Povídal jsem si v těchto dnech s několika učiteli a potěšilo mě, že stále ještě vypadají odhodlaně a trvají na tom, že v září školy neotevřou. Stávkovat by tentokrát určitě měli. A měli by se také neustále utvrzovat v tom, že nezměknou. Je to totiž opravdu obtížné. Je to velmi vstřícná a snadno vydíratelná skupina lidí – byť se to někdy zejména jejich žákům na první pohled nezdá ...
Povídal jsem si v těchto dnech s několika učiteli a potěšilo mě, že stále ještě vypadají odhodlaně a trvají na tom, že v září školy neotevřou. Stávkovat by tentokrát určitě měli. A měli by se také neustále utvrzovat v tom, že nezměknou. Je to totiž opravdu obtížné. Je to velmi vstřícná a snadno vydíratelná skupina lidí – byť se to někdy zejména jejich žákům na první pohled nezdá, jsou to lidé nadprůměrně inteligentní, odpovědní, myslící v souvislostech. Takže vydírat je problémy státu i rodičů je velmi snadné. O to je odpornější, když je státní úředníci obviňují, že si chtějí vzít své žáky, naše děti jako rukojmí.
O tom, že mají učitělé trapně nízké platy není třeba hovořit. Uznávají to úplně všichni. Jenom to politici vždy víc uznávají napříč stranami před volbami a méně před vždy nutnými reformami a úsporami. Od diskusí o platech se ovšem často odděluje diskuse o reformě tuzemských škol. Její nutnost uznává také každý – méně biflování, více pěstování osobnosti, myšlení v souvislostech, individuálního přístupu a podobně. To jsou principy stálým opakováním už stejně zbanálnělé, jako řeči o výplatách.
Reformu školství mohou politici a odborníci i novináři více či méně záměrně používat proti učitelům jako klacek. Zaženou je do defenzivy – podívejte vy pořád něco chcete, ale nejprve si zameťte před vlastním prahem. Vždyť učíte špatně, bráníte se novinkám, nestíháte vzdělávání, sotva datlujete na klávesnici počítače, internet je pro řadu z vás zplozenec pekla, hlavně chcete mít dlouhé prázdniny, staré osnovy, stále stejné přípravy a možnost vzdychat, jak jste přetížení a nedocenění.
Ano. Že tohle je alespoň zčásti pravda, uznávají snad také všichni.
Tak k tomu všeobecnému uznání by se měl ale dopracovat ještě čtvrtý samozřejmý poznatek: že bez zvýšení platů nebude nikdy ani žádná reforma. Že mluvit o těchto věcech odděleně je buď záměrná demagogie nebo jen neporozumění situaci. Že dokud nebudou platy alespoň trochu motivovat mladé talentované lidi k tomu, aby šli učit třeba i na základní školy, tak tam bude vyučování vždy jen větší či menší improvizace nesená sice třeba úctyhodbnými ale jen ztěží reformovatelnými učiteli. Respektive učitelkami ve věku padesáti a více let.
Učitelé by tentokrát rozhodně měli stávkovat. S každým nedotaženým protestem totiž navíc ještě ztrácejí důvěryhodnost. A nedůvěryhodný učitel může být ztěží nějaká velká autorita.
