Toto je obecnější úvaha nad posledními událostmi. Inspirovala mne k ní báseň mladočeského veršotepce Jana Nerudy. Pěla o jaru 1848 a její začátek se u nás stal jakýmsi okřídleným úslovím. I u nás se v těchto dnech velmi mnoho změnilo. Důsledky budou velké a dost možná i strašné.
Za prvé, Rusko přepadlo Ukrajinu. Jako obvykle bez vyhlášení války. Ukrajina je přinejmenším čtyřikrát menší, a pokud jde o vojenskou sílu, nesrovnatelně slabší. Rusko tak učinilo se zdůvodněním, že Ukrajina vlastně neexistuje a že nemá na existenci žádné právo. Označit to za drzost je slabé slovo. Válka už pár dní trvá. Zatím není ze strany Ruska oslnivě úspěšná; zároveň je stěží představitelné, že by ji nevyhrálo: Ukrajina totiž nemá žádné spojence v pravém slova smyslu – proto si na ni Rusové taky troufli.
Ale zpět k Nerudovi. Epocha, která právě skončila, vyrostla z druhé světové války. Představa v mnoha ohledech pochopitelná je, že v ní byla poražena nejodpornější představitelná zrůda (leč nepodceňujme budoucnost, občas nás může překvapit). A že se proti ní spojilo všechno dobro, co ho na světě je. Ve skutečnosti se sdružili nejrůznější protivníci a vzniklo cosi jako společenství farmářů a čuňat (řečeno s Orwellem). Někteří z nich získali ve významných věcech právo veta. Vznikala prohlášení, která jen někteří brali vážně. Ve vážných konfliktech se dobro velmi často projevovalo jako bezzubé a bezmocné. Tenhle poslední bude vrchol.
Druhá světová válka dala zároveň vzniknout něčemu, co si samo říkalo Tábor míru a socialismu. O tom, oč byli lepší než Hitler, by se daly vést spory. Ti, co se chtěli proti jeho nestydatým světonárokům bránit, se spojili mimo jiné ve dvě organizace: EU a NATO. Nakonec jsme se do nich s velkou dávkou štěstí dostali i my.
Společenství mají jistě své chyby. Jejich kritici mluvívají opovržlivě o „Bruselu“ a pohrobci bolševismu o „imperialismu“. Ale zatímco OSN je čím dál tím bezmocnější a bezzubější, ta druhá dvě vyrostla z přesvědčení, že také stoupenci svobody a demokracie mají nárok bránit své potřeby.
A proti čemu se bránit? Za prvé, útok na Ukrajinu signalizuje v druhém plánu podobné světovládné sklony jako kdysi bolševismus a nacismus. Samozřejmě provázené pokryteckým řečněním o „sebeobraně“. A za druhé, těsně před invazí vzniklo ve stínu pekingské olympiády něco jako osa Moskva–Peking. Rusko vyslovilo pochopení pro čínské ambice, pokud jde o Tchaj-wan, Čína zase pro ruské plány ve věci Ukrajiny. Ale nejen to: přátelství obou zemí nemá hranic, není oblasti, která by byla zapovězena. Tedy ani čínské zájmy ve východní Asii a Indickém oceánu, ani ruské zájmy ve středovýchodní Evropě, která kdysi patřila k jejich panství.
Hezký sen o míru, ztělesněný např. v OSN, ztrácí ve stínu agrese jedné členské země (Rusko) proti druhé (Ukrajina) poslední zbytky přesvědčivosti. Třeba se z něho dá ještě něco zachránit, kdo ví. Musíme také ze všech sil pomáhat Ukrajině. Ale naše hlavní a řekl bych skoro poslední naděje je teď hospodářská a vojenská spolupráce zemí, které společně brání svou svobodu a demokracii: EU a NATO.
Nenamlouvejme si, prosím, že studená válka skončila. Svět je zlý a studená válka nikdy nekončí. Proto je třeba, abychom dnes a denně znovu dokazovali, že se umíme taky postarat o vlastní obranu. Jinak nám velmi brzy bude zatraceně horko.
