nahoru

České děti všech barev pleti [RX Diskuse]

PETRA KONRÁDOVÁ 2. prosince 2004 • 00:47

Naše společnost je xenofobní, plná předsudků a nedůvěřuje menšinám jiných, zvláště chudších národností. Počet cizinců v České republice však stále roste. Žijí tu a mají děti. Ty chodí do českých škol, kamarádí se s českými dětmi. Je nějaká šance, že Češi zvládnou obtížnou proměnu v multikulturní společnost? DISKUSE: Jak podle vás budovat multikulturní společnost?

Naše společnost je xenofobní, plná předsudků a nedůvěřuje menšinám jiných, zvláště chudších národností. Počet cizinců v České republice však stále roste. Žijí tu a mají děti. Ty chodí do českých škol, kamarádí se s českými dětmi. Je nějaká šance, že Češi zvládnou obtížnou proměnu v multikulturní společnost?

Foto
V dětském centru Motýlek v Praze 9 se koná protipředsudková dílnička s názvem „Mami, tati, co je to rasismus?“ Děti z prvního stupně si na koberci prohlížejí fotografii afghánské dívky se zahalenou hlavou a velikýma vyděšenýma očima. Ten kýčovitý barevný obrázek by měl vyvolat soucit.
„Fuuuj, vrah!“ ozve se okamžitě.
„Proč? Připadá ti snad něčím nebezpečná?“
„Má roztrhaný šaty!“
„Ale ona se bojí. Možná proto se jí taky bojíš.“
O eskymácké rodince na loďce si děti myslí, že se jí „žije hrozně“, stejně tak o dalších exoticky působících lidech na obrázcích z celé planety, zatímco čínská holčička prohlížející si v New Yorku katalog s barbínami je nadchne, ta se má „super“.
„Chtěl bych bydlet v Americe! Tam jsou lidi děsně bohatý, maj‘ bazény a žerou hamburgry!“ zní nejhlasitější reakce.
„A proč si myslíte, že se jim žije hůř než nám? Možná jim zase náš svět připadá smutnej, divnej a šedivej. Máme tu samý silnice a auta a továrny a nemůžeme jezdit na saních, který táhne sob. Myslím, že se jim smějete jenom proto, že je neznáte, že jsou jiní,“ navigují děti dva lektoři.
MÁME PROBLÉM
Foto
Protipředsudkové dílny pro školní děti vymyslela a před čtyřmi lety začala realizovat Martina Kykalová v rámci neziskové organizace Multikulturní centrum Praha. Školy z celé republiky si mohou objednat dílny s národnostní tematikou (vietnamskou, čínskou a romskou –- o tu je největší zájem; ruská a ukrajinská ještě nestihly být zavedeny) či seznámení s monoteistickými náboženskými směry. Nebo se dá vše spojit v happening Barevný den, potažmo týden. O dílny prý projevují zájem i školy, kde se objeví byť jen jediné vietnamské dítě.
„Z tržiště má člověk dojem, že tu musí být fůra vietnamských dětí, na školách však nejde o davový jev,“ vysvětluje Martina. „Jsou většinou jen jedno nebo dvě ve třídě, spolužáci se s nimi prostě buď kamarádí, nebo ne, ale rodiče a učitelé raději žádají o radu.“ Není to zbytečné, protože problémy s komunikací jsou běžné a chování cizinců přivádí občas učitele do rozpaků. „Vietnamské děti jsou vychovány tak, že přikyvují a usmívají se, i když ničemu nerozumějí. Někteří učitelé mají pocit, že se jim vysmívají, jiní si myslí, že vše chápou, a ten problém přehlížejí.“
Jiná situace -- paní učitelka se dětem ve čtvrté třídě zmínila o tom, že muslimské ženy jsou utlačovány. Rodiče jedné žákyně, matka je muslimka ze Sýrie a otec Čech, který přešel na islám, protestovali, že učitelka je rasistka, a chtěli to hnát až na ministerstvo.
„Bylo to naprosto neadekvátní. Zažila jsem spoustu jiných učitelů, kteří se vyjadřovali mnohem hůř,“ říká k tomu Martina. Nicméně tak vznikla islámská část dílny zaměřené na monoteistická náboženství, kde zmínění rodiče dostali prostor vysvětlit dětem základy islámu, ukázat modlitební kobereček nebo fotografii mešity.
Jak silný mají české děti sklon k diskriminaci jiných? Martina Kykalová má za sebou dostatečnou zkušenost, aby mohla generalizovat: „Do šesté třídy nejde ani tak o rasy, jako o obecné vnímání odlišnosti -- děti mohou mít tendence vyřadit z kolektivu i hluchého nebo kulhavého.“ S menšími dětmi se mluví snáz proto, že jsou ještě otevřené, a upřímné. „U starších hraje větší roli zkušenost, předsudky se promění ve vlastní názor, s takovými dětmi se už hůř komunikuje.“
Existuje způsob, jak se dozvědět, co vlastně děti prožívají? Existuje, stačí se podívat do slohových prací: Kamarádím s Romem, ale s hrůzou jsem zjistil, že můj druhý nejlepší kamarád mu nedokáže ani říct ahoj. Nebo: Mám kamarádku mulatku, které to všichni spíše závidí, protože je krásná. Jednou ji ale rasisti v autobuse zmlátili. Byla jsem naštvaná, že jsem raději nejela z diskotéky s ní. Jenže dokázala bych tomu zabránit? Nebo: Kluci mi začali říkat „Rumune“. Já jsem je odbyl, že s rasisty se nebavím. I když mě to bolelo, tak jsem je ignoroval. Za dva měsíce je to omrzelo.
Jedno z témat slohovek zní „Jak vyléčit rasistu?“ Velmi těžce, shodují se děti. A i když píší, že rasistovi se musí neustále vysvětlovat, že každý máme stejnou cenu, v jejich příbězích je šťastný konec vždy podmíněn předchozí katastrofou –- někomu je příliš ublíženo.
BAREVNÉ DNY
Foto
Upřímně řečeno, vidět žvýkajícího čtrnáctiletého melírovaného puberťáka v módním ohozu, jak drží v levé ruce dřevěný církevní kříž a chanukový svícen v pravé, je trochu šok. Za mého dětství by držel v levé fotku Brežněva, v pravé karikaturu Reagana a po několika větách o socialismu by měl pokoj. Tenhle však nestojí u tabule, nýbrž jen tak na školním dvoře, a když odpoví, že kříž patří ke křesťanství a svícen k židovství, dostane čokoládu. Hlavně nechce před holkama vypadat jako pitomec, takže když konečně uhádne, uleví se mu. Vzbudí to v něm zvědavost a zájem o téma?
Barevný den, který multikulturní centrum uspořádalo tentokrát v Teplicích, probíhá v happeningovém duchu. Děti zkoušejí malovat čínské kaligrafické znaky, kopou si vietnamskou šipkou (cosi jako badmintonový míček), čtou si v čínském horoskopu, poslouchají pohádky o exotických dracích, učí se jíst hůlkami. Zazpívají si nadšeně písničku Lakere bala s romským kytaristou Janem Ačem Slepčíkem a chtějí „ještě!“, zatímco dvě jejich romské spolužačky dojatě posedávají stranou.
ROM JE KAMARÁD
Foto
Barevný den je spíš zábava s nádechem exotiky. Zářezem do živého jsou prý speciální romské dílny, protože tohle téma vnímají i děti jako kontroverzní. Třeba se obrátí na muzikanta Aču Slepčíka: „Nezlobte se na mě, ale ono se říká, že Cikáni kradou!“
Ača je sympatický chlapík, povídá a hraje jim. Ale třeba v Mostě to bylo ostré, tam byli deváťáci ochotni diskutovat jen díky učitelskému sboru. Tady děti žijí s Romy v těsném kontaktu: „Oni možná nejsou tak špatní, ale mě už to nebaví, každý den jdu domů a vidím všude bordel.“ Problémem podobných lokalit je, že ve třídě nejsou jeden dva Romové, ale je jich třetina nebo polovina. A k tomu rodiče, kteří mají často na Romy velmi vyhraněné názory. Děti se v tom pokoušejí zorientovat, ale bez vstřícného učitele to zvládnou jen těžko. Takže je úspěch, když třeba v Mostě, Příbrami nebo na pražském Žižkově, kde žijí početné romské komunity, od dětí místo rasistických názorů slyšíte: „Romové občas něco šlohnou, ale jsou to kamarádi, občas se poperem, občas chodíme na fotbal.“
Není to tak vždy, Ačo vzpomíná: „Na jedné střední škole v Praze jsme narazili na skiny. Tvrdili mi do očí, že bílá rasa je nadřazená a že každý národ má žít ve svém státě. Zeptal jsem se: A co Amerika? Tam jsou samí přistěhovalci. To byste chtěli, aby tam žili jen Indiáni? A oni se trochu stáhli.“
A CO UČITELÉ?
Foto
Problém je, že jedna dílna samozřejmě nestačí. Učitel by měl po jejím zhlédnutí v podobném duchu s dětmi pracovat celý rok. A takových je minimum.
„Někdy je to s učiteli zoufalé, a to nejen s rasismem. Oni jsou někteří úplně prázdní,“ stěžuje si Martina Kykalová. „Pokud učitel s třídou diskutuje o humánních zásadách, nebojí se pak děti říct, že je něco štve nebo že s něčím nesouhlasí. Ale ty, s nimiž nikdo nepracuje, nejsou schopny ani zformulovat názor.“ Většina učitelů si i dnes hledí především svého předmětu a má pocit, že multikulturní výchova se jich netýká. „Přitom pokud učitel chce, dá se podstatný kus práce udělat během jediného školního roku. Dá se pohnout i s dětmi, které jsou bojovné a masírované rodiči a médii. Když puberťák uvěří, že s ním učitel chce diskutovat a že mu může říkat, co si opravdu myslí, je napůl vyhráno. To neznamená, že když ho pak někdo jiné národnosti okrade na ulici, nebude na něj nadávat. Ale je třeba mu vysvětlit, že kolektivní vina je nesmysl.“
Jak na to? Martina se s dětmi například dělí o svou zkušenost z doby, kdy pracovala ve Španělsku pro cestovní kancelář. Když se ve všech obchodech objevila cedule TADY SE NEKRADE, Češi si zoufali: Oni se k nám opravdu chovají, jako bychom byli zloději! Ale někteří tam opravdu kradli. Tady sušenka, tady něco malého, byl to stejný typ zlodějiny, jaký se spojuje s Romy. „Říkala jsem jim: Teď víte, jak se cítí Romové.“
CO BUDE DÁL
Foto
Dílna vyjde na 2500 až 3000 Kč. Momentálně si je školy musí hradit samy, protože multikulturní centrum čerpá z grantů peníze na jiné své vzdělávací aktivity, kupříkladu na projekt besed o menšinách či kursy multikulturního vzdělávání pro učitele. Ti se tu dozvídají, jak mohou dílnu připravit sami, jak začlenit téma do výuky, odnesou si propracovaný manuál a lektoři jim poskytnou praktické rady. Magdalena Moravová, která má vzdělávací aktivity multikulturního centra na starost, optimisticky dodává: „Multikulturní výchova bude podle nového školského zákona součástí více předmětů. Multikulturní centrum spolupracuje s projektem Varianty při Člověku v tísni i na metodice pro školní inspekci. Školíme inspektory, aby mezi jinými aspekty výuky kontrolovali i multikulturalitu.“
Takže je to na učitelích? Před lety se někdo z novinářů ptal herečky Ani Geislerové, jak bude vychovávat svoje děti. Měla už tehdy jasno: „No, aby to nebyly svině nějaký!“ To by nebyl špatný cíl i pro české školy.


Úryvky ze slohových prací žáků devátých tříd z Prahy 4:
„Asi jako každý člověk rasismus odsuzuji, ale bohužel v dnešní době začínám těžko posuzovat, co je a co není rasistickým projevem. Zpravodajství všech médií nás neustále upozorňují na nebezpečí této bezhlavé nenávisti k odlišným lidem a na příběhy obětí rasismu. Ale já čím dál tím víc pochybuji o objektivnosti jejich posudku situace. Vždy je totiž celá vina kladena pouze na útočníka … Ale všichni bychom si měli uvědomit, že všechny členy jakékoliv menšiny nemůžeme ,házet do jednoho pytle‘.“
Barbora Bláhová
„Já si osobně myslím, že kousek rasismu je v každém z nás.“
Jan Moudřík
„Určitě by si lidé měli uvědomit, že je rozhodně lepší sex než rasismus.“
Matouš Vilím
„Rasismus vůči Vietnamcům je podle mě úplně nespravedlivý. Vietnamci se snaží uživit a naučit se česky. Hlavně vietnamské děti.“
Adéla Pospíšilová
„Každý je sám pro sebe něco víc než ostatní. Chce v něčem vyniknout … Ale rasisti se považují za něco víc jen proto, že patří k většině. Že nemají na nic jiného, než aby ponižovali a ubližovali lidem jiné barvy pleti. To není dokonalost, to je ubohost. Oni nejsou něco víc v tomto směru. Naopak oni tvoří ty, kdo znamenají méně.“
Daniel Ziegenfuss




Diskuse na téma:
Jak podle vás budovat multikulturní společnost?

PETRA KONRÁDOVÁ