Sledovat předvánoční Nedělní partii s prezidentem Václavem Klausem bylo trochu jako pohlazení od Ježíška: tolik dobré vůle a takových překvapení. Člověk až litoval, proč dramaturgové Primy museli výjimečnou hodinu zkazit tím, že do studia posadili i moderátora.
Na začátek si neodpustím otázku: Co se to sakra za zdmi Hradu děje, že prezident, jenž si vždycky potrpěl na důstojnost vlastních funkcí, k nám před vánoci promlouvá ženským hlasem? Čeho se pak dočkáme po silvestrovské noci, na Nový rok? Snad jen přání, abychom i my cítili celý rok lvíčka na prsou. Protože Klaus, jak řekl, ho cítí pokaždé, když je v zahraničí. A hned má potřebu pro nás něco udělat – třeba říct něco ke klimatickým změnám.
Škoda že podobnou potřebu nemá i v případě Jana Švejnara, jeho prezidentského soupeře; mohli bychom se něco zajímavého dozvědět. Klausovi v tom bohužel brání akademická galantnost: Švejnara vlastně vůbec nezná. Nečetl od něj žádnou studii, esej, pojednání, článek či úvahu o socioekonomických věcech. Pouze ví, že od nás kdysi odešel. Což on určitě neudělal, i když taky mohl: dveře byly dokořán - téměř všude. Už tehdy ale cítil potřebu být tady, doma, s námi. Tady ho bylo potřeba. Jen tady mohl bádat o socialistickém hospodářství a číst u toho The Economist.
A tady ho bude potřeba i nadále, i když už třeba nebude prezidentem. Nezmizí někam do USA, přestože by zase mohl – dveře jsou stále dokořán. Neumí si sám sebe představit jako nějakého „profesůrka“ tamní univerzity, což samozřejmě nemá nic společného se Švejnarem. Nebo jako zahrádkáře! Ne. Jeho místo je stále tady, doma, s námi. Stále bude pracovat pro nás. Bude autorem, politikem, veřejnou osobou. Prostě Václavem Klausem. Právě toho jsem se bál nejvíc.
