S americkým dokumentaristou Albertem Mayslesem jsme se pracovně setkali, když byl v létě 2004 čestným hostem 39. MFF Karlovy Vary, kde se promítalo pět jeho ikonických filmů z 60. a 70. let. Nevím už, jestli během našeho rozhovoru řekl „Bydlím v Dakotě,“ nebo jestli jsem se zeptala: „Prý bydlíte v Dakotě?“, nicméně na závěr prohodil: „Až půjdete někdy kolem, stavte se i s panem fotografem.“
Když jsem o pár měsíců později Albertu Mayslesovi, spolu s bratrem Davidem průkopníkovi unikátní režijní metody direct cinema, napsala e-mail, že bychom ho tedy s tehdejším fotoreportérem Reflexu Janem Šibíkem v manhattanské Upper West Side s dovolením navštívili, odpověď přišla okamžitě. Že jasně, jsme přece domluveni. Vznikl článek, který vyšel v Reflexu 48/2005. Nabízíme jeho zkrácenou a updatovanou verzi.
Předvídali krutost osudu
Zvenku Dakoty byste nic nepoznali. Žádná pamětní deska. Žádné upozorňování na smutnou hvězdnost budovy. V roce 2002 navíc Dakota prodělala – po diskusích mezi nájemníky a newyorskou Komisí pro ochranu historických památek – rozsáhlou rekonstrukci. I přes záběry z hororu Rosemary má děťátko (1968), které tam natočil režisér Roman Polański, i přesto, že byl před ní zastřelen nejoblíbenější Brit, patří dům stále k jedné z nejelegantnějších adres na světě. Dříve tu bydleli mimo jiné Leonard Bernstein či Judy Garlandová.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
