V Lidových novinách vyšel 16. srpna zajímavý politický komentář. Pod titulkem Rodinný problém podtrhuje Topolánkův deficit serióznosti rozebírá Martin Weiss z mnoha komentátorských úhlů nejen údajný Topolánkův deficit serióznosti, ale i problém kandidatury jeho ženy Pavly do Senátu. Při jeho čtení jsem si uvědomil jednu zajímavou nepolitickou věc: jsem rád, že mi mnoho komentátorských úhlů zůstává skryto.
Podle Weisse není Topolánek hlupák, nebude ale premiérem, při jehož vstupu do místnosti ostatní zmlknou. To jistě ne. A proč by taky měli? Posledním premiérem, při jehož vstupu do místnosti všichni mlkli, protože nemohli vydržet ostudu, byl Stanislav Gross. Rádi říkáme, že máme demokracii, což mimo jiné znamená, že můžeme na premiéra při jeho vstupu do místnosti řvát úplně stejně jako na manželku. Jen s tím rozdílem, že v jeho případě nám ochranka nenápadně nasadí hmaty a chvaty, takže bychom si měli rozmyslet, co řveme. Deficit premiérské serióznosti prý Topolánek projevil i tím, že odjel během sestavování vlády na golf. Hmmm! Nevšiml jsem si, že by tady někdo nějakou vládu zatím sestavoval – pokud nepočítáme špatný vtip s trojkoalicí. Možná, že kdyby odjel na golf i Jiří Paroubek (předpokládejme, že by za něj odpaloval někdo s menším břichem a po greenu ho vozila jeho mluvčí), mohli jsme mít vládu dávno.
Problém v kandidatuře jeho manželky za legrační spolek Politika 21 do Senátu vidí Weiss i v tom, že si mnozí budou myslet, že zradila svého chlapa. Nebude první ani poslední. Navíc nemůžete zradit tím, co neexistuje stejně jako cokoli politického okolo Jany Bobošíkové. Krátce po jejím zvolení do Evropského parlamentu jsem s ní a jejím manželem, jenž měl už vizitky jako její poradce, dělal v Bruselu rozhovor. Jejich politické plány sahající od kompletní přeměny fungování EU až po zrušení dotací na espreso v parlamentních kantýnách, se mi ani nevešly do bloku. Schválně: víte, kolik dnes, dva roky po jejím zvolení, stojí v Bruselu espreso?
