská služba hrát nebezpečnou hru se zdravím odsouzených.
Z vlastního pozorování se musím přiklonit k té druhé variantě. Před vstupem do areálu věznice je všem příchozím měřena teplota bezkontaktním teploměrem. Ovšem z vlastní zkušenosti jsem zjistil, že takovéto měření není příliš přesné a některé teploměry nefungují, jak se od nich očekává. Perličkou bylo naměření teploty odsouzenému 26 °C, což je minimálně podivné, neboť už při teplotě 28 °C nastává u člověka smrt z podchlazení. Než jsem sám onemocněl a pociťoval na sobě zvýšenou teplotu.
Ovšem opakovaná měření byla od sebe diametrálně odlišná. Podal jsem si proto žádost k lékaři, v níž jsem vyjádřil podezření na infekční onemocnění. Na první žádost nikdo nereagoval. Při druhé (po týdnu) jsem byl naveden k lékaři, který mi bez měření jednoduše nasadil antibiotika. Nemohl jsem si nevšimnout řady odsouzených, kteří ustavičně kašlali, kýchali a byli celkově oslabeni. Sám jsem se před sezonou nechal očkovat proti chřipce, a přesto jsem si prošel tou nejsilnější chřipkou, jaká mě kdy potkala.
To, zdali dochází k cílenému promořování v tuzemských věznicích, tedy že existuje samotná nákaza mezi odsouzenými či neexistuje, je prozatím čistě jen ve spekulativní rovině, ovšem ta možnost je reálná. Je třeba si nejen připustit, ale také si uvědomit skutečnost, že i vězni bez přísunu potřebných vitamínů s možností vycházek na čerstvém vzduchu na jednu hodinu denně jsou osoby s oslabeným imunitním systémem, potažmo patří také do rizikové skupiny obyvatel.
Pár desítek tuzemských věznic čítá přes 21 tisíc vězňů. Odsouzení z jednotlivých oddílů po 60 odsouzených se bez problémů dostávají do styku s jinými odsouzenými. Někteří jsou přesvědčení, že si nákazou prošli, a rádi by se tak chtěli nechat otestovat, ovšem ta možnost dobrovolného testování u odsouzených prostě chybí. Z jakého důvodu se nemohou nechat vězni testovat či zdali vůbec kdy budou moct, je otázka, na niž nezná nikdo odpověď. Jelikož ani odborný náhled na míru nebezpečnosti nákazy koronavirem není jednomyslný, tak se řada odsouzených ptá, zdali jde jen o těžší třídu nějaké chřipky, či jde opravdu o vážné onemocnění, z něhož by měl mít člověk oprávněný strach.
Vše zlé je však k něčemu dobré. Mnoha odsouzeným byla z důvodu velké vzdálenosti od domova odepřena možnost návštěv svých nejbližších. Po celoplošném zákazu návštěv ve věznicích však bylo umožněno odsouzeným spojit se se svými příbuznými prostřednictvím internetu přes Skype. Sice se už v jedné věznici Skype spustil v rámci pilotního projektu, ale jeho využívání celoplošně bylo doposud něco nemyslitelného. A tak i ti, kteří dříve nemohli realizovat návštěvy, dostali možnost po dlouhé době vidět své blízké. V těchto těžkých dobách je to pro řadu vězňů gesto od vězeňské služby k nezaplacení. Ale i tak nezbývá než doufat, že se situace co nejdříve uklidní a vrátí se do běžného normálu. Jednoduché to však rozhodně nebude.
