nahoru

Ještě jednou ke kouření

Andrej Halada 21. ledna 2005 • 10:30

Když jsem tu před nedávnem psal o těžkém životě nekuřáka na předvánočních začouzených večírcích, nečekal jsem, že se kolem článku strhne bujará diskuze. Teď je zase vhodná příležitost téma otevřít, neboť minulý týden se v médiích mluvilo i psalo o italském zákazu kouření v restauracích a barech.


Překvapuje mne, kolik lidí je schopno spojovat zákaz kouření na veřejných místech s otázkou osobní svobody. Tenhle argument mi připadá nepřesný - nikdo přece kuřákům nezakazuje kouření obecně. Jde jen o pravidla hry, vymezení prostoru, ve kterém se kouření bude odehrávat. Tato omezení mimochodem už dlouho existují: například kouřit se nesmí u benzinových pump, na zdravotnických zařízeních, na palubách letadel, v prostředcích MHD…
Restaurace a hospody jsou rovněž veřejným prostorem, i když je pravdou, že oproti benzinkám tu nehrozí přímé nebezpečí výbuchu. Ale princip je dost podobný: kouření, v tomto případě dým z cigaret, obtěžuje a ohrožuje. Ne sice přímo životy, ale zdraví určitě. A je to samozřejmě i otázka tolerance, postoje k okolí: kdyby v nějaké putyce sedělo dvacet kuřáků a dva nekuřáci, měli by prostě kuřáci brát na ty dva ohled a nekouřit. Restaurace a hospody přece nejsou prostorem primárně určeným ke kouření, ale k pití nápojů (ať už jakýchkoli) a k setkávání. Lze říct: když mohly restaurační zařízení fungovat v dobách předkuřáckých, mohou existovat i po nich.
Skutečnou otázkou osobní svobody by například bylo, zda mohou kouřit doma ti dospělí, kteří mají malé děti. Pak by jistě stála na jedné straně otázka osobní svobody a na druhé fakt, že rodiče kouřící doma dávají dětem jak špatný příklad, tak domov začoudí nevábným pachem. Dítě navíc nemá v takovém případě svobodu volby: kouřícího rodiče musí akceptovat.
V současné protikuřácké kampani nikdo kouřícím spoluobčanům nebere jejich radost, nikdo je nešikanuje. Pouze se ostřeji určuje hranice. Podobné hranice přitom existují v mnoha sférách života a jde v nich o to, aby společnost jako celek lépe prospívala. Omezování rychlosti na silnicích bere jistě mnoha řidičům požitek z rychlé jízdy, ale zase přispívá (nebo by mělo přispívat) k větší bezpečnosti, menším škodám a ztrátám na lidských životech.

Andrej Halada