Zatímco válku na Ukrajině řeší Západ i Česko s neutuchající vervou, tak velmi odvážné vzepětí iránských žen, dívek a mladých lidí proti brutálnímu režimu, které můžeme sledovat už od poloviny září, rozhodně tolik pozornosti nezískalo. Jako kdyby se někteří západní politici, novináři a jindy vždy na všechno připravení hrdinové sociálních sítí báli píchnout do středověkem páchnoucího teokratického íránského hnízda. Symbolem odporu je v Íránu i stříhání vlasů (podle starého perského zvyku), které musí Íránky schovávat podle zákona pod hidžábem. Sympatickou podporu Íránkám teď v Reflexu předvedly české herečky, konkrétně Martha Issová, Lenka Krobotová a Elizaveta Maximová. Ty si na podporu íránských žen a dívek také ustřihly pramínek vlasů.
Masové protesty nejsou proti radikálnímu islamistickému íránskému režimu v posledních zhruba patnácti letech ničím novým. Ničím novým není ani jejich velmi brutální potlačování. Ovšem teď je situace výjimečná tím, že k vášnivému odporu sáhly ženy a dívky, které režim často považuje za občany druhé kategorie a nutí je k nošení hidžábu i tehdy, kdy si to některá žena vysloveně nepřeje. Na znamení odporu proti těmto praktikám si Íránky sundávají na veřejnosti hidžáb a stříhají si vlasy. Přes nové vydání Reflexu je podpořily i české herečky, konkrétně Martha Issová, Lenka Krobotová a Elizaveta Maximová. Ty se minulý týden zúčastnily našeho fotografování, další, které se chtěly připojit, nemohly z časových důvodů. Akce ale bude pokračovat dál.
Masíh Alínežádová, americká novinářka a aktivista íránského původu, která zahájila kampaň proti zákonům o povinném nošení hidžábu už v roce 2014 a o čtyři roky později vydala knihu The Wind in My Hair: My Fight for Freedom in Modern Iran (Vítr ve vlasech: Můj boj za svobodu v moderním Íránu), zveřejnila 18. října na vlivném zahraničněpolitickém webu Foreing Affairs esej, ve které píše: „Současné protesty v Íránu znamenají smrt islámské republiky. Zářijové zabití dvaadvacetileté Mahsy Amíniové v policejní vazbě, která byla zatčena za nesprávné nošení hidžábu, rozpoutalo vlnu zuřivých a krvavých demonstrací, bojkotů, zastavení práce a divokých stávek, které vyčerpaly bezpečnostní složky země a rozšířily se do více než 100 měst. Vláda již dříve snášela velké protesty, zejména v letech 2009, 2017 a 2019, ale tyto demonstrace jsou jiné. Ztělesňují hněv, který íránské ženy a mladí Íránci cítí vůči režimu, jenž se snaží potlačit jejich nejtajnější touhy. A slibují, že rozvrátí íránský establishment… Povinné nošení hidžábu je pro islámskou republiku tím, čím byla pro komunismus Berlínská zeď.“ Tedy určitý symbol.
Od íránské revoluce v letech 1978-79 islámská republika odsunula ženy do druhořadého postavení v rámci šaríi a velmi přísných ustanovení ústavy. Podle zákonů o povinném zahalování musí ženy a dívky již od sedmi let nosit šátek. Ženám, které neuposlechnou, hrozí přísné tresty a často jsou obviněny z „podněcování ke korupci a prostituci“. Jen při současných protestech od poloviny září už zahynulo kolem 230 lidí, na 900 jich bylo zraněno a zhruba 1500 zatčeno. Úřady brání ženám, které podle jejich názoru nedodržují plně pravidla oblékání, ve vstupu na úřady a do bank a v jízdě veřejnou dopravou.
„Říká se, že revoluce požírají své děti, ale v Íránu vnoučata požírají revoluci. Íránští duchovní na tuto existenční výzvu reagovali hrubou silou, ale násilí a represe vůli národa, který se tak bouří proti své vládě, nezhatí,“ říká novinářka Alínežádová.
