Po sedmi letech vyhrál karlovarský filmový festival český film. Byla jste vítězstvím Roku ďábla režiséra Petra Zelenky překvapená či nikoliv?
Myslela jsem si, že Rok ďábla nějakou cenu dostane, ale že to bude Velká cena poroty - Křišťálový glóbus, jsem opravdu nečekala. Šťastnou souhrou okolností bylo, že v porotě zasedali lidé s moderními názory na filmový jazyk a všichni byli tímto filmem nějak osloveni. Jak jsem se posléze dozvěděla, ve hře byl ještě německý film Nikde v Africe, který dostal Zvláštní cenu poroty a Cenu poroty FIPRESCI (filmoví kritici) a kanadský film Khaled oceněný za režii.
Když jste byla minulý rok 11. září na filmovém festivalu v Torontu, došlo k situaci, kdy se po dvoudenní odmlce opět obnovily projekce, protože torontské letiště bylo uzavřeno a hosté festivalu tudíž neznali datum svého návratu domů. Ovlivnila vás atmosféra festivalu například při výběru filmů na karlovarský festival?
Tak dalece mě to neovlivnilo. Nejsem si vědoma, že bych vybírala nějaké filmy, které by s tímto nějak souvisely.
Letos bylo zařazeno do programu festivalu více filmů dotýkajících se tématu holocaustu a druhé světové války. Stalo se to náhodou nebo je to o tom, že se takových filmů stále točí tolik, že se jich pak sejde na jednom festivalu více?
Je to způsobené pravděpodobně stavem kinematografie. Nesnažili jsme se vybírat tento typ filmů, ale opravdu se nám sešly filmy, které se nám zdály dobré, a které hovořily o tomto tématu. Samozřejmě se tomuto tématu nevyhýbáme, protože si myslím, že je naopak dobře jestliže je stále připomínáno.
Přemýšlela už jste o tom, jaké téma by mohlo spojovat filmy příštího 38. ročníku MFF Karlovy Vary?
Žádný festival nemá nikdy žádné téma. Jediným tématem festivalu jsou kvalitní filmy, protože jestliže se nějaké téma nebo společný jmenovatel objeví, pak je to spíš věc souhry okolností, ale nikoliv věc výběru.
Letošní ročník festivalu skončil, příští odstartuje přesně za rok. Kdy ho začnete připravovat?
Tentokrát jsme začínali už v průběhu festivalu, na kterém jsem měla jednání s několika zástupci brazilské a indické kinematografie. Na počátku srpna pojedu do Locarna a snad i do Benátek, ale to je taková příprava intelektuální, protože člověk musí být informován o kontextech.
Jaký je poměr mezi filmy, které si vytipujete sami, a které vám nabízejí filmoví tvůrci?
Program se sbíhá z několika zdrojů. Například velkým zdrojem pro soutěž jsou festivaly národních kinematografií a filmové trhy. Těch, co jsou nám nabízeny na videokazetách, je tak asi jedna třetina.
Jednotlivé programové sekce vznikají náhodně?
To se určuje. Když se vrátím k tomu 11. září, tam jsem si třeba řekla, že by nebylo špatné, kdyby se ukázalo, že ne všichni vyznavači islámu jsou teroristi. Vznikla tedy retrospektiva Maghreb na přelomu tisíciletí. Jak se ukázalo, tato přehlídka byla dobře navštěvovaná a lidi to opravdu zajímalo.
Jaký tým lidí sestavuje filmový program festivalu?
V katalogu se můžete dočíst, že mám programovou radu. Tam jsou stálí pracovníci jako třeba Julietta Zacharová, která je koordinátorka programu a má už velké zkušenosti. Zjistila jsem, že se nám často líbí stejné filmy, ikdyž někdy diskutujeme. Já bývám přístupná tomu, když mě upozorní, že je to film, který se bude líbit mladým lidem. Také máme tým stálých externích pracovníků a poradců jako třeba pro bývalý svět socialistického teritoria.
Když jezdíte na festivaly vybírat filmy, vystupujete tam jako novinářka nebo jako umělecká ředitelka karlovarského festivalu?
Na festivalech jsem známá jako novinářka od začátku 80. let, z těch větších dnes píšu pro Mladou Frontu. Jeden čas jsem byla členkou předsednictva FIPRESCI, teď už se o to ani neucházím, protože mám hodně práce s festivalem. Znám hodně prostředí zahraničních novinářů a vlastně se mezi nimi cítím dobře.
Kolik filmů do roka vidíte?
To vůbec nedokážu odhadnout, asi několik set. Navštívím dvanáct festivalů ročně, kde vidím denně tak tři filmy, to mi úplně stačí. Je ale pravda, že v Cannes musí člověk chodit z projekce na projekci, aby mu nic neuniklo. A poslední týdny před festivalem si nosím na víkend domů někdy i osm filmů, ale to i moji spolupracovníci.
Čím se liší filmový festival v Torontu, Cannes, Benátkách nebo třeba v Moskvě?
Toronto je velký festival pro trh, kde se dělají vyloženě obchody a je tam velká nabídka, ze které čerpají i distribuční americké firmy. Totéž se dá říct i o Cannes nebo o Berlíně, kde je trh více orientovaný na evropské kinematografie. Karlovy Vary jsou spíš kulturní událostí a svým způsobem i událostí společenskou, ale neznamená to, že by u nás nešlo o prodej a nákup filmů. Cannes zůstane vždy tím největším festivalem, má úžasné vybavení, pokud jde o filmové sály. Navíc je ze tří čtvrtin financován z veřejných prostředků, u nás je tomu přesně naopak, my máme asi tak osmdesát procent ze soukromých zdrojů. Lidé si ale stěžují, že festival v Cannes je nepřehledný a takovým se stává i Berlín. Benátky jsou živy z toho, že je to nejstarší festival na světě, založený v roce 1932. Mezi ty další áčkové festivaly pak patříme my, Locarno, Montreal, San Sebastián a rozhodně Moskva.
Na letošním festivalu mě překvapila velká reklamní kampaň na film Muži v černém 2 a ještě více mě překvapilo, když se pak zjistilo, že projekce tohoto filmu byla dopředu zadaná...
To bylo takové nedorozumění nikoliv mezi panem Bradáčem a mnou, ale mezi marketingovým oddělením Falconu a programovým oddělením. Kdybych bývala věděla, že se jedná o zadané představení, nedávala bych ho do programu. Věděla jsem například, že budou dělat recepci, ale že tam budou slečny nahoře bez, to jsem také nevěděla. To, že si distributor udělá v rámci festivalu svoji propagaci filmu, je ale běžná věc na všech festivalech.
Stačí se jen kriticky vyjádřit k festivalové znělce jako to udělal režisér David Ondříček minulý rok, aby člověk dostal příležitost natočit si znělku vlastní?
To byl opravdu takový nápad pana Bartošky, že když se mu ta znělka nelíbila, tak proč by ji nemohl natočit sám. My ale oslovujeme mladé režiséry. Znělky už dělali například Jaroslav Brabec, Honza Svěrák, Saša Gedeon nebo Jan Hřebejk , takže ten Ondříček byl v podstatě jako zástupce mladých režisérů na řadě, třeba teď oslovíme Petra Zelenku…
Mladá anglická herečka Saffron Burrowsová se na karlovarském festivalu vyjádřila, že by ráda zasedala v jeho porotě. Má herečka z filmového Hotelu Mika Figgise šanci?
Jistěže má šanci. Snažíme se, aby každý rok v porotě nebyli zástupci stejných zemí. Ideální je sedmičlenná porota, devítičlenná je moc rozsáhlá a může se rozdělit na skupinky. U osmičlenné poroty je nebezpečí, že bude předseda ovlivňovat soutěž ve prospěch filmu, který se líbí jemu nebo se zdrží hlasování. Také se snažíme, aby porota nebyla složena například ze samých filmových režisérů či filmových kritiků, a aby v ní byly ženy. Letos se povedlo, že byly zastoupené různé profese a věkové kategorie. Původně jsem požádala o předsednictví filmového teoretika Rogera Eberta, ale on nesouhlasil, tak jsem to nabídla režisérovi a současně herci Jeanu Marcu Barrovi. Měla jsem strach, aby s ním pak Ebert vyšel, protože je přece jen starší a v Americe je filmovým teoretikem číslo jedna. Nakonec můžu jen říct: Kdybych měla takovou skvělou porotu každý rok...
A co se týká neustálého zlepšování úrovně festivalu, jaké jsou vaše ambice do budoucna?
Rozhodně by měl být lepší, pokud jde o zázemí kin, tam je opravdu co zlepšovat. Letos se podařilo třeba poskládat soutěž ze snímků, které byly přinejmenším mezinárodní premiéra. Každý festival se samozřejmě honí za mezinárodními premiérami, vypadá to hezky pro sponzory, ale kolikrát tak přicházíte o některé dobré filmy. Minulý rok jsme ale například zařadili Amélii z Montmartru, přestože už běžela na festivalu v Mnichově. Jenže to byl velmi dobrý film, který si nakonec odnesl právě Křišťálový glóbus. Je tedy otázka, kterou cestou se v tomto ohlednu do budoucna ubírat.
