Co se stane, když se dva lidé rozvedou, dohodnou se na střídavé péči o dítě, a pak se jeden odstěhuje do jiného města? Kde bude dítě chodit do školy a jak si ho rodiče budou předávat? Porozvodové tahanice o děti mě nikdy nezajímaly – až do chvíle, než mi zavolal PAVEL ČERNÝ z Poděbrad a požádal o radu.
Pan Černý do telefonu vychrlil svůj příběh, z jehož obsáhlosti a naléhavosti jsem pochopil, že je v pěkné bryndě. Jeho bývalá žena se rozhodla odstěhovat padesát kilometrů od Poděbrad, kde bydlí, a šestiletá dcera by tam měla začít chodit do základní školy. Jenže panu Černému to vadí a chtěl by, aby dcera měla dvě školy: jednu v Poděbradech a druhou v místě nového bydliště, protože jinak by se s dcerou vídal jen dvakrát do měsíce o víkendech. A co že bych mu jako radil. Radu jsem nedal žádnou a po pravdě ze sebe vysypal, že jsem novinář a ne sociální poradce Potůček, kterého si vyhledal přes Google. Případ mě nicméně zaujal a rád bych se s ním sešel.
O několik dní později už sedím v kavárně na hlavním poděbradském náměstí a skrz výlohu vyhlížím, kdo přijde ve smluvený čas pod sochu Jiřího z Poděbrad. Kromě pana Černého by se měla ukázat i jeho dcera.
PODNIK A ALIMENTY
Okolo sochy pendluje jenom jedna maminka s kočárkem, několik školáků a vytáhlý chlapík na kolečkových bruslích. Po pěti minutách znejistím a telefonuji Pavlu Černému. „Aha, vy sedíte v kavárně. Tak já tam za vámi přijedu,“ říká mi. Přemýšlím, odkud by asi mohl přijet, když by měl být už na náměstí, ale najednou se otevřou dveře a do kavárny vjede onen vyzáblý bruslař. Venku jsou další dva: současná přítelkyně Pavla Černého a jeho dcera.
„Dceru můžete vyfotit, ale mluvit budeme jenom spolu,“ opakuje mi pan Černý podmínku, za které souhlasil se schůzkou. Skoro to vypadá jako fotografování do rodinného magazínu. Pavel Černý s dcerou jezdí osmičky, najíždějí na objektiv fotografa a zase se otáčejí. Až mě napadá kacířská myšlenka, jestli to celé není jenom divadélko pro reportéra, který stejně nemůže proniknout do celého komplikovaného vztahu bývalých manželů.
Když je hotovo, dcera pana Černého odjíždí s jeho přítelkyní na zmrzlinu a my si sedáme zpátky do kavárny. Na stole přistává tlustý fascikl dokumentů: rozhodnutí soudu, kopií policejních výslechů a různých potvrzení.
Chápu, že bere boj o dítě smrtelně vážně a zároveň se tak trochu bojím, abychom nezabředli do malicherných porozvodových sporů. Podobně zaujaté lidi znám, často se snaží říci více, než je třeba, a člověk se pak v nepřeberném množství informací lehce ztratí.
Držme se tedy faktů. Pavel Černý i jeho bývalá žena Andrea pracovali v Poděbradech jako číšníci. Před časem se jim naskytla příležitost založit vlastní podnik v Semicích, kousek od Kerska, o který se staral především pan Černý. Restauraci se ale moc nedařilo a před dvěma lety zkrachovala. Žena se od Pavla Černého odstěhovala k rodičům a později ji načapal s milencem.
Ztropil jí žárlivou scénu a v listopadu 2006 se rozvedli.
Od té doby měl pan Černý platit bývalé ženě patnáct set korun alimentů měsíčně. Následovalo několik sporů, kdy bývalá manželka tvrdila, že jí od bývalého muže žádné peníze nechodí, a naopak Pavel Černý oponoval, že jí ještě před rozvodem posílal dost nadstandardní „výživné“. Nicméně připouští, že v tom po krachu vlastní firmy jako nezaměstnaný nemohl pokračovat a ženu to mohlo namíchnout. Soudně stanovené alimenty posílal pravidelně.
OTEC NEBESKÝ
Bez peněz a bez právníka se Pavel Černý obrátil na předsedu Unie otců Daniela Nebeského a podařilo se jim dospět k dohodě a soudnímu rozhodnutí, že si otec může vyzvedávat dceru jedenáct dní v měsíci ze školky a že se tak bývalí manželé začnou připravovat na střídavou péči. I tu nakonec soud odsouhlasil.
Jak by ale měla taková střídavá výchova vypadat v případě, že se matka „šprajcne“, už soudní verdikt neřešil. Bývalá žena Pavla Černého si skutečně postavila hlavu a začala dělat svému exmanželovi problémy.
Nedovolila mu předat dceři dárky k vánocům a zakazovala jí vozit k otci oblečení, aby se nezašpinilo. To všechno ještě Pavel Černý skousnul, ale když mu bývalá žena oznámila, že se se svým novým manželem a dcerou přestěhují do padesát kilometrů vzdálené Mladé Boleslavi, došla mu trpělivost.
„Podal jsem návrh na předběžné opatření a žádal v něm soud, aby se mnou dcera měla stejný styk jako po dobu posledních pěti měsíců, kdy jsem ji míval u sebe i patnáct, a někdy dokonce sedmnáct dní v měsíci,“ líčí Černý. „Soud mi vyhověl a takto to má fungovat až do září.“ Zároveň Černý chtěl, aby dcera dokončila školku v Poděbradech a na základní školu začala chodit jak v místě dosavadního, tak nového bydliště.
A tím se dostáváme k samotnému jádru sporu. Aby dcera mohla navštěvovat střídavě dvě školy, musela by s tím souhlasit její matka, nebo by to musel doporučit dětský psycholog nebo sociální poradce. Matka údajně se střídavým navštěvováním dvou škol nejprve souhlasila, později ale změnila názor a okresní soud v Nymburce dospěl k závěru, že pokud otec vlastní řidičák i auto, nic mu nebrání v tom, aby si dceru vyzvedával stejně jako doposud. S tím rozdílem, že za ní bude jezdit padesát kilometrů do nového bydliště matky a potom zase padesát kilometrů zpátky. „Je to jenom třicet kilometrů,“ namítala mi Andrea Žatečková, matka dítěte, když jsem jí zavolal a ptal se na její názor. „Pavel si ji může vyzvedávat úplně stejně jako teď.“
Zatímco Pavel Černý tvrdí, že se jeho bývalá žena stěhuje z hecu, aby mu ztížila kontakt s dcerou, Andrea Žatečková má jiné vysvětlení: „Můj současný manžel tam dostal práci a stejná společnost zaměstnala i mě. Dokonce nám nabídli výhodný pronájem bytu, a protože teď bydlíme u mých rodičů, docela se nám to hodí.“ Na to Pavel Černý namítá, že jeho bývalá žena měla lukrativní místo přímo v Poděbradech a jejímu současnému muži by přeci nic nebránilo v tom, aby do nového zaměstnání dojížděl. „Z Poděbrad lidé běžně jezdívají za prací padesát kilometrů do Prahy, takže by to určitě zvládl,“ říká.
Opusťme žabomyší spory o to, kdo a proč se někam stěhuje, a pojďme k podstatě problému: jak to dopadne s dítětem a jeho školní docházkou? Pavel Černý už kontaktoval základní školu v Poděbradech a informoval se o možnosti zapsat dítě do dvou tříd různých škol. Prý by to neměl být problém, i když místní škola se s podobným případem zatím nesetkala. V podobném duchu mi odpověděl i Daniel Nebeský z Unie otců.
„Problém je v tom, že takové případy rozhodují právníci, kteří nemají potřebné vzdělání v oblasti psychologie a pedagogiky. Správně by to mělo vypadat tak, že si soud vyžádá posudky od odborníků a na jejich základě by pak měl rozhodovat,“ míní Nebeský.
NĚKDE TO JDE
Existuje vůbec případ, kdy by soud umožnil střídavou péči o dítě včetně docházky do dvou škol?
„Ano, takový rozsudek už tady byl. Soudkyně Hana Nová v Brně rozhodovala případ, kdy se matka s dítětem odstěhovala tři sta kilometrů od původního bydliště, a určila, že prvních dvacet dnů v měsíci má být dítě s matkou a po zbytek měsíce s otcem. Škola na Moravě potvrdila, že otec může syna sám doučovat, a dokonce se to projevilo na lepším prospěchu: měl samé jedničky,“ líčí Nebeský.
Ale ani tento případ nedopadl úplně dobře, protože matka se odvolala k Městskému soudu v Praze a ten původní rozhodnutí soudkyně zrušil. Přesto došlo k určitému posunu, protože komentář k takzvané velké novele zákona o rodině z roku 1998 uvádí, že zavedením střídavé výchovy padl argument některých psychologů, že dítě musí mít zafixovaný pocit jednoho domova a jedné postýlky.
Střídavé docházení do dvou škol není podle předsedy Unie otců ničím novým a už předloni na podzim o něm prý hovořili školní inspektoři na semináři v Poslanecké sněmovně. „Jednoznačně řekli, že proti němu nejsou a že ho doporučují, ale ze závěrečného komuniké to zmizelo,“ upozorňuje Nebeský.
Volám tedy na Českou školní inspekci a její mluvčí Libor Vacek kroutí hlavou: „Na podzim 2006 jsem tady už byl a o žádném takovém doporučení našich inspektorů nevím.“ Docházku jednoho dítěte do dvou škol prý zákon vůbec neřeší a inspekce navíc nic takového povolovat nemůže. Nemá k tomu kompetence. „Ale vzpomínám si na případy, kdy jsme řešili školní docházku dětí u rodičů s kočovným zaměstnáním, vesměs z cirkusů. Tam se stanovilo, že dítě začne chodit do školy, která je pro něj kmenová, a pak putuje a s ním putuje školní dokumentace. Školní rok ale musí dokončit na kmenové škole, která mu vydává vysvědčení,“ řekl mi pan Vacek.
Pro jistotu se ještě přeptávám na ministerstvu školství. Mluvčí Tereza Rafoth nejdříve říká, že zákon docházku na dvou školách zároveň zakazuje, později mi ale volá zpátky a opravuje se: zákon takovou situaci vůbec neřeší. „Pokud by mělo dojít ke střídání škol, doporučujeme zvolit jednu kmenovou školu a pak střídat s další školou minimálně po pololetích,“ říká. Ideálnější by ale podle mluvčí Rafoth bylo, kdyby dítě chodilo celý školní rok na jednu školu a další školní rok na druhou.
S takovým řešením ale zásadně nesouhlasí Pavel Černý. „Chci, aby dcera střídala školy po čtrnácti dnech nebo maximálně po měsíci. Kdyby se ukázalo, že to nezvládá, řešili bychom to jinak. Měli bychom ale udělat to, co si přeje dcera, a ta mi řekla, že by ráda chodila do dvou škol, protože by měla víc kamarádů.“ Těžko říct, co je na tom pravdy, jisté však je, že matka se střídáním škol nesouhlasí. „Dcera je poměrně živé dítě, navíc má nastupovat do první třídy. Už to pro ni bude zápřah,“ argumentuje.
ŠKOLNÍ PENÍZE
Podle ministerstva by ještě bylo možné, aby se dítě přihlásilo v kmenové škole a po dohodě ředitelů by mohlo občas docházet na jinou školu, ale pouze v případě, že to dovoluje její školní řád. „Pokud školní řád „kmenové“ školy neumožňuje omlouvat žáka na delší dobu z jiných než zdravotních důvodů, nelze navržený způsob plnění povinné školní docházky na jiných „nekmenových“ školách realizovat,“ upozorňuje Tereza Rafoth.
Klasifikaci a vysvědčení by ale dítěti tak jako tak vydávala pouze kmenová škola. Jenže tady nastává další problém: příspěvky na takového žáka by dostala pouze kmenová škola, nikoli ta druhá. „Klidně se budu finančně spolupodílet na nákladech, jen když dcera bude chodit do školy i v Poděbradech,“ říká Pavel Černý. Ani to ale není podle ministerstva možné. „Tím by základní vzdělávání nebylo vzděláváním bezplatným a byla by porušena zásada uvedená v zákoně,“ varuje Rafoth.
Existuje tedy nějaké ideální řešení? Ano, ale je málo pravděpodobné.
Pavel Černý by se musel domluvit se svojí bývalou ženou na kompromisu. Dejme tomu, že by oba souhlasili s docházkou dcery do dvou škol. Tu by ale museli odsouhlasit ředitelé obou škol a ředitel „nekmenové“ školy by musel vyřešit problém s žákem, na kterého nedostane žádný příspěvek, a také rizika spojená s tím, že by se takovému dítěti něco stalo na škole, kde fakticky nemá co pohledávat. Ideální řešení ale většinou nevychází, takže případ pana Černého zřejmě znovu skončí před soudem. „V případech, kde mezi bývalými partnery panuje nepřátelství, je střídavá výchova kontraindikovaná. Když spolu rodiče nemluví, děti toho využívají ve svůj ‚prospěch'.
Třeba neplní úkoly do školy, vyhýbají se povinnostem a zákonitě vzniká nedůsledná výchova. Střídavá péči se obecně dá doporučit jen v momentě, kdy spolu rodiče bezproblémově komunikují, a pokud oba bydlí ve stejném městě a dítě nestřídá školy a dětské kolektivy,“ říká psycholog Jeroným Klimeš.
Paradoxní na celém případu je skutečnost, že se všichni aktéři kauzy i odborníci, s nimiž jsem o této situaci mluvil, dokázali shodnout na jediném: mělo by se rozhodovat ve prospěch a v zájmu dítěte. A teď si vyberte, co to vlastně znamená.
Co si o docházce dítěte rozvedených rodičů do dvou škol myslíte vy?
