Upřímně pohrdám způsobem žurnalistiky, ve kterém redaktor doprovází represívní složky státu (státní nebo městskou policii, obchodní inspekci, hygienu atd.) a dělá jim užitečného idiota. Divákům (obětem represe) na kameru tento typ kvazižurnalisty například vzrušeně vykládá, kolik nezodpovědných řidičů zastavila za víkend dopravní policie v rámci celorepublikové akce Spravedlivý radar.
Zpovídá zločinné řidiče, proč překročili o deset kilometrů v hodině povolenou rychlost – samozřejmě na přehledném úseku –, pak nechá promluvit policejního mluvčího o tom, jak díky prevenci a represi klesá nehodovost, a v nejhorším případě si ještě v hlavním televizním zpravodajství zablábolí ministr. Fuj.
Přitom bych čekal od médií – nejen veřejné služby –, že místo toho budou tvrdě hájit daňové poplatníky a selský rozum proti nemístné státní represi a konfrontovat politiky nebo úředníky státu s jejich neschopností zajistit občanům základní veřejné služby, třeba civilizované silnice. Z takových novinářů se tak stávají mouřeníni stále zdivočelejšího a vůči nám drzejšího státu.
Nemyslel jsem si, že mě něco v tomto směru může překvapit. Omyl. To, co jsem viděl při sledování reportáže o nově sestaveném Antikonfliktním týmu Prahy 1, překonalo veškeré mé divoké můry. Tento Konfliktní tým (jinak se nazvat nedá) se skládá z agresívních návštěvníků fitcenter, tetovacích salónů a členů bezpečnostních agentur.
Jejich náplní práce je buzerovat občany, kteří v ulicích popíjejí alkohol, případně hlučí nebo kouří na místech, kde už se nesmí – třeba v restauracích. Redaktor v oné reportáži kolem těch inteligentů v černém hopsal a točil jejich neuvěřitelnou buzeraci popíjejících a pokuřujících občanů v pražských ulicích. A nakonec, jak jinak, samozřejmě nechal promluvit i příslušného radního, jenž si od ostrých hochů slibuje zklidnění situace v Praze po přijetí antikuřáckého zákona a vyhlášky o zákazu popíjení na veřejných prostranstvích.
Typická situace dnešní doby. V rámci vyššího dobra dobroprdi přijmou vyhlášky a zákony, které ovšem mají jiný než jimi předpokládaný účinek – například hosté nepřestanou kouřit, ale jen se po zákazu vyhrnou z restaurací na ulici, třeba i se sklenicí v ruce. A mají tu drzost dokonce se mezi sebou bavit. Takže vyholence na ně!
A když se jim budou bavící se lidé vysmívat a žádat po nich legitimace opravňující je k buzeraci, které samozřejmě nemají? Nevadí, vybavíme je mimořádnými pravomocemi. A budou nás perlustrovat, zatýkat a kroutit zápěstími tak dlouho, dokud nám z nich sklenička a cigareta nevypadnou.
Jistě, je to událost lokálního významu, nepřesahující ani pídí děsivosti situace v jiných evropských metropolích (Londýn). Nicméně teplota vody, v níž se postupně vyvařuje naše polistopadová svoboda, zase o několik stupňů stoupla. Týmy ostrých hochů, kteří se nám budou vlamovat do obydlí a kontrolovat, zda nejíme nepatřičné potraviny, nesledujeme nepřístojné programy, nečteme vadnou literaturu a nevedeme konfliktní řeči, zdají se být na obzoru.
Novinářští prostituti, kteří nás u toho budou točit, jsou připraveni.
Text vyšel jako editorial nového tištěného Reflexu.
