„Pokud jde o zdravotní hlediska, hod oštěpem je nejhorší disciplína.Tady jde proti sobě mnoho pohybů. Oštěpaři hází s různě postavenýma nohama, nutí tělo k nepřirozeným rotacím. Proto nás trápí záda, třísla, lokty a kolena. Je to sport proti přírodě,“ tvrdil vždy, byť ne často Jan Železný. Atlet, jenž poprvé závodil na mistrovství Evropy 1986 ve Stuttgartu coby dvacetiletý a naposledy minulý týden v Göteborgu jako – čtyřicetiletý. Kdo tohle v dějinách světového sportu dokázal?
Jestliže se dosud říkalo, že byl po Emilu Zátopkovi druhým naším nejúspěšnějším atletem všech dob, nyní je to docela diskutabilní tvrzení. Legendární vytrvalec získal před půl stoletím čtyři zlaté a jednu stříbrnou medaili na olympiádách, dále vybojoval tři zlata a jeden bronz na mistrovství Evropy, čímž jeho medailová bilance končí u čísla devět; tehdy se nekonala mistrovství světa. Slavný oštěpař vlastní tři zlaté a jednu stříbrnou olympijskou medaili, k nimž přidal ze světových šampionátů tři zlata a dva bronzy a ještě z evropského klání dva bronzové kousky, podtrženo a sečteno – má jedenáct kovů.
Bylo by však nanejvýš pošetilé zkoumat, kdo že je z těchto titánů ten lepší. Nicméně dodejme, že Emil překonal světový rekord osmnáctkrát, zatímco Jan pětkrát: poprvé 31. 5. 1987 v Nitře výkonem 87,66 metrů a konečně popáté v Jeně 25. 5. 1996 – 98,48, jenž dosud platí. Mimochodem a čistě na okraj: Zátopek byl vyhlášen nejlepším sportovcem světa třikrát – 1949, 1951 a 1952, Železný se stal nejlepším atletem Evropy 1996 a 2000; v tom druhém případě byl vyhlášen i nejlepším atletem světa.
A poslední čísla, takříkajíc rodinná: oba Železného rodiče byli oštěpaři. Otec Jaroslav měl osobní rekord 68,46 a maminka Jana 43,23 m; oštěpem házel i starší bratr Petr. Malý Honza už v šesti letech přehodil kamenem jez na Jizeře v Mnichově Hradišti. To byl výkon, jenž něco napovídal; kdo poblíž bydlíte, zkuste si to. Když pak ve dvanácti hodil krikeťákem přes 78 metrů, kostky byly vrženy. Třebaže hrál výborně hokej, házenou i tenis.
Nyní trochu anamnézy… Železného zranění páteře v roce 1987 mělo vleklý průběh a zhoršilo se následující sezónu, po OH v Soulu. Šlo o dva prasklé a ne zrovna ideálně srostlé obratle. Když se diagnóza potvrdila, lékaři mu v roce 1989 řekli, že by měl se sportem skončit... Stál na začátku kariéry, měl stříbro z OH 1988 a bronz z MS 1987, patřil mu světový rekord a nyní taková prognóza. Pomohla mu banskobystrická biochemička dr. Švecová, v jejíž péči zůstal i v dalších letech. Vyhnul se tak chirurgickému řešení problémů. Další, podobně těžké zranění si způsobil sám v dubnu 1998. Při tréninku posiloval tak, že běhal po dráze a na provaze tahal za sebou starou pneumatiku. Ten den však provaz zapomněl, a tak místo něj použil silnou gumu. Pneumatika se ale o cosi na zemi zachytila, tím se guma natáhla a vzápětí pneumatiku velkou silou uvolnila, přesněji – vystřelila. Ta pak podrazila nic netušícímu atletovi zezadu nohy. Následoval pád a přetržení vazů v rameni pravé ruky, kterou háže… Téměř rok marodil, a třebaže mu ve dvaatřiceti kdekdo předpovídal konec kariéry, dokázal se vrátit.
Nyní Jan Železný končí, tedy ještě si chce do konce sezóny párkrát zaházet v cizině, prodat formu a užít si naposledy atmosféru. Pak odejde jako král, vstoupí do dějin a za vše, co pro slávu naší země udělal, si zaslouží ovace jako málokdo.
