nahoru

Pryč s vaničkou dějepisu?

VLADIMÍR NOVOTNÝ 2. července 2003 • 07:00

Školstvím i školami odjakživa obchází strašidlo nekonečných školských reforem - a doufat, že se koza nají a vlk zůstane celý, jest čirá bláhovost. (Mimochodem: bylo u nás, ba bejvalo, koz i vlků požehnaně, leč dávno je tomu a dočkali jsme se tudíž v Čechách i Muzea koz, ale Muzea vlků prozatím nikoli.) Leč k věci: úřady teď opět hovoří o tom, že se do škol mají zavádět moderní metody vyučování.

Prý to sice nebude jednoduché, hlavně že se však nikdo nemusí děsit toho, aby jim někdo z Prahy nevymýšlel připitomělé osnovy, jak se dali slyšet pracovníci Výzkumného ústavu pedagogického. A k těm moderním metodám vyučování zřejmě náleží i veřejně rozhlašovaná skutečnost, že ze škol má nadobro zmizet klasický dějepis - a to pokud možno už od roku 2007.
No vida! I když, ruku na srdce, není to extra nekulturní počin, jak se na první pohled zdá. Nemalou měrou ba hojným dílem k němu přispěli naši slovutní historikové a historiografové, pro něž je dějepis z valné části jen omílání letopočtů a komické rozpravy, který tatíček panovník byl hodný a který nebyl, zda byl císař Zikmund šelma ryšavá, anebo byl něčím lepším než šelma ryšavá atakdál. Tyto pivní řeči a šprochy doposud sestavují národní učebnice dějepisu a žádné pozvolné krůčky do moderní metodologie nejsou valně na obzoru (zato je jich vydatně za obzory). Když svého času přednášeli v Praze věrozvěsti moderní, tj. postmoderní filosofie dějin a dějinného zkoumání, nikdo z našich ctihodných kmetů historických se raději nedostavil, aby v očích studentstva neutržil ostudu či újmu. A moderní dějiny jdou nebo spíše pádí dál, zatímco naši Olympané věd historických spočívají v poklidném zápecí. A pak má takto interpretovaný čili ve skutečnosti neinterpretovaný dějepis na školách někoho bavit, o nějakém hlubším poučení dítek darmo mluvit!
Asi málokdo si však povšiml, že až na zanedbatelné výjimky se už z jedné oblasti vytratil nejen takhle servírovaný klasický dějepis, ale vůbec historická témata a náměty z minulosti: totiž z naší současné literatury. Pochopitelně se i mezi soudobými spisovateli najdou lidé vzdělaní a dokonce historie znalí, buď ale už nepíší o dějinách, anebo už nepíší vůbec (jako například Vladimír Körner). Historie jim kromě toho splývá především s historií poměrně nedávnou (druhá světová válka a holocaust) - a k zákonům postmoderny patří pilně psát o přítomnosti, zato o dějinách po tradičním způsobu v žádném případě. Leč postmoderna nevolá po tom, abychom historii neznali, třebaže se o ní v beletrii téměř nepíše - a vymítání dějepisu ze škol nakonec tuze v této souvislosti připomíná neblaze proslulé vylévání dítěte i s vaničkou. Platí, že čím méně totiž budeme rozumět minulosti, tím víc přestaneme rozumět sami sobě a naší budoucnosti zvlášť. Což věděli už dávní Sumerové a staří Řekové - a co my?

VLADIMÍR NOVOTNÝ