Nové zdanění neočekávaných zisků bank, rafinérií a energetických firem je přízrakem zeleného komunismu, který bez našeho odporu požírá tržní ekonomiku.
Česko se učí nový anglický termín. Windfall tax neboli daň z neočekávaných zisků není žádným produktem moderní doby. Doprovázela i dřívější války, i různé dramatické události v ekonomice. V Česku s ní přišel jako první předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl letos někdy před prázdninami a nyní už má nějakou legislativní podobu a směřuje k bleskovému schválení ve sněmovně.
Energetické firmy, petrolejáři a banky mají odvést státu šedesát procent ze zisku, který přesáhne průměr minulých tří let. Vláda si slibuje v příštím roce výnos na úrovni 85 miliard. V roce 2024 by to mělo být už jen 39 miliard, a o rok později dokonce jen 25 miliard. Pak má tohle mimořádné zdanění končit.
Chudého neobereš
Postižení pochopitelně protestují. U energetik jsou to akcionáři těšící se na tučné dividendy, znechucení prudkým propadem akcií ČEZ na burze. Za banky bojují jejich analytici vyplňující mediální prostor. Snad jen ten Unipetrol ještě nezaplakal. Ne že by se svými výhradami neměli pravdu. Windfall tax trestá za úspěch, činí podnikatelské prostředí méně předvídatelným a odrazuje investory a také omezuje investice. Mimochodem Británie, která tuto daň zavedla, tak navzdory zelenému zákalu, jímž je tamní politika silně zasažena, poskytuje z této daně investiční slevu. Petrolejáři si mohou 91,25 pence z každé libry investice do ropného a plynárenského sektoru od své windfall tax odečíst. Je také samozřejmě velkou neznámou, kolik se podaří od postižených nakonec vybrat, protože velké korporace jsou nepochybně schopny velmi důmyslně daně „optimalizovat“, tedy legálně obcházet.
Jenže vláda potřebuje peníze, jež nemá a které může získat jen a pouze od daňových poplatníků. Klasický liberál dobře ví, že daň je jen legalizovaná krádež. A každému lupiči je zcela zřejmé, že okrást lze jen toho, kdo něco k ukradení má. Přepadat chudobinec bývá zbytečná námaha.
Žádná specialita
Vlády nemusí být nutně hloupější než loupežníci, byť i to se může někdy stát. Evropské vlády pochopitelně vidí prudce rostoucí zisky energetických a petrolejářských firem a s windfall tax přicházejí skoro všude, byť v různé podobě a s odlišnou tvrdostí. Někde tato daň už platí, jinde je připravena k zavedení a někde o ní teprve uvažují.
Například v Řecku činí sazby devadesát procent a vycházejí z porovnání zisků za každý měsíc letos a loni. Řekové tento systém zavedli dříve, než se začaly řešit evropské stropy na elektřinu a jsou vlastně jejich národní obdobou.
Rozdíly jsou i ve výběru postižených. Banky třeba, kromě nás, takto zdaňuje ještě Maďarsko, které ale přidalo třeba i letecké společnosti a distributory léčiv. Polsko hodlá podle portálu Tax Foundation zavést windfall tax ve výši padesát procent na všechny společnosti s počtem zaměstnanců vyšším než 250 lidí. Jak je vidět, nejde o žádnou momentální českou specialitu. A i když to není nic, nad čím by ekonom zajásal, je to lepší řešení momentální situace než financování těžko řešitelných problémů domácností i firem postižených energetickou krizí dalším státním dluhem už tak předlužených států.
Věda vítězí
A především: protesty postižených společností proti neférovému tržnímu prostředí by byly věrohodnější, kdyby tytéž firmy za tržní ekonomiku samy bojovaly. V realitě je opak pravdou. Firemní sektor se politizoval a windfall tax je jednou z prvních viditelných důsledků toho, když zlámete neviditelnou ruku trhu a nahradíte ji „vědou“ Grety Thunbergové. Firmy rozhodují o investicích a směrování výzkumu, vývoje a inovací nikoli podle toho, co si žádá trh, ale podle „vědecky odůvodněného“ politického zadání – a tohle je důsledek.
Nejkřiklavějším příkladem je elektromobilita. Trh si žádá automobily levné a s rostoucí užitnou hodnotou. Automobilky vázané evropskou klimatickou politikou ale investují stovky miliard eur do toho nejdražšího segmentu elektromobilů a levná a dostupná auta už prakticky nelze koupit. A brzy budou na trhu jen elektromobily, jejichž užitná hodnota v poměru k ceně je a bude daleko za srovnatelným vozem se spalovacím motorem. Firmy přitom neprotestují. Naopak. Mluví o „příležitosti“. Ve skutečnosti jde ale o příležitost přisát se na státní peníze. Bez podnikatelského rizika. Ztráty na trhu jim nehrozí, protože se nesoutěží v uspokojení miliónů zákazníků, ale jen jedné politické linie. Když to nepůjde prodat, pomohou dotace a vládní podpory doprovázené budováním nákladné infrastruktury pro dobíjení. Z daní.
Podobné je to i v dalších odvětvích a nyní bolestivě sklízíme plody této politiky v energetice, kde už dávno nerozhoduje při investicích cena produkce a bezpečnost dodávek, ale politické zadání zdůvodněné snižováním emisí. A nikoho moc nezajímá, že nejen byznysově to nefunguje. Ve skutečnosti v nejdůkladnějším Německu jejich Energiewende prokazatelně ke snížení emisí CO2 nevedla.
Pojistí tankery s LNG?
Aby někdo náhodou přece jen nefungoval tržně, máme zde nově taxonomii, která určuje, co a za kolik smějí banky financovat. Ale to už je skoro zbytečné, protože všechny finanční instituce zavedly vlastní svazácká omezení, tzv. ESG, kdy nefinancují a nepojišťují nic, co má co do činění s fosilními palivy. Před pár dny takhle největší světová zajišťovna Münich Re, tedy pojišťovna pojišťoven, zařízla i zemní plyn. Čert ví, kdo pojistí tankery s LNG, které životně potřebujeme.
Aktivisté jásají, byznysmeni se smějí. Nevolají po návratu trhu, jenž jediný zajistí levné nejen energie. Volají po dalších dotacích a kompenzacích z kapes daňových poplatníků. Jako by netušili, že i oni jsou daňoví poplatníci, kteří jednou budou muset zaplatit všechny půjčky, jež si vlády a různé fondy berou na dotace čerpané s nadšením. A svou podporou této politice potvrzují stálou platnost Leninova moudra: „Kapitalisté nám prodají i ten provaz, na kterém je budeme věšet.“ Windfall tax je jen předehrou. S touto politikou budou daně dřív nebo později krásných sto procent a všechno bude státní. Nakonec to znárodňování energetických společnosti už fakticky začalo. Socialismus se vrací a s ním i chudoba a zaostalost.
