Kulaté výročí atentátu na Reinharda Heydricha dává ještě silněji než obvykle ožít zaručeným zprávám o nalezení jeho tehdejšího automobilu Mercedes-Benz 320 Cabriolet B s poškozeními karosérie na těch správných místech. Jen v Česku najdete několik kandidátů. Nebo si za cenu pražského bytu můžete v Německu jeden koupit a zúčastnit se morbidní loterie. Šance na úspěch je v jednotkách procent. Proč se ale výsledek nejspíš nikdy nedozvíme? Jak se na pokyn rozzuřeného Hitlera „recyklovaly“ luxusní mercedesy? A proč měli i Karl Hermann Frank s protektorátním prezidentem Emilem Háchou luxusnější modely než Heydrich?
Středa 27. května 1942 po půl jedenácté, zatáčka v Kobylisích, selhávající samopal Sten parašutisty Josefa Gabčíka, upravený protitankový granát vržený Janem Kubišem, explodující u zadního kola černého mercedesu, těžce raněný Reinhard Heydrich. Základní povědomí o jedné z nejvýznamnějších akcí nejen českého odboje za druhé světové války má u nás snad každý. V médiích a knižních publikacích se už osm dekád dokola reprodukuje pár dobových fotografií, vizuální podobu pak vtiskl do paměti národa film Atentát z roku 1964 i další novodobá ztvárnění, stále spolehlivě strhávající k debatám o míře věrnosti historické předloze.
K evergreenům vracejícím se s úmornou pravidelností nejen při kulatých výročích pak zůstává velmi pochybná publicita kolem „objeveného Heydrichova mercedesu“. Jen se jaksi pozapomnělo, že oněch zaručeně pravých vraků s šokující kolekcí mechanických poškození karosérie „na těch správných místech“ se už na veteránské automobilové scéně za poslední půlstoletí vystřídalo víc než apoštolů na orloji. Samotné hledání tak připomíná slavnou scénu z Císařova pekaře a Pekařova císaře, dlouhou řadu portrétů Mony Lisy. Dokonce i Werichův Rudolf II. si uvědomuje, že nutně musí jít o falza, ale vyhoďte je, když mezi nimi přece jen může být pravá!
Racionálně uvažujícího čtenáře napadne řešení. Totiž porovnání výrobních čísel se záznamy výrobce onoho šestiválce Mercedes-Benz 320 v provedení Cabriolet B, tedy s otevřenou dvoudveřovou pětimístnou karosérií. Jenže ani jeden z číselných údajů se dosud nepodařilo vypátrat. Podstatná část továrního archívu totiž podlehla zkáze při spojeneckém bombardování německého Stuttgartu, nevíme ani, na koho byl vlastně inkriminovaný mercedes registrován, zda přímo na Heydricha, či na některý z úřadů, jimž vládl.
Omnipotentní Reinhard Heydrich totiž nebyl jen zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě, ale především šéfem Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA), Obergruppenführerem SS a generálem policie, což mu mimochodem otevřelo vrátka do vedení Mezinárodní organizace kriminální policie. V létě 1942 jsme tak v Praze zabili tehdy již třetím rokem úřadujícího prezidenta organizace po válce transformované v Interpol. U podobně široce rozkročených osobností veřejného života bývalo běžné, že se na místo jejich nového působení předisponovaly jejich oblíbené služební vozy. Připomeňme luxusní šestiválcovou tatru Edvarda Beneše, po jeho zvolení prezidentem v roce 1935 putující z ministerstva zahraničí na Pražský hrad.
Nacistické cennosti
Vraťme se ale k Heydrichovu mercedesu, jehož identifikační znaky zatím tonou v dokonalé temnotě. To pochopitelně otvírá prostor k divokým spekulacím. Vydatně je přiživuje nejen pochopitelný zájem o historické okolnosti atentátu i autorem těchto řádků od dětství rovněž sdílená vášeň pro historii motorismu. Ale také touha po publicitě a zapomínat bychom neměli ani na tržní potenciál oné pravé automobilové Mony Lisy s třícípou hvězdou na čele. Obliba nacistických militarií na sběratelském trhu totiž ani tři čtvrtě století po skončení války neopadá. Prokazatelně autentické automobily užívané velikány vítězných mocností, jako byli Winston Churchill nebo Franklin Delano Roosevelt, zdaleka nedosahují aukčních výsledků Hitlerových nebo třeba Göringových mercedesů. Přitom se zpravidla jednalo o speciální provedení exkluzívních modelů nejprestižnějších značek.
Onen Heydrichův Mercedes-Benz 320 Cabriolet B přitom rozhodně nebyl vrcholem dobové automobilové techniky. Patřil, řekněme, k vyšší střední třídě, v hierarchii značky převyšoval základní čtyřválce 170 V a 2,3litrový šestiválec typu 230, avšak zdaleka nedosahoval výkonů, technické sofistikovanosti, prestiže, finanční hodnoty a nevelkého počtu vyrobených kusů kompresorových osmiválců 540 K, později používaných třeba Karlem Hermannem Frankem, nemluvě o exkluzívním „antirolls-royceu“, Mercedesu-Benz 770. Mimochodem jeden z nich dostal od Hitlera k sedmdesátinám protektorátní prezident Emil Hácha a jeho kancelář pak ke konci války obtížně sháněla pro žíznivý kolos benzín.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
