Jedni nosí zelené uniformy a péro na klobouku. Ti druzí jsou polonazí a obutí v sandálech vyrobených z pneumatik. Zásadní rozdíl mezi honem na jeleny v české kotlině a v mexickém kaňonu Barranca del Cobre ale není v uniformách. Je v počtu kalorií, které lovci honem spálí. Mexičtí indiáni kmene Tarahumara totiž jeleny nestřílí, ale uhoní je k smrti.
Tarahumarové žijí v jeskyních a živí se především tím, co vypěstují. Kromě toho běhají za jeleny a to tak dlouho, dokud se zvíře neunaví a nepadne, nebo aspoň nezpomalí. Někdy běží deset kilometrů, jindy dvě stě. Podmínky k běhu tu nejsou zrovna ideální: kopce jsou vysoké, kameny na cestách rozpálené a vody je málo.
Poprvé jsem se s indiány Tarahumara setkala ve vesničce Batopilas. Zrovna začínali hrát rarjíparo, jejich verzi fotbalu kříženou s jakýmsi štafetovým ultramaratonem. Pointou je kopat před sebou dřevěný míč a doběhnout dál (a dříve) než ostatní. Někdy závod trvá několik hodin, někdy několik dní. Běží se přes hory, nahoru na okraj kaňonu (soustava šesti kaňonů Barranca del Cobre je mimochodem čtyřikrát větší a hlubší než Grand Canyon) a pak zase zpátky. V tomto konkrétním případě závodníci vyběhli v úterý, a když jsem v pátek z Batopilas odjížděla, ještě nebyli zpátky.
Tarahumarové si říkají raramuri (běžci). Běhají všichni – muži, ženy i děti. Všechno to prý začalo tím, že jednotlivé rodiny bydlely v kaňonu moc daleko od sebe a jejich jedinou formou dopravy byla chůze nebo běh, přičemž běh byl rychlejší. To bylo ještě v časech, kdy běhali bosí.
Poslední dobou, protože jsou čím dál častěji vystaveni moderní civilizaci, vymysleli zlepšovák: z pneumatiky vyřežou podrážku a přivážou ji k noze koženými provázky. Když z Mexika přivezou do USA na stokilometrový ultramaraton raramuri, zpravidla předběhnou ve svých pneu-podrážkách všechny profíky s nejnovějšími teniskami.
Tak si říkám, že Tarahumarové by nám mohli pomoci s reformou české myslivosti. Kdyby i čeští myslivci namísto střílení začali jeleny honit, vyřešili bychom hned několik problémů najednou. Vedlo by to ke snížení obezity, cukrovky a zřejmě i alkoholismu. Borovička po stokilometrovém běhu prostě nechutná stejně jako po několikahodinové čekačce ve zmrzlém posedu. Myslivci bez pušek a jeleni by na dlouhé trati konečně dostali rovné šance.
Navíc by se v české politice místo výhružných kulek mohly začít anonymně posílat výhružné sandály z pneumatik: „Jsou pro tebe připravené. Zítra ráno pod Řípem.“
Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex online připravuje pohledy ZVENKU.
