Rusko po rozpoutání dlouho připravované agresívní a absolutně ničím neomluvitelné špinavé války proti Ukrajině 24. února argumentuje tím, že hodlá odstranit fašisty. Stupiditu podobného tvrzení nejlépe demaskuje fakt, že současný a patrně nejlepší ukrajinský prezident od vyhlášení nezávislosti 24. srpna 1991, jehož postoj si zaslouží nejvyšší uznání – někdejší komik Volodymyr Zelenskyj – je Žid.
Na přetřes logicky přichází role vůdce revoluční nebo banderovské OUN-R či OUN-B Stepana Bandery, jenž od prezidenta Petra Porošenka obdržel titul hrdina Ukrajiny, který mu předtím proruský prezident Viktor Janukovyč odebral .Jde totiž o postavu značně rozporuplnou. Jak to tedy vlastně všechno bylo a kde je třeba hledat kořeny?
Národnostní útisk
Podle sčítání obyvatelstva z roku 1931 mělo území východní Haliče a západní Volyně, patřící Polsku, rozlohu 125 700 km2, tedy třetinu tehdejší Rzeczypospolité, a žilo na něm 8,9 miliónu obyvatel, z toho 5,6 miliónu Ukrajinců a 2,2 miliónu Poláků. Pro pochopení strašlivé tragédie, jež se zde odehrála za druhé světové války, je nutno poznamenat, že Poláci se k Ukrajincům nechovali dobře. V rozporu s předešlými závazky uplatňovali násilnou polonizaci a pokatoličťování, a dokonce se snažili vymýtit samotné pojmy Ukrajina a Ukrajinec, neboť obyvatele takzvaných východních krajů oficiálně nazývali Ruteny a zmíněné teritorium Východní Malopolsko. (Mimochodem zhruba o totéž usiluje Vladimir Vladimirovič Putin.) Ministr Stanisław Grabski cynicky tvrdil: „Žádný ukrajinský národ neexistuje, ukrajinský národ, to je výmysl komunistů, propagandistická fabulace.“ Tím se nebezpečně přiblížil tezi carského Ruska, v němž Ukrajince nazývali Malorusy.
Vládní noviny Słowo Polskie toto tvrzení ještě překonaly, když napsaly, že „Ukrajincům chybí jakýkoli smysl pro organizaci a státní instinkt, chybí jim právní a vlastně jakákoli duchovní kultura, nezbytná k tomu, aby mohli spravovat vlastní zemi a mít svůj stát.“ Pokud někdo Putinovi tento „argument“ předloží, Vladimir Vladimirovič bude nepochybně radostí válet sudy.
Zrod ONU
Reakce Ukrajinců na tyto neutěšené poměry na sebe nenechala dlouho čekat. V lednu 1929 vznikla ve Vídni Organizace ukrajinských nacionalistů (ONU) pod vedením Jevhena Konovalce a s Dmytrem Doncovem coby hlavním ideologem, prosazujícím myšlenku ukrajinského integrálního nacionalismu. Před vypuknutím druhé světové války čítala ONU přibližně dvacet tisíc členů. Ve své činnosti sázela na teror a sabotáže a usilovala o podnícení stavu „permanentního revolučního vření“ a „vytváření a dalšího posilování protestní nálady vůči úřadům“. ONU měla na svědomí stovky sabotáží, desítky loupeží státního majetku a přes šedesát pokusů o atentát. Nejznámější obětí její podvratné činnosti se stalo zavraždění polského ministra vnitra generála Bronisława Pierackého 15. června 1934, jemuž ONU přičítala odpovědnost za pacifikační kampaň.
Že to na území obývaných Ukrajinci opravdu vřelo, dokládají polské oficiální údaje, podle nichž se ve Volyňském, Lvovském, Ternopilském a Stanislavském vojvodství odehrálo přes tři tisíce protistátních politických vystoupení. Sto šedesát selských bouří skončilo násilnými potyčkami s policií a představiteli místní správy. Úřady odpověděly pacifikační kampaní, mající zlomit odpor rolníků za použití armády a policie. Drsné represe postihly obyvatele 800 vesnic a 1739 osob se ocitlo ve vězení.
Přes všechny násilné metody uplatňované v Polsku proti ukrajinské menšině tu však podle Oresta Subtelného měli Ukrajinci přece jen příznivější podmínky než v Sovětském svazu, kde je nejprve zdecimoval hladomor vyvolaný násilnou kolektivizací a pak čistky v období Velkého teroru.
Třetí říše hraje s ukrajinskou kartou
Když se říšský kancléř Adolf Hitler definitivně rozhodl udeřit na Polsko, nezapomněl na averzi Ukrajinců k tomuto státu. Legační rada německého ministerstva zahraničí Kleist již v březnu 1939 předpovídal: „Hitler očividně opět zamýšlí použít ukrajinskou kartu, pokud se budou realizovat plány Berlína na Východě. Domnívá se zřejmě, že Ukrajinci se k nám zase přimknou, protože beztak za jakýchkoli okolností závisí na podpoře Německa.“
Následující měsíc proběhla v hlavním městě třetí říše schůzka vůdců ukrajinských politických emigrantů s německými činiteli. Po ní začali Němci z členů OUN a bývalých vojáků Karpatské Siče, bojujících na Karpatské Ukrajině proti Maďarům (rozhodnutí maďarského premiéra Viktora Orbána nepovolit transfer zbraní na pomoc Ukrajincům přes maďarské území má kromě rozporů se současným ukrajinským vedením ohledně postavení maďarské menšiny v Zakarpatské oblasti Ukrajiny hlubší historické příčiny), organizovat diverzní skupiny, mající provádět sabotáže proti Polsku. V táborech u Brna, Brunšviku, Hannoveru, Vídně a ve Východním Prusku vznikla střediska speciální přípravy. Šéf Abwehru admirál Wilhelm Canaris ostatně udržoval kontakty s OUN už od roku 1938 a očekával, že hlavní náplní její činnosti bude příprava západoukrajinského obyvatelstva k masovému vystoupení proti polskému režimu, jež by zabila dvě mouchy jednou ranou. Jednak by destabilizovala vnitřní situaci v Rzeczypospolité, jednak by mohla poskytnout záminku k chystané německé agresi. O takovém plánu hovořil legační rada ministerstva zahraničí Kleist otevřeně 2. dubna 1939.
Rozhádaní nacionalisté
Po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem se ukrajinští nacionalisté pokusili 30. června 1941 ve Lvově neúspěšně vyhlásit samostatný ukrajinský stát. Kromě toho, že Němci o něj nestáli, se v jejich činnosti neblaze promítla rozhádanost, ostatně charakteristická pro ukrajinskou politickou scénu i po získání nezávislosti. Zdá se, že teprve brutální a ničím neomluvitelná ruská agrese tyto hrany otupila. Po zavraždění jednoho z vůdců OUN, Jevhena Konovalce, vypukl frakční boj mezi veterány – členy Výboru ukrajinských nacionalistů (PUN), zastoupenými Melnykem, Baranovským, Suškem, Sciborským a jinými, vesměs žijícími v exilu, a mladými radikály, vedoucími guerillovou válku na západní Ukrajině a představovanými Banderou, Steckem a Šuchevyčem. Mimo generační rozdíly konflikt zapříčinil boj o moc a vliv v OUN, špatné osobní vztahy a rozpory v otázkách bojové taktiky.
Radikální nacionalisté požadovali, aby se organizace neorientovala pouze na Německo, ale také na západní mocnosti. Přednost měl mít radikální revoluční boj na ukrajinském území. V rozkolu údajně sehrálo velkou roli to, že během německo-polské války se banderovci zmocnili dokumentů polské rozvědky, z nichž vyplývalo, že členové PUN Senyk, Sciborskyj a Baranovskyj byli agenty polské rozvědky a Andrij Melnyk, ačkoli to věděl, nehnul prstem.
Banderovi stoupenci razili ideu, že Ukrajina dosáhne nezávislosti jenom v důsledku národní revoluce, již mohou realizovat výlučně vlastní síly ukrajinského národa, a proto na rozdíl od melnykovců nejenže odmítali orientaci na cizí mocnosti, ale dokonce ani nevylučovali střet s Němci, k němuž později někde skutečně došlo. Jestliže tedy komunistická propaganda líčila Banderu jednoznačně jako přisluhovače Němců, její argumenty kulhaly na obě nohy.
Místo nezávislosti kriminál
Po počátečních pronikavých úspěších Wehrmachtu na východní frontě se OUN-B odhodlala k ráznému kroku a 30. června 1941 uspořádala ve Lvově, krátce předtím obsazeném Němci, Ukrajinský národní sněm, který schválil Akt obnovení ukrajinské státnosti. Vznikla ukrajinská vláda v čele s Banderovým spolupracovníkem Jaroslavem Steckem. Někteří sympatizanti s Banderou nám bohužel skromně opomíjejí sdělit, že vyhlášení nezávislosti banderovci oslavili masakrem místních Židů a Stecko svého šéfa informoval: „Vytváříme milice, které napomohou odstranit Židy a ochránit obyvatelstvo.“
Banderovci se mylně domnívali, že Němci se nepustí do křížku s Ukrajinci, kteří se navíc prohlašují za jejich spojence. Ostatně ani Němci nezaujímali v postoji k ukrajinskému národně osvobozeneckému hnutí jednotné stanovisko. Zatímco Martin Bormann byl proti, Alfred Rosenberg podporoval alespoň omezenou ukrajinskou státnost, zatímco Hitler se nevyjadřoval. Své stanovisko však vyjádřil v září 1941, kdy zavrhl myšlenku Velké Ukrajiny slovy pro něj příznačnými: „Slované – to je rodina králíků. Pokud jim nevychováme třídu hospodářů, oni sami se nikdy nedostanou z úrovně králičí rodiny. Přírodní stav, po němž touží, to je úplná dezorganizace. (…) Ukrajinci jsou stejně tak líní, špatně organizovaní a asiatsky nihilističtí jako Velkorusové. (…) Reagují pouze na bič.“
Politicky silně naivní banderovci se tak místo německého uznání vytoužené nezávislosti své země dočkali tvrdé odvety. Státní sekretář Kundt vůdcům OUN-B vzkázal, že „Führer je jediný, kdo vede boj. (…) My nejsme spojenci, my jsme dobyvatelé sovětskoruských teritorií.“ Krátce poté Bandera, Stecko a další pohlaváři OUN-B skončili ve vězení. Poté je deportovali do Berlína. Jelikož Bandera tvrdošíjně odmítal odvolat Akt o obnovení ukrajinské státnosti, vyneslo mu to dva a půl roku v berlínské věznici a pak až do září 1944 mohl o nezávislé Ukrajině fantazírovat v koncentračních táborech Sachsenhausen a Oranienburg. Právě na tuto skutečnost poukazují Banderovi obhájci s tím, že vzhledem ke svému věznění přece nemohl nést odpovědnost za obludné masakry hlavně Poláků, ale v menší míře i Židů, Rusů, Arménů, „národnostně dostatečně neuvědomělých“ Ukrajinců, kteří se provinili často pouze tím, že se odmítli podílet na příšerných zvěrstvech na svých ničím se neprovinivších sousedech či uzavřeli národnostně smíšené manželství, a dokonce i Čechů na Volyni. Dosud nepřekonatelně a zároveň tak naturalisticky tuto tragédii zachytil vynikající polský film Wojciecha Smarzowského Volyň. (Malá douška: Snímek lze vřele doporučit všem zájemcům o danou tematiku, avšak s důrazným varováním, že by si ho měli nechat ujít lidé přecitlivělí, nervově labilní, těhotné ženy a samozřejmě nezletilí. Ono úsměvné „tak, děti, vyčurat, pomodlit a spát“ je v tomto případě na místě.) Bandera sice osobní odpovědnost za nestvůrné masakry z výše uvedených důvodů opravdu nemohl nést, ale nemění to nic na ideové koncepci nacionalistů, kteří v jednom ze svých dokumentů hlásali: „Až nadejde nový velký den, nebudeme mít slitování,“ což beze zbytku splnili.
Ostatně Bandera měl v Sachsenhausenu fešácký kriminál. Skončil totiž v areálu zvaném Zellenbau, v němž gestapáci a esesáci drželi prominentní vězně. Takové štěstí neměli Banderovi bratři Oleksandr a Vasyl, kteří zemřeli v Osvětimi.
Národnostní složení populace na Volyni
Podle sčítání obyvatel z roku 1931 žilo na Volyni 343 000 Poláků, což představovalo 16,5 procenta z celkového počtu 2 086 000 obyvatel. Na venkově jich žilo 15,1 procenta (273 500) a 27,5 procenta v městských oblastech (69 500). Toto sčítání zjišťovalo mateřský jazyk populace.
V roce 1942 zde Němci evidovali už jen 306 000 Poláků (14,6 procenta obyvatelstva). Pokles způsobily v menší míře boje během zářijové obranné války Polska, ve větší sovětské represe v době okupace v letech 1939–1941. Podle Richarda Torzeckého tvořili Poláci počátkem roku 1943 na Volyni pět až sedm procent obyvatelstva na venkově.
Hanebná úloha ukrajinských policistů
Začátkem roku 1942 začalo na Volyni masové vyvražďování Židů a likvidace ghett, čemuž místní ukrajinská policie asistovala. Spolupracovala při policejních raziích v ghettech a eskortovala Židy na místa poprav, jichž se v hojném počtu účastnila. Holocaust na Volyni nepřežilo asi 150 000 Židů a ve východní Haliči 455 tisíc. Je tudíž nechutné, stavěla-li se OUN dokonce do role ochránců Židů s poukazem na hrstku židovských lékařů ve službách UPA, které navíc povraždila, když se blížila Rudá armáda.
Vyhlazení Židů inspirovalo ukrajinské nacionalisty, aby podobně zúčtovali s nenáviděnými Poláky. „Tuto taktiku masového vraždění se Ukrajinci naučili od Němců. Právě proto etnické čistky UPA překvapily svou účinností. Volyňští Poláci v roce 1943 byli téměř stejně bezmocní jako Židé na Volyni v roce 1942. Důvod, proč kampaň proti Polákům začala na Volyni, a ne v Haliči, je ten, že ukrajinská policie na Volyni hrála větší roli při událostech holocaustu. V souvislosti s vyhlazováním Židů a Poláků na Volyni to vysvětluje tisíce obětí při genocidě na Ukrajině,“ napsal americký historik Timothy Snyder.
Živelný odpor
Bezohledný postup německých okupantů, neodmyslitelně spojený s vysokými daněmi, a zvláště masovými popravami, vyústil v živelný výbuch partyzánského hnutí na Volyni. Vedle skupin nespojených s žádnou politickou organizací a prosovětských partyzánů tady vznikly tři ukrajinské stranické formace, z nichž největší byla Sič Polesí, zvaná též První UPA, dále nacionalističtí povstalci OUN-M a menší organizace banderovské OUN-SD (OUN-R a OUN-B). OUN-SD, zastupující nejdynamičtější část ukrajinského odboje, hodlala sjednotit všechny stranické ozbrojené složky k okamžitým partyzánským akcím, a to včetně použití hrubého násilí, jak bylo v tomto kraji dobrým zvykem.
V březnu a dubnu 1943 policisté z ukrajinských pomocných sborů na Volyni hromadně dezertovali. Část se přidala k banderovcům, část k melnykovcům a UPA. Tyto neukázněné bandy se dopouštěly zločinů na vytipovaných Polácích.
Teror se stupňuje
Vraždění jednotlivých Poláků a jejich rodin narůstalo do prosince 1942, kdy se jeho oběťmi stávaly především osoby zaměstnané v německém zemědělství a lesní správě, po nichž následovali venkované, zejména ve východních okresech Volyně. Za první skutečně masovou vraždu na Volyni uvádí varšavský Ústav národní paměti masakr z 9. února 1943, kdy oddíly UPA Hryhorije Perehijňaka zavraždily 173 Poláků.
V noci z 26. na 27. března 1943 jednotky UPA podléhající Ivanu Lytvynčukovi-Dubovému usmrtily 179 osob v Lipnikách. Třiadvacátého dubna jednotka UPA pod Dubového osobním velením zabila 600 lidí v Janowé Dolině. Řádění pokračovalo i v dalších dnech. Dvanáctého května lehly v okrese Sarny popelem vesnice Ugły, Konstantynówka, Osty, Ubereż, 24. května v obci Niemodlin zahynulo 170 lidí, v noci z 24. na 25. května byly spáleny všechny statky a sídla v okrese Vladimir, 28. května šestisetčlenné oddíly UPA vypálily obec Staryki a vyvraždily všechno obyvatelstvo.
Lavina útoků se z východní Volyně systematicky posouvala na západ. V květnu a červnu 1943 se genocida polského obyvatelstva rozšířila do dubenského, luckého a zdolbunivského okresu a v červenci už zachvátila všechny oblasti Volyně. Banderovci rádi vraždili v neděli, kdy se pobožní Poláci scházeli na mši, a tudíž kostel obklíčili a věřící povraždili. Nespokojovali se přitom s tuctovým ubíjením obětí sekerami, kosami, noži, kladivy a vidlemi, nýbrž se vyžívali v sadistickém mučení, jako například vylupování očí, přeřezávání lidí na polovinu pilou na dřevo, upalování zaživa atd. Jejich běsnění neunikly ani ženy a děti.
Za úsvitu 11. července 1943 bojovníci UPA koordinovaně zaútočili na civilisty v 99 polských městech pod heslem „Smrt Lechům“. Celkem se v tomto měsíci, kdy etnické čistky na Volyni kulminovaly, stalo cílem útoků Ukrajinců 530 polských vesnic a vesniček. Zahynulo při nich 17 000 Poláků.
Kolik bylo obětí?
Na tuto kardinální otázku je těžké kvalifikovaně odpovědět. Władysław a Ewa Siemaszkovi vydali studii, podle níž bylo zdokumentováno 36 543 až 36 750 polských obětí na Volyni, u kterých je identifikace zavražděných obyvatel polské národnosti známa podle jména, dále 13 500 až 23 000 obětí, jejichž okolnosti smrti nejsou známy. V roce 2010 Ewa Siemaszková zvýšila odhad polských obětí volyňského masakru včetně období před vlastní genocidou na šedesát tisíc. Aleksander Korman soudí, že jich bylo 68 700, Tadeusz A. Olszański 60 000 až 80 000 atd. Nepřekvapuje, že ukrajinští historici pokládají polská čísla za nadsazená.
Obrovské výše dosáhly rovněž materiální ztráty. Z celkového počtu 1150 polských venkovských sídel na Volyni, v nichž se nacházelo 31 000 hospodářství, Ukrajinci zničili 1048 osad a 26 167 zemědělských statků. Z 252 volyňských kostelů a kaplí byly zničeny 103 budovy.
Ukrajinci usilovali o odstranění všeho, co by připomínalo přítomnost Poláků v etnicky vyčištěných oblastech. Šestnáctého října 1943 nařídil velitel vojenského okruhu UPA Turiv Jurij Stelmaščuk svým mužům, aby vytvořili ekonomické blokády měst. Druhého února 1944 vydala OUN rozkaz „Likvidace stop polskosti: a) Zničit všechny stěny kostelů a dalších polských kultovních budov; b) zničit stromy vedle budov tak, aby nezůstaly žádné stopy, že tam někdo někdy žil, ale nezničit ovocné stromy podél silnic; c) do 21. listopadu 1944 zničit všechna polská obydlí, kde dříve žili Poláci […]. Je třeba upozornit opět na skutečnost, že pokud něco polského zůstane, budou vznášet Poláci nároky na naše území.“
Obludné masakry ovšem nepostihly zdaleka jenom Volyň. Něco podobného spáchala UPA v první polovině roku 1944 i ve východní Haliči a v Podolí (25 000 až 70 000 obětí), na Lublinsku a v Polesí (10 000 až 20 000 obětí).
Odpovědnost za volyňský masakr
Stepan Bandera vzhledem ke svému věznění za tyto zločiny opravdu nenese odpovědnost. Příkaz k etnické čistce vydal UPA Dmytro Kljačkivskyj, přezdívaný Klym Savur, okresní velitel UPA-sever, společně s Vasylem Ivachovem a Ivanem Lytvynčukem.
Podle Siemaszkových zdaleka ne úplných propočtů ukrajinští nacionalisté na Volyni zavraždili mimo jiné 846 až 847 Ukrajinců, 1210 Židů, 342 Čechů, 135 až 136 Rusů a 70 příslušníků jiných národností.
