Dobrý den, pane profesore,
dnes jsem se zájmem vyslechl Vaše vystoupení v ČR2. Pochopil jsem, že jste skeptický k představě možnosti vytvoření vědomí počítačem. Jsem amatér a z toho mála, co vím, jsem pochopil, že naše vědomí musí vznikat v mozku jako součást neuronových interakcí zvaných synapse. Jsem si vědom toho, že nemáme počítač, který by mohl simulovat něco tak složitého, jako je mozek, ale pokud pominu možnost existence vyšší moci, jež by celý problém ještě více zkomplikovala, tak mi nezbývá než přijetí teze, že dostatečně výkonný počítač by měl být schopen, z vědeckého hlediska, lidské vědomí vygenerovat. Budu Vám vděčný, když si najdete chvilku a nastíníte mi, kde je v mé úvaze slabé místo.
S přáním pěkného dne Jan Mikšík
Bez ohledu na to, že mnozí nadšenci pro umělou inteligenci stále častěji vyslovují naději na vytvoření vyšší inteligence, než je lidská, a nevylučují ani vznik jakéhosi strojového vědomí sebe samého, jsem v těchto otázkách opravdu skeptikem. Pojednání na toto téma by zabralo několik stran, ne-li celou knihu. Takové úvahy i knihy byly napsány experty mnohem povolanějšími, a to i u nás (Havel I. M. a kol.: Protázky a odvěty, Praha, Lucerna 2015, str. 220). Proto se na tomto místě omezím na pokus o vystižení toho, „kde je ve Vaší úvaze slabé místo“.
Tak předně tvrzení, že vědomí vzniká jako „součást neuronových interakcí“, je pouhá domněnka, jež vůbec nevysvětluje, proč a jak by se tak mělo dít. Filozofové na toto téma rozpřádali mnohé představy, od interakcionismu přes psychofyzický paralelismus a epifenomenalismus až po různé typy dualismu. Nikdo však nikdy nedoložil, jak a proč interakce nehmotného vědomí s hmotným světem obchází zákon zachování hmoty a energie (nehmotné vědomí velmi ovlivňuje hmotný svět), ačkoli nejblíže k tomu asi dospěli K. R. Popper s J. Ecclesem poté, co do toho zamontovali nepříliš srozumitelné prvky kvantové fyziky. Z toho, co píšete, se zdá, že si představujete vědomí jako emergentní jev, který se jaksi sám dostaví nad určitou složitostí neuronální sítě.
A zde je hned první slabina vaší úvahy: redukce množství neuronů (nebo synapsí) v dost velkém rozsahu postihne různé modality a schopnosti člověka, včetně inteligence, nikoli však „jáství“. Svoje já mají chytří i hloupí, malí i velcí, zdraví i dementní. Mizí až teprve ve chvíli dramatického selhání či zastavení mozkové činnosti (mozková smrt), ale na hustotě sítě je do značné míry nezávislé. Dokonce se dá říci, že v elementární podobě, avšak pořád vyšší než počítače, mají vědomí i ostatní živí tvorové.
U těch inteligentních (delfíni, sloni, opice) o tom nepochybujeme, ale i u těch „nižších“ (brouci, červi) to jaksi předpokládáme. Jinak bychom měli totiž problém s definicí života: život rozhodně neznamená pouze to, že se někdo hýbe nebo množí, to svede dnes už kdejaká počítačová hra. Jestliže tedy připustíme princip života (subjektivity, vědomí) i u „nižších“ živočichů, pak nemůže být vybudován pouze na složitosti, protože červi a brouci mají nervovou soustavu někdy překvapivě chudou a o nějaké velké složitosti se dá sotva mluvit. Přesto je nepovažujeme za stroje, kdežto fenomenální počítač, co porazil Kasparova v šachu, ano. Cítíte, v čem to skřípe?
V případě vědomí tedy zřejmě nejde o emergentní jev nad složitostí, jež by byla pouhým příkladem přechodu kvantitativního v kvalitativní. Teď mi namítnete, že v tom případě do toho musím chtě nechtě zasadit nadpřirozenou sílu (boha). Nikoli. Nahradím to prozatím tvrzením, že jsou věci mezi nebem a zemí, jimž nerozumíme a asi nikdy rozumět nebudeme. A měli bychom se s tím prostě pokorně smířit a nepředstírat, že víme, jak to je: nevíme.
