Díky laskavosti profesora Ondřeje Jiříčka jsem mohl podstoupit deprivační experiment ve speciální úplně tiché místnosti hluboko v útrobách laboratoří ČVUT. Po této zkušenosti už plně věřím, že ticho a tma střídané nenadálými zvuky a světly jsou velmi účinným mučením. Já prošel pouze deprivační fází, nikdo na mne neblýskal ani nehřměl, přesto jsem toho měl plný brejle.
Zmáčkl jsem vypínač a nastala tma. Byla to úplně jiná tma než ta, kterou mám v noci doma, jiná, než je na venkově, kde ji ruší hvězdy, a dokonce jiná tma než v hluboké noci na Sahaře, kdy nesvítí měsíc a je zataženo. Možná bych ani neřekl „nastala tma“, ale „zmizel svět“. Zavřel jsem oči — ta neskutečně temná tma, ta nicota, jež mne obklopovala, byla s otevřenýma očima k nevydržení. A tak jsem seděl se zavřenýma očima na molitanové podložce na kovové síti v obří místnosti — krychli a pokaždé, když jsem oči otevřel, znovu a znovu mne napadalo, že oslepnutí je zcela legitimní důvod k sebevraždě.
Pak se zezadu, z levé strany, někde nad mým levým uchem, rozzářila blikající narudlá záře. Otočil jsem hlavu s očima vytřeštěnýma do tmy a záblesk světla zmizel. „To mám ty zrakové halucinace celkem brzy,“ prolétlo mi hlavou. A netušil jsem, zda jsem v té úplné tmě a úplném tichu minutu, nebo deset.
Reportáž Mučení tichem si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 8. června.
